 |
|
Země: USA Tracklist: Hrací doba: 45:54
|
Některé kapely jsou složeny z tak silných a charismatických postav, že si nelze s jejich odchodem ani pokračování představit. Takovým tělesem jsou kupříkladu Misfits, kde figurovala (a nyní zase figurují) tři silná jména – Danzig, Doyle a Jerry Only. Po postupném odchodu prvních dvou jmenovaných kapela ztratila veškerou relevanci. Studiově i koncertně. Na druhou stranu tu máme sólové kariéry, do které se pustil právě i Paul Caiafa známější pod přezdívkou Doyle Wolfgang von Frankenstein. Po vedlejší kapele Gorgeous Frankenstein založil formaci Doyle, se kterou v roce 2013 vydal první album „Abominator“. A nebylo to špatné. Jeho pokračování vyšlo letos pod názvem „Doyle II: As We Die“.
Sestava prošla několika změnami, kdy kromě ústředního činitele zůstal pouze zpěvák Alex Stroy, což považujme za dobrou zprávu, jelikož právě on odváděl na „Abominator“ skvělou práci. Ostatně, s Doylem se zná už i z předchozího uskupení, takže si podle všeho sedí. Post bubeníka se mezi oběma deskami několikrát obměnil, stejně tak basista. Důležitým prvkem je samozřejmě samotný kytarista Doyle. Svým alterem egem jasně odkazuje na časy s Misfits, přesněji řečeno na éru s Gravesem za mikrofonem, kdy se celá kapela stylizovala o něco více do komiksových postav a změnila svůj zvuk.
Jestli tedy lze najít nějaké hudební odkazy na Misfits, pak na Gravesovu éru. Pakliže znáte placku „Abominator“, víte přesně, jak zní i její pokračování. Nic se od té doby nezměnilo. Namísto leckdy očekávaného punku převažuje metal, a to docela výrazným způsobem. Od doomových úvodů a meziher se hudba občas dostane až k thrashovým atakům, přičemž se po většinu času drží ve středním tempu s chytlavým groovem. Z horror punku těží především texty, které jsou dětinské až stupidní, ale to už k žánru prostě patří. Hlavní je, že to funguje dohromady a netahá to příliš za uši. Naopak je to vlastně zábava a zapadá to vhodně do celého konceptu. Oproti debutu je tu však přeci jenom posun, kdy se na „Doyle II: As We Die“ nachází daleko více melodických pasáží, zejména v refrénech, jasně evokujících klasický horror punk a jeho ovlivnění rockabilly.
Co se týče hudebního umu, „Doyle II: As We Die“ rozhodně není tím pravým albem, chcete-li se kochat, jak interpreti sjíždí všechny stupnice. Je to především dobře poskládaná oddechovka, s několika momenty, ke kterým se rádi vracíte, a refrény, jež se se snadno pamatují a s vervou zpívají na koncertech. Sám Doyle není zrovna kdovíjaký kytarista, což sám s klidem potvrdí. Dle svých slov neumí zahrát nic jiného než své vlastní skladby, plus dva fláky od Ramones. A na jakou to vystačilo kariéru.
Silnou částí „Doyle II: As We Die“ je jeho začátek. První tři skladby dají hned vědět, co od alba čekat, a jsou skvělou pozvánkou k poslechu. Vše pak vyvrcholí klipovkou „Run for Your Life“. Ta byla velice vhodně zvolena jako hlavní reprezentant placky, jelikož se skutečně jedná o to nejlepší z nabídky třinácti písní. Kouzlo zvuku Doyle dle mě tkví především v kontrastu mezi tvrdostí a jemnou melodičností. Většina písní má těžký agresivní základ, který často doplní prostupnější linky, ať už se jedná o zpěv či kytaru. Nijak se tu nešetří kopáky či klasickým drcením struny E, přesto má hudba zajímavě houpavý groove a v kombinaci s chytlavým frázováním a zpěvem je to kolikrát hodně cool. Naopak otravným se velice brzy stane kvílení kytar, které si Doyle vyloženě užívá.
Ne všechno je tu ovšem hitovka jako „Run for Your Life“. Od umírněného popěvku „Witchcraft“ nastává poněkud hluchá pasáž několika nudnějších písní postrádajících výraznější oživení. Výjimkou je sedmá „King of the Undead“, v níž se příjemně mísí pomalejší a rychlejší tempo, zbytek je ale spíš standardem produkce Doyle. Probrání přichází s předposlední „Blood on the Axe“, což je vlastně docela obyčejná thrashově-punková divočárna, avšak plnící svůj účel. Stejně tak poslední „Night of Sin“ je další povedenou skladbou v podobném duchu.
Ve výsledku je „Doyle II: As We Die“ tak půl na půl. Složit dobrou píseň tahle kapela rozhodně umí, ale výsledný dojem je trochu pokažený průměrnými skladbami. Obohacení o melodické pasáže kvituji jako plus, díky němuž je pro mě druhá studiovka Doyle o chlup lepší, než byla ta první, ale k dokonalému výtvoru má pořád daleko. Příště by možná pomohlo zvolit méně materiálu, ale o to kvalitnějšího. Uvidíme, kdy případné příště bude. Třeba se borci odhodlají ke složení nových hitů pro Misfits…
