Země: USA Žánr: pop Datum vydání: 23.3.2012 Label: Live Nation Entertainment / Interscope Records Tracklist: 01. Girl Gone Wild 02. Gang Bang 03. I’m Addicted 04. Turn Up the Radio 05. Give Me All Your Luvin’ 06. Some Girls 07. Superstar 08. I Don’t Give A 09. I’m a Sinner 10. Love Spent 11. Masterpiece 12. Falling Free Odkazy: web / facebook / twitter

Nebudu se divit, když to první, co vás napadne při pohledu na tento článek, bude jakási řečnická otázka, co to tu vlastně dělá. Technicky vzato by šlo odpovědět, že to tu prostě visí, připraveno k přečtení všem, kteří mají chuť zabít trochu času, ale to byla odpověď na hranici demagogie, do níž bych se z pochopitelných přece jenom nerad pouštěl. Nicméně nelze přehlížet fakt, že Madonna je prostě fenomén světové hudby napříč žánry, metalového fanouška nevyjímaje – upřímně, vsadím svoje boty na to, že se mezi vámi jen těžko najde člověk, který by od ní někdy neslyšel aspoň jeden tón. A někoho, kdo by vůbec neměl tušení, kdo to Madonna je, už asi vůbec nenajdeme. Není to ovšem pouze o popularitě, i přes případnou žánrovou vyhraněnost posluchače totiž nemůže nikdo opomíjet fakt, že Madonna má na kontě i opravdu skvělé písničky. Z těch novějších například hity jako “Music” nebo “Hung Up”, ze starších třeba slavnou “La Isla Bonita”, což je přesně ten druh songu, který zná úplně každý, ani nemusí vědět, kdo je jeho autorem, resp. autorkou. Nehledě na fakt – a to je vzhledem k žánru, v němž se aktuálně pohybujeme taktéž nutné zmínit -, že Madonna není na rozdíl od mnoha (od většiny) popových rádoby interpretů žádná rychlokvaška, na niž si za rok nebo dva nikdo nevzpomene, ale v rámci daných mezí léty prověřená kvalita a dlouhodobě jedna z nejúspěšnějších hudebnic historie.

Přesto všechno se ani Madonna nevyhýbá některých neduhům popové hudby, přičemž její nejnovější album “MDNA”, které vyšlo v druhé půli března, v tom není výjimkou. Předně – a to mně osobně na popu vždy neskutečně vadilo – je to přílišná nevyrovnanost materiálu. Dle mého názoru je to jeden z největších neduhů stylu, díky němuž ta muzika sama sebe odsouvá jen na pozici pouhého konzumu, jehož účelem není poskytnout posluchači nějaký umělecký estetický zážitek, ale jen vytáhnout co nejvíce penízek z jeho peněženky, byť konkrétně v případě Madonny se ještě jedná o konzum provedený ve vcelku nenásilné a inteligenci příliš neurážející formě – na to jsou i mnohem větší experti (ze současných populárních věcí lze zmínit takové odstrašující případy jako Justin Bieber, Rebecca Black nebo Nicki Minaj, o níž ještě bude také řeč – to jsou už téměř hudební zločiny, z nichž je člověku na zvracení, v porovnání s nimi vychází Madonna pořád jako umělkyně). Člověk, jemuž byl nadělen dar používat obsah své lebeční dutiny, to všechno ví, avšak většině lidí ani nepřijde na mysl mít podobné problémy, díky čemuž pop může slavit tak ohromný úspěch.

To jsem ale malinko odbočil, takže k jádru pudla – onen obecný neduh pop music, jemuž se nevyhnulo ani “MDNA”, je, že deska prostě není deskou. Podle mého to je právě celá deska, nikoliv jen samotná píseň, co se dá jako jediné považovat za nějaké hodnotné hudební dílo (samozřejmě s výjimkou případu, kdy je deska tvořena jen jednou skladbou), ale popová alba mají k něčemu takovému daleko, jelikož se jedná jen o sbírku několika hitovek, které jsou postupně voleny jako singly (počet většinou záleží na prodejních číslech) a které také většinou jako jediné za něco stojí… zbytek songů není nic jiného než nezáživná vata, jež se na nahrávce nachází pouze pro doplnění hrací doby. V konečném důsledku to v překladu znamená několik dobrých písní (v rámci měřítek popové muziky) a zbytek hnůj na hranici (mnohdy i za ní) poslouchatelnosti. Zmiňovat níže budu hlavně ty solidní nebo ty alespoň něčím zajímavé, jelikož ty ostatní jsou prostě takové blbosti, že si ani zmínku nezaslouží…

Album otvírá song “Girl Gone Wild” – jednak druhý singl “MDNA”, druhak jedna z těch lepších položek tracklistu. Samozřejmě je nutné mít na paměti, že se jedná o pop, a tak k tomu také přistupovat. Nejedná se o nic, co se vás snažilo dostat, překvapit nebo něco na ten způsob, očekávat nějakou atmosféru či hlubší myšlenku by byl vskutku vrchol naivity. Je to prostě vcelku příjemná popová písnička, nic víc, nic míň.

Druhá “Gang Bang” zaujme především názvem (že by oblíbené hobby zpěvačky?), zpočátku se tváří, že by se mohla rozjet do něčeho zajímavého, ale to se bohužel nestane. Právě na ní je nádherně vidět jedna z dalších věcí, jež obecně popovou hudbu degraduje. “Gang Bang” má nájezd, který si doslova říká o to, aby někam vygradoval a skladba se tak posunula dále, jenže přesně dle nepsaného pravidla “jeden song – jeden nápad” (které je ovšem dodržováno téměř bez výjimek) hraje celou dobu pořád dokola jeden beat s Madoninným zpěvem, což ve výsledku zavání primitivností. Ano, většina popu je už sama o sobě jen ze své podstaty vlastně jednoduchoučká a hloupoučká záležitost, ale i tu lze provést na jisté úrovni (důkazem budiž některé jiné songy na “MDNA”), případ “Gang Bang” to ovšem není ani v nejmenším. Ale na nějaký hudební prožitek se v popu nehraje – hlavní je být co nejjednodušší, chytlavý na první poslech (a že po třetím poslechu to zní už otravně – nevadí!), aby se pokud možno nenašel nikdo, koho by to uráželo, aby to mělo šanci oslovit co největší počet lidí. Že to ve skutečnosti stojí za onen legendární nahnědlý obsah střev, většinou lidí vypouštěný vstříc potrubní poště, nikoliv hudebnímu nosiči, to už je přijatelná daň, jelikož si toho 99 % posluchačů populární hudby ani nevšimne, neboť o jiné muzice, než je ta, která se hraje v rádiích, ani nemají ponětí (i z toho důvodu se něco chytřejšího prostě nenosí, neboť by si masa mohla uvědomit, že vlastně doteď poslouchala hovadiny). Samozřejmě pokud někdo poslouchá pop čistě jen z toho důvodu, že se mu líbí, o ostatních žánrech má nějaký základní přehled, ale nic mu neříkají, to je něco naprosto jiného a proti tomu se nedá nic namítat. Ale to už jsme se opět dostali někam pryč, takže zpátky “MDNA”…

“I’m Addicted” patří k těm nejlepším písničkám na albu, zejména díky povedenému “nasekanému” refrénu. “Turn Up the Radio” je naprostá hovadina, s tou nemá cenu vůbec ztrácet čas, ale za pozornost stojí song následující – pilotní singl “Give Me All Your Luvin'”. Ve své podstatě se jedná o vcelku pěknou nenáročnou písničku, takový ten dobrý oddechový pop, nebýt jedné věci – obludnosti, která se skrývá v příspěvcích hostujících Nicki Minaj a M.I.A., jež skladbu posílají do pekel. Ony tyhle hostovačky jsou obecně další poslední dobou velmi populární způsob, jak ještě zvýšit komerční atraktivitu – pozveme si na song někoho, kdo zrovna frčí, hodíme to jako singl a lidi se na to slítnou jak parta dětí na cumel. Onou aktuálně populární osobou je v případě “Give Me All Your Luvin'” Nicki Minaj, jejíž hudba (že mi ruka neupadne, zmiňovat Nicki Minaj a hudbu v jedné větě!) patří k tomu nejnechutnějšímu, co lze dnes v rádiích slyšet – co song, to naprostá blitka. A to by v tom byl čert, aby to píseň s extempore někoho takového přežila bez úhony. O druhé hostující dámě jsem až doposud jaktěživ neslyšel, ale po prohnání jejího jména Googlem jsem přišel na to, že jde údajně taktéž o někoho populárního, ale asi ne ve střední Evropě. Nicméně i jejích pár vteřin slávy působí spíše otravně, byť ne až tak moc jako příspěvek kolegyně Nicki Minaj. A přitom sloky “Give Me All Your Luvin'”, které patří čistě Madonně, rozhodně nejsou špatné. Alespoň “Give Me All Your Luvin'” dává všem hudebníkům návod, jak lze se stoprocentní úspěšností hudebně odrovat svůj song – pozvěte si Nicki Minaj…

Do konce alba se od této chvíle objeví už jen dvě dobré věci – “Some Girls” a “Love Spent”, což je nejspíš ta nejlepší písnička na “MDNA”, protože se v ní dokonce objeví i několik ozvláštnění, šlušných nápadů a s přivřením očí i jakás takás gradace. Zbytek je nic neříkající omáčka (přesně jak bylo předpovězeno výše), určená pouze k prodloužení hrací doby. To tedy máme celkem čtyři solidní songy z dvanácti, to jest celá třetina, aneb tvrzení o tom, že popová deska ve skutečnosti není deska, v praxi. Na druhou stranu je ovšem nutné uznat, že u Madonny má i ta omáčka nějakou úroveň a člověk z ní nezvrací, což u popu rozhodně není samozřejmost.

Více než klasická recenze byl článek záměrně místy pojat spíše jako obecnější povídání o žánru, k čemuž “MDNA” vlastně posloužilo pouze jako exemplární podklad, přesto by asi nemělo chybět nějaké to menší zhodnocení, ačkoliv si myslím, že již ve své podstatě provedeno bylo – pár dobrých písniček, s nimiž si člověk bohatě vystačí (na několik málo poslechů, než přestanou bavit – s během na dlouhou trať to nemá nic společného ani v nejmenším), ty zbylé úplně o ničem. Vyčíslení si ovšem odpustím, a to hned ze dvou důvodů. Za prvé bych musel jít kvůli právě zmíněnému poměru dobré/nic moc pod 5 bodů, což si z jistého úhlu pohledu zase Madonna nezaslouží, jelikož tím pádem by drtivá většina popové konkurence musela končit hodně hluboko v mínusu; za druhé jsem přece jenom v oblasti popu spíše turista, nikoliv odborník, díky čemuž se do číselných verdiktů pouštět nechci. Ale i přesto všechno, co bylo řečeno, patří Madonna stále k popové špičce… to, že to dokáže i s albem, kde je jen třetina písní opravdu dobrých, je však docela smutné…