Země: USA Žánr: atmospheric black metal Datum vydání: 16.9.2016 Label: I, Voidhanger Records Tracklist: 01. Heliacal Rising 02. The First Point of Aries 03. Constellation Hipparchia 04. Occultated Temporal Dimensions 05. Aether Wind Hrací doba: 50:33 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: I, Voidhanger Records

Když jsem před dvěma lety poprvé narazil na jméno Mare Cognitum, ujížděl jsem zrovna na konkurenčním řeckém projektu Spectral Lore, který měl tehdy na kontě velmi specifický opus „III“. A vzhledem k tomu, že tito interpreti toho mají mnoho společného – obojí one man projekt, stejný label, přibližně žánr, dokonce je spojuje splitko „Sol“ – čekal jsem, že tehdy čerstvá „Phobos Monolith“ bude cílit stejným směrem jako „III“. Jenomže to se tak úplně nestalo, a tak jsem impulzivně a nespravedlivě desku odvrhnul. A teprve nedávno jsem na ni opět narazil – a řekl si, proč jí nedat druhou šanci. A vyplatilo se. Z „Phobos Monolith“ se nakonec vyklubala velmi zajímavá záležitost, jež prezentuje atmosferický black metal plný melodií v rámci dlouhých, postupně se vyvíjejících kompozic. Pravda, bylo zde i pár formálních nedostatků, jaké mi zpětně nedovolí se k té desce modlit jako k něčemu v rámci subžánru kultovnímu, přesto to byl ten typ nahrávky, kterou člověk slyší a potěší ho, neboť si říká, že je tady třeba ještě slušný příslib do budoucna.

Od vydání „Phobos Monolith“ už uběhly dva roky a zatímco řecká konkurence tak nějak vybledla (hned vloni vydala dvojici EP, z nichž každé mělo délku jako regulerní dlouhohrající deska, ale kvantita nad kvalitou zde bohužel jasně zvítězila), na to, jak naváže Mare Cognitum, se čekalo v podstatě až do nynějška. Teprve letos v srpnu o sobě dal projekt opět vědět prostřednictvím splitka s Aureole. A netrvalo dlouho a na světlo světa přišla i nová regulérní studiovka „Luminferous Aether“, o níž tu dnes budu povídat. Jedná se o v pořadí čtvrtý dlouhohrající počin Mare Cognitum (nedávno mimochodem také vyšel v limitované edici box s prvními třemi alby na kazetách) a co se týče formálních parametrů, drží se v podstatě podobného modelu jako „Phobos Monolith“. Padesát minut hudby je zde opět rozděleno do pěti skladeb a to vše je uschováno pod sci-fi až pohádkově vyhlížejícím artworkem, který mimochodem obstaral český výtvarník Moonroot.

To, co asi člověk zaregistruje, jakmile poprvé novinku prožene ušima, je oproti předchůdci znatelně odlišný zvuk. Kytary jsou v porovnání s minulostí čitelnější, a to především ve výškách (melodiích), zatímco ty doprovodné jsou krotší. To má na jednu stranu pozitivní efekt na pasáže s opravdu nosnými melodiemi ve vyhrávkách, avšak v momentech, kdy si Jacob (hlavní a jediný mozek projektu) přeci jen trochu cucá nápady z prstu, je více poznat, že přichází vata. Desce až na výjimky schází větší hutnost a pohltivost. Namísto opravdu silné atmosféry je zde o špetku více samoúčelného pidlikání, když to tak trochu přeženu. Nicméně rozvržení nahrávky je celkem slušné. Rozvíjí se postupně a graduje i co se týče intenzity. Jediný problém je kvalitativní nevyváženost.

