Britští funeral-doomaři Pantheist letos vydají svou první desku od eponymního počinu z roku 2011. Celkově pátá deska s názvem „Seeking Infinity“ vyjde 14. září a její obal a tracklist naleznete níže.
01. Eye of the Universe 02. Control and Fire 03. 500 B.C. to 30 A.D.- The Enlightened Ones 04. 1453: An Empire Crumbles 05. Emergence 06. Seeking Infinity, Reaching Eternity
Kostas Panagiotou, lídr funeraldoomové formace Pantheist, původně pracoval na konceptu pro další desku kapely, nicméně zpracovávané téma se nakonec vyvinulo poněkud jiným způsobem. Z látky vznikla sci-fi novela, již doprovází i EP s názvem „Chapters“, jehož každá skladba odpovídá jedné kapitole. Rozcestník pro koupi minialba i textu najdete tady.
 |
| Země: Velká Británie Žánr: funeral doom metal Datum vydání: 1.4.2011 Label: Grau Records Hodnocení: Průměrné hodnocení: 6,5/10
|
Pantheist, funeral doom metalová kapela z Velké Británie, se opět rozhodla vydat další desku. Její poslední výtvor nesl název “Unveiling the Signs” – ano, split CD s Dissolving of Prodigy a dalšími. Jedná se o už o čtvrté album během jedenáctileté historie. Nejde tedy o žádné nováčky a na scéně už mají poměrně slušné jméno.
Kapela se vyvíjela s každou deskou, ze začátku byla mnohem více funeral a s posledními výtvory docela “vyměkla”. Už se nejedná o takovou obrovskou depku jako dříve. Atmosféra, která je v doom metalu nejdůležitější, je ale stále výborná. Velký dík za to patří klávesám, které v tomto žánru u některých kapel moc nemusím, zde mi ale perfektně pasují a užívám si je. Co se týče změny, tak starší desky Pantheist zas tak projeté nemám, když to ale třeba porovnám s pár songy z roku 2001, dnešní materiál se mi líbí mnohem více. Je to asi tím, že funeral nepatří mezi mé speciality. Že už to není pořádná depka co dříve, poznáte hned v druhém songu “Broken Statue” se zpěvem. Hudba je taková klidná, veselá a dovedu si ji třeba i představit v nějakém videu, kde jsou veselé fotky z historie a hezky vzpomínate. Celý song by se tam rozhodně nehodil, je tam ale jedna pasáž zhruba v první půlce, která tomu přesně odpovídá. Pokud vás zajímá první song, který jsem přeskočil, tak to je pouze instrumentální “One of These Funerals”. Musím ale řici, že čistě instrumentální v jejich provedení zní velice zajímavě. Určitě bych se nebránil, kdyby zkusili vytvořit takto celou desku.
Nejlepším prvkem jsou tu pro mě klávesy, bez kterých by se ta deska mohla rovnou zrušit (smích). Ne, vážně, klávesy mě tu opravdu zaujaly a přidáte-li k tomu kvalitní doomové riffy, poslech v některých pasážích je opravdu výborný. Bohužel se to střídá se slabšími momenty, kdy jsem se trošku nudil. Třeba v “The Storm”, kde mě chytnul začátek, ale jakmile už to jelo moc dlouho (celý song má 11 minut), tak jsem měl chuť to přetočit o kousek dál. Zrovna tyhle dvě písničky uprostřed, “The Storm” a “Be Here”, které mají přes 10 minut obě, mě moc nezaujaly. Mnohem lépe na tom jsou všechny ostatní kousky, třeba “Brighter Days”, která společně s titulní “One of These Funerals” patří k tomu nejlepšímu.
Pantheist na “Pantheist” předvádí poměrně slušný výkon. Myslím si ale, že potenciál je tu mnohem větší. Některé části jsou opravdu skvěle chytlavé, ale jsou tu i naprosto opačné, kdy mě to vůbec nebaví. Čistě instrumentální Pantheist by mohli znít mnohem zajímavě. Doporučuji se při poslechu zaměřit jen na klávesy, ty se mi opravdu moc líbí. Celkově mám pocit, že tomu chybí něco málo, a mohlo by to dostat mnohem vyšší hodnocení. Takhle je to slušná sedmička, ale nemá to daleko od průměrnější šestky.
Další názory:
Funeral doom metal je poněkud konzervativní žánr. Když si pouštím takovou hudbu, nejsem zvědavý na žádné progresivní veletoče, ale chci dostat pomalou, hutnou depku, která se člověku zažere pod kůži. Právě tohle je nejspíš ten důvod, proč mi Pantheist se svým pojetím funeral doom metalu nikdy zrovna moc neseděli… jsou prostě moc “veselí”. Jejich muzika vyzařuje jakýsi klid, chvílemi vlastně i pozitivní emoce a mnohem víc než nějakou depresi nabízí spíše melancholii. Jenže právě to mi v kombinaci s ultra pomalým tempem neleze pod vousy. Co se konkrétně novinky “Pantheist” týče, moc tomu nepřidává ani spousta patetických momentů a zpěv, který mi nezřídka doslova drásá uši (v obou těchto ohledech s přehledem “exceluje” “Be Here”). Na druhou stranu se ale “Pantheist” nedá šmahem odsoudit, protože zároveň obsahuje i nemálo opravdu výtečných pasáží, skvělých kompozičních postupů a výborných hudebních nápadů – především v dlouhých instrumentálních plochách. Upřímně jsem přesvědčen o tom, že kdyby “Pantheist” bylo čistě instrumentální, zamlouvalo by se mi mnohem více. Takhle je to však deska obrovských kontrastů, kde si některé momenty opravdu užívám, jiné mě ale doslova a do písmene serou…
H.
 |
| Země: Polsko / