 |
| Země: Německo Žánr: progressive power metal Datum vydání: 24.2.2012 Label: Pure Legend Records Tracklist: Odkazy:
|
Z bádensko-württemberského městečka Gundelsheim zdraví své věrné fanoušky i náhodné kolemjdoucí pětičlenná parta Lanfear. Když jsem si dělal domácí úkoly a zjišťoval nějaké info o této pro mě zcela neznámé kapele, ukázalo se, že nejde o záležitost zcela neznámou, a to dokonce i u nás. Ostatně jejich historie se počítá už od roku 1993 a vydali doteď šest řadových alb, takže není divu, že jejich jméno dolétlo až k nám, obzvlášť když tu už i několikrát vystoupili. Já každopádně až do nedávné minulosti, kdy mi byla přiřknuta recenze na “This Harmonic Consonance”, zůstával v blažené nevědomosti o jejich existenci.
Obávám se však, že jsem si souhlasem s recenzí poněkud naběhl. Klíčem se stal proklamovaný žánr “progressive power metal”. Vyzbrojen dosavadní zkušeností, že takto zaškatulkované kapely, se kterými jsem se setkal, se mi vždy líbily – vévodí jim američtí Theocracy – zvolil jsem Lanfear jako příští objekt svého hodnotícího zájmu. Ovšem ukázalo se, že jsme si opravdu (ale opravdu) nepadli do oka. “Viník” je jasný – zpěv. Nuno Miguel de Barros Fernandes a jeho hlas a vokální projev se mi prostě a jednoduše nelíbí. Jenže – a to je ten problém – nedokážu přesně říct, jestli je to objektivní nekvalita, anebo jenom můj subjektivní pocit. Skoro bych si ovšem vsadil, že to druhé, protože chvilka s panem Googlem prozradí, že dosavadní recenze na album jsou snad do jedné pozitivní a průměrné skóre desky se pohybuje někde nad osmi body. Ostatně i máma, když byla náhodou v doslechu nějaké klidnější pasáže ke konci desky, se nechala slyšet, že to je “pěkné” a to rozhodně nepatří mezi přesvědčené metalové fandy.
Teď se na chvíli zkuste vžít do mé role recenzenta. Poslech mě většinu času příliš nebavil, logickým následkem by tedy mělo být nízké hodnocení. Je to však fér vůči kapele? Jistě, každá recenze je větším či menším (spíš větším) dílem subjektivní dle chuti a pocitů autora, ale co je moc, to je moc, pokud si o to tvůrci neřeknou sami stvořením vyloženého paskvilu, který může uspokojit leda naprostého hudebního masochistu. Lanfear si mnohem spíše řekli o uznání a ovace, jenom jaksi nejsme vyladění na stejnou vlnu. Proto se pro dnešní recenzi vzdávám číselného hodnocení, které by tentokrát nesloužilo svému účelu.
Musím říct, že krom samotného tónu, barvy a kdovíjakých dalších charakteristik hlasu, které určují, jak ho vnímáme, a které jsou tady namíchány v kombinaci, o které můj mozek říká, že se mu nelíbí, mi vadí ještě jeden aspekt. Až příliš často jsem měl pocit, že poslouchám nějaký laciný “rádiózní” alternative rock či nu-metal. Jistě se najdou lidé, kteří by z takového zjištění s prominutím slintali blahem, ale mezi ty se já nepočítám. Myslím, že ilustrativní v tomhle smyslu je skladba “The Reverend”. Naopak hned následující kousek “Idiopathic Discreation” dle mého brousí mnohem víc do progresivního power metalu (s důrazem na to slovo “power”) a asi proto má také nejblíže k tomu, aby se mi líbila. Občas se ve zpěvu vyskytnou i nějaké jemné náznaky growlu, aby se to nekomplikovalo, tak třeba zase v dalším tracku “Camera Silens”. Vůbec tenhle střed alba je se všemi klady a zápory asi nejzajímavější. Začátek mi přijde poněkud nevýrazný a ke konci jsem už zase upadal do jakési posluchačské letargie, ze které mě vytrhla snad jen pomalá a melancholická “Word Not Spoken”, kde se mi líbí zejména recitálový úvod.
Co se týče hudební stránky, tak tady se dá říct, že termínu “progressive” bylo učiněno za dost. Rozhodně nejde o nějaké primitivní hudlání, jaké bývá často vyčítáno mnohým kapelám, které jedou na líbivou podbízivost bez ambicí na uměleckou hloubku. Hudba se skládá ze zajímavých nápadů a vytváří rozmanité nálady. Sem tam dojde i na velmi netradiční prvky jako útržky “počítačového” hlasu v “I, Robot Sapiens” či vyloženě techno (nebo prostě něco ve smyslu elektronické taneční muziky) outro v závěrečné “Disharmonic Consonance”. Na tomto poli tak jde pochopit oslavné recenze a lze s nimi i souhlasit. Bohužel negativního dojmu ze zpěvákova hlasu jsem se zbavit nedokázal.
Už jsem to řekl, ale musím to zopakovat – dost možná jediný problém, který s Lanfear a jejich “This Harmonic Consonance” mám, spočívá ve zpěvu. A to ne v objektivních kvalitách, ale v mém subjektivním vnímání. Mně to brání si hudbu řádně vychutnat, protože zde jde jednoduše o ústřední prvek snad každé skladby. Jsou asi kapely, kde tomu tak být nemusí, ale nemyslím si, že je to případ Lanfear. Neexistuje ovšem důvod, aby měl kdokoliv jiný stejný problém a nemohl si tak vychutnat patřičně zajímavou a “progresivní” tvorbu, která má potenciál upřímně se líbit díky své nepopiratelné kvalitě.