Země: USA Žánr: atmospheric black metal Datum vydání: 16.9.2016 Label: I, Voidhanger Records Tracklist: 01. Heliacal Rising 02. The First Point of Aries 03. Constellation Hipparchia 04. Occultated Temporal Dimensions 05. Aether Wind Hrací doba: 50:33 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: I, Voidhanger Records

Když jsem před dvěma lety poprvé narazil na jméno Mare Cognitum, ujížděl jsem zrovna na konkurenčním řeckém projektu Spectral Lore, který měl tehdy na kontě velmi specifický opus „III“. A vzhledem k tomu, že tito interpreti toho mají mnoho společného – obojí one man projekt, stejný label, přibližně žánr, dokonce je spojuje splitko „Sol“ – čekal jsem, že tehdy čerstvá „Phobos Monolith“ bude cílit stejným směrem jako „III“. Jenomže to se tak úplně nestalo, a tak jsem impulzivně a nespravedlivě desku odvrhnul. A teprve nedávno jsem na ni opět narazil – a řekl si, proč jí nedat druhou šanci. A vyplatilo se. Z „Phobos Monolith“ se nakonec vyklubala velmi zajímavá záležitost, jež prezentuje atmosferický black metal plný melodií v rámci dlouhých, postupně se vyvíjejících kompozic. Pravda, bylo zde i pár formálních nedostatků, jaké mi zpětně nedovolí se k té desce modlit jako k něčemu v rámci subžánru kultovnímu, přesto to byl ten typ nahrávky, kterou člověk slyší a potěší ho, neboť si říká, že je tady třeba ještě slušný příslib do budoucna.

Od vydání „Phobos Monolith“ už uběhly dva roky a zatímco řecká konkurence tak nějak vybledla (hned vloni vydala dvojici EP, z nichž každé mělo délku jako regulerní dlouhohrající deska, ale kvantita nad kvalitou zde bohužel jasně zvítězila), na to, jak naváže Mare Cognitum, se čekalo v podstatě až do nynějška. Teprve letos v srpnu o sobě dal projekt opět vědět prostřednictvím splitka s Aureole. A netrvalo dlouho a na světlo světa přišla i nová regulérní studiovka „Luminferous Aether“, o níž tu dnes budu povídat. Jedná se o v pořadí čtvrtý dlouhohrající počin Mare Cognitum (nedávno mimochodem také vyšel v limitované edici box s prvními třemi alby na kazetách) a co se týče formálních parametrů, drží se v podstatě podobného modelu jako „Phobos Monolith“. Padesát minut hudby je zde opět rozděleno do pěti skladeb a to vše je uschováno pod sci-fi až pohádkově vyhlížejícím artworkem, který mimochodem obstaral český výtvarník Moonroot.

To, co asi člověk zaregistruje, jakmile poprvé novinku prožene ušima, je oproti předchůdci znatelně odlišný zvuk. Kytary jsou v porovnání s minulostí čitelnější, a to především ve výškách (melodiích), zatímco ty doprovodné jsou krotší. To má na jednu stranu pozitivní efekt na pasáže s opravdu nosnými melodiemi ve vyhrávkách, avšak v momentech, kdy si Jacob (hlavní a jediný mozek projektu) přeci jen trochu cucá nápady z prstu, je více poznat, že přichází vata. Desce až na výjimky schází větší hutnost a pohltivost. Namísto opravdu silné atmosféry je zde o špetku více samoúčelného pidlikání, když to tak trochu přeženu. Nicméně rozvržení nahrávky je celkem slušné. Rozvíjí se postupně a graduje i co se týče intenzity. Jediný problém je kvalitativní nevyváženost.

Nejzajímavějším kouskem na albu je asi dvojka „The First Point of Aries“ a pak závěrečná „Aether Wind“, které obě prezentují velmi solidní nápady a navzdory různorodosti působí stále velmi celistvě. Jsou dostatečně melodické, takže jsou schopny zaujmout už napoprvé. Jen místy působí trochu samoúčelně natahovaně, ale zde to ještě nevadí tolik jako v ostatních skladbách. Na to asi nejvíce strádá trojka a jednička. U jedničky to lze ještě snáze tolerovat, neboť ta trochu působí, jako by vedla k následující „First Point of Aries”, která pak významně rozvíjí její ústřední motiv. Zároveň je na ní asi nejpatrnější jeden z prvků, díky nimž jsou první poslechy těžkopádné – na to, jak jsou skladby dlouhé, je zde velmi malá různorodost rytmiky a základů. Otvírák v podstatě na jednu zpočátku brnkanou melodii navrství hromadu variací. A tak to funguje častěji. Je to zřejmě záměr, který Jacobovi zjednodušuje práci, já mám ovšem radši buď větší dynamičnost a pestrost nebo větší psychedeličnost. Různé i rytmické proměny, mezihry či využití jiných zpěvů, nástrojů apod. by myslím pomohly pročistit projev a dodat desce špetku atraktivity. Anebo přidat na hutnosti. Deska působí na blackmetalové poměry celkem neprůrazně. V tomhle ohledu alespoň trochu vyčnívá „Occultated Temporal Dimensions“, jež disponuje plnějším zvukem.

Nová deska Mare Cognitum je tedy na jednu stranu z formálního hlediska dotaženější, co do celkového dojmu ovšem strádá, jak co se týče nápadů, tak především co se týče udržení jakési kompoziční kontinuity. V důsledku toho zkrátka neudrží pozornost tak dobře, jak tomu bylo na předchůdci. Na rozdíl od minula se zde zřejmě více odráží častý neduh one-man projektů – nedostatek autocenzury. Ty nejlepší momenty jsou výraznější a propracovanější, než tomu bylo kdy dřív, ale co naplat, když celek nedisponuje takovým tahem na bránu. Každopádně jsem zvědav, jak si projekt povede na dalších nahrávkách. Spojit pohltivost předchůdce s lepší kytarovou prací a všeobecně technickou stránkou novinky, mohl by z toho vyjít ideální atmosfericky blackmetalový opus. Zatím tu však limity jsou.