Nejzajímavějším kouskem na albu je asi dvojka „The First Point of Aries“ a pak závěrečná „Aether Wind“, které obě prezentují velmi solidní nápady a navzdory různorodosti působí stále velmi celistvě. Jsou dostatečně melodické, takže jsou schopny zaujmout už napoprvé. Jen místy působí trochu samoúčelně natahovaně, ale zde to ještě nevadí tolik jako v ostatních skladbách. Na to asi nejvíce strádá trojka a jednička. U jedničky to lze ještě snáze tolerovat, neboť ta trochu působí, jako by vedla k následující „First Point of Aries”, která pak významně rozvíjí její ústřední motiv. Zároveň je na ní asi nejpatrnější jeden z prvků, díky nimž jsou první poslechy těžkopádné – na to, jak jsou skladby dlouhé, je zde velmi malá různorodost rytmiky a základů. Otvírák v podstatě na jednu zpočátku brnkanou melodii navrství hromadu variací. A tak to funguje častěji. Je to zřejmě záměr, který Jacobovi zjednodušuje práci, já mám ovšem radši buď větší dynamičnost a pestrost nebo větší psychedeličnost. Různé i rytmické proměny, mezihry či využití jiných zpěvů, nástrojů apod. by myslím pomohly pročistit projev a dodat desce špetku atraktivity. Anebo přidat na hutnosti. Deska působí na blackmetalové poměry celkem neprůrazně. V tomhle ohledu alespoň trochu vyčnívá „Occultated Temporal Dimensions“, jež disponuje plnějším zvukem.

Nová deska Mare Cognitum je tedy na jednu stranu z formálního hlediska dotaženější, co do celkového dojmu ovšem strádá, jak co se týče nápadů, tak především co se týče udržení jakési kompoziční kontinuity. V důsledku toho zkrátka neudrží pozornost tak dobře, jak tomu bylo na předchůdci. Na rozdíl od minula se zde zřejmě více odráží častý neduh one-man projektů – nedostatek autocenzury. Ty nejlepší momenty jsou výraznější a propracovanější, než tomu bylo kdy dřív, ale co naplat, když celek nedisponuje takovým tahem na bránu. Každopádně jsem zvědav, jak si projekt povede na dalších nahrávkách. Spojit pohltivost předchůdce s lepší kytarovou prací a všeobecně technickou stránkou novinky, mohl by z toho vyjít ideální atmosfericky blackmetalový opus. Zatím tu však limity jsou.

Země: USA Žánr: atmospheric black metal Datum vydání: 3.11.2014 Label: I, Voidhanger Records Tracklist: 01. Weaving the Thread of Transcendence 02. Entropic Hallucinations 03. Noumenon 04. Ephemeral Eternities Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: I, Voidhanger Records

Ačkoliv malovaná, možná až trochu komiksová obálka může působit všelijak, skutečně se pod ní skrývá black metal. Sice to není black metal, který by měl ambice aspirovat na titul největšího a nejblasfemičtějšího pekla široko daleko, jelikož Mare Cognitum produkují atmosférickou podobu žánru (familiárně přezdívanou jako atmospheric black metal), ale i v tomhle stylu asi může podobně pestrobarevný přebal leckoho překvapit.

Ono to tvrzení, že Mare Cognitum produkují atmospheric black metal, však vlastně není úplně přesné. Jeho nepřesnost ovšem neplyne ze špatného pojmenování žánru, ale z tvaru slovesa… správně je totiž „produkuje“. Jedná se o jednočlenný projekt z Kalifornie, za nímž stojí jistý Jacob Buczarski. Jméno Mare Cognitum se na scéně sice objevilo teprve v roce 2011, tudíž se nejedná o žádného veterána, nicméně od té doby se Jacob nijak zvlášť neflákal a stihl vydat už tři dlouhohrající alba a také jeden split. Jenže zatímco první dvě desky „The Sea Which Has Become Known“ (2011) a „An Extraconscious Lucidity“ (2012) ještě vyšly vlastním nákladem, zmiňované splitko „Sol“, na němž Mare Cognitum sdílel nosič s obdobně laděným projektem Spectral Lore z Řecka, už zaštítil v undergroundu velmi dobře zavedený label I, Voidhanger Records, jenž se posléze postaral i o doposud poslední nahrávku s názvem „Phobos Monolith“, jež vyšla v listopadu loňského roku.

Trochu mi přijde, že atmospheric black metalové skupiny tohoto typu se poměrně běžně snaží vytvářet dlouhatánské opusy s někdy až přehnanou délkou… ostatně, stačí opětovně vzpomenout na již jmenovaný projekt Spectral Lore, jehož poslední album „III“ trvalo hodinu a půl, anebo třeba Midnight Odyssey (to abychom zůstali u stejného vydavatele), jehož čerstvá deska „Shards of Silver Fade“ dosahuje neuvěřitelné stopáže 140 minut. Oproti tomu může „Phobos Monolith“ – svému monolitickému názvu navzdory – působit se svými 50 minutami na první pohled ještě poměrně skromně. Ve skutečnosti byste ale měli i od Mare Cognitum očekávat opusy, jež se nebojí stopáže o mnoha minutách. Ostatně, oněch 50 minut na „Phobos Monolith“ je rozděleno do pouhých čtyř skladeb, z nichž i ta nejkratší si poradila s časem osmi minut a zbylé přesahují 13 minut.

U spousty atmospheric black metalových projektů, které pracují na takových plochách, není vůbec od věci očekávat spíše monotónnější produkci a trpělivé vrstvení hypnotické atmosféry, jež se s každou další minutou čím dál tím víc zadírá pod kůži. Mare Cognitum však není tak úplně přesně tímhle příkladem, ačkoliv i zde je samozřejmě hlavním cílem právě tvorba atmosféra. Jacob Buczarski tak ale nečiní pomocí dlouhých monotónních ploch, jelikož jeho hudba je relativně rozmanitá a strukturovaná, plná různých zákrutů a vybavená velkým množstvím melodií. Jistě, bylo by bláhové očekávat střídání motivů co pár vteřin, to se určitě neděje, ale i tak se muzika pozvolna hýbe kupředu a na zvraty rozhodně nemusíte čekat dlouhé minuty.

Tenhle přístup má jeden zajímavý důsledek. Jak už tomu tak bývá u atmosférických desek s malým počtem dlouhých písní, nedají se příliš vybírat vrcholy – a takové ty pověstné hitovky taktéž ani náhodou. Jednoduše řečeno, je to prostě jeden velký nedělitelný celek. Na druhou stranu, díky relativní rozmanitosti není problém udržet pozornost, jednotlivé skladby mezi sebou rozeznávat, a když na to přijde, tak vlastně ani si najít nějaké ty svoje oblíbené momenty (třeba já se vždycky těším na jeden kus závěrečné „Ephemeral Eternities“, který vzdáleně připomíná australské zlo Portal). Sice mám subjektivně radši tu druhou možnost, tedy když je album třeba monotónnější, ale zase vás prostě stáhne, ztratíte pojem o tom, co se děje a jaký song zrovna hraje či nehraje, a z transu se proberete až na konci, což se mi u „Phobos Monolith“ tak úplně nestalo, ale to už je asi otázka osobních preferencí, a jestli se podobně jako já vyloženě nevyžíváte v konstantní hudební hypnóze, pak vám ten styl, jakým na to jde Mare Cognitum, bude sedět možná i více.

Tak či onak, „Phobos Monolith“ je stále vysoce kvalitní nahrávka, v jejíchž útrobách je ukryta spousta skvělých pasáží, má to atmosféru a především – má to co říct. Z tohoto pohledu asi nelze polemizovat o tom, že třetí dlouhohrající deska Mare Cognitum minimálně za tu zkoušku stojí. Pokud v muzice nutně potřebujete zapamatovatelné refrény a při písničkách delších pěti minut už si vaše pozornost bere dovolenou (což nemyslím ve zlém, každý to prostě máme nastavené jinak a je to tak v pořádku), pak je jasné, že „Phobos Monolith“ není nahrávkou pro vaše uši. Jestli vám ale zní lákavě představa čtvrt hodinových skladeb, jejichž gró tvoří atmosférický black metal s množstvím melodií, pak není důvod vám tuhle desku nedoporučit, protože pravděpodobnost, že byste ji zahodili jako nezáživnou nudu, je podle mě docela malinká.