 |
|
Země: Austrálie Tracklist: Hrací doba: 29:44 K recenzi poskytl:
|
Australská formace Miserist patří k záležitostem, jejichž jméno by mohlo během následujících měsíců případně malých jednotek let vylétnout hodně nahoru. Skupina totiž hraje stylem, jaký se v současné době mezi příznivci alternativně pojatého metalového extrému těší nemalé oblibě.
Oč přesně se jedná? Nechme promluvit samotnou hudbu. Bezejmenné debutové EP otvírá krátké skoro-ticho-intro, po němž se (v rámci téže stopy s názvem „Skin, Mold & Flame“) spustí těžký, temný a technický riff. Okamžitě zavane odér krajanů Portal a jim podobných uskupení, takže jestli na tahle jména slyšíte, Miserist by vás určitě zajímat mohli.
Bylo by však vůči Miserist poněkud nefér tvrdit, že se jen vezou na vlně obdobně laděných kapel a doufají, že vyletí nahoru podobně rychle jako třeba Altarage, jimž stačilo jedno demo, aby zaujali hledače, a jedna deska, aby posadili na prdel i ty ostatní. Přístup Miserist je trochu jiný, a ačkoliv se i zde nacházejí ostré a hutné pasáže, z nichž by si hardcore fandové Sralbeton nebo Freedom Chcal mohli strachy stříknout do spoďárů, z celkového hlediska Australané nevytvářejí konstantní nátlak a vydali se rozmanitější cestou. To má za důsledek, že asi nejsou až tak extrémní a nepřístupní, ale má to i své výhody. Například z toho lze vyvozovat, že se Miserist nechtějí pouze frčet na populární vlně a následovat již vyšlapané cestičky, ale chtějí s vlivy a inspiracemi pracovat. A to je dle mého v pořádku.
Ve skutečnosti jsou ty opravdu extrémní momenty určené ke slisování posluchače v menšině. Nabízí se jedovatá otázka, nakolik je to záměr a nakolik Miserist ten tlak prostě vytvořit neumí, ale dokud ta muzika funguje, není zas tak nutné ji řešit. Dobré pasáže (nechápat jako synonymum pro extrémní pasáže) se totiž nacházejí vlastně v každé skladbě, ambientně-industriální mezihry se s hutným riffováním prolínají dobře a atmosféra tomu nechybí. Jednoznačným vrcholem přesto zůstává kompozice, jež se z celku nejvíc vymyká a v níž je metal osekán na minimum, protože na jeho místo nastupuje lehce experimentálnější pomalá tryzna. Samozřejmě tím mluvím o devítiminutové obludnosti „Narikuntu“ v samém závěru EP – takových věcí příště klidně víc. Za vtipnou zmínku mi také stojí začátek „Horror infinitum“, jenž nejprve zní jak vykradený z „Deathstalkera“ (pravidelní čtenáři vědí) a pak snad z nějaké pohádky či co. Trochu úsměvné, ale kupodivu mě to při poslechu nijak neruší.
Jako celek je debutové EP Miserist jistě dobrým a nadprůměrným počinem, jehož poslech mě baví. I z toho důvodu už jsem výše naznačil, že příznivci podobně laděných záležitostí mohou bez obav shánět. Na druhou stranu asi nemá cenu zbytečně nadhodnocovat a ze všeho skákat dva metry do vzduchu. Je to kvalitní, ale špičky žánru jsou zatím o notný kus výše. Přesto – na debutové poměry se jedná o sympatickou práci, a co je hlavní, dokážu si představit, že budoucnost Miserist by mohla být sakra zajímavá. Potenciál a talent zde bezesporu nechybí, což asi zní jako obligátní bezcenná frázička, ale myslím, že v tomto případě namístě je. Já osobně si tedy na další kroky kapely určitě počíhám a budu docela zvědavý, jak to ve finále dopadne. Zvlášť když už aktuální EP za poslech stojí a vlastně ani ve sbírce nebude dělat ostudu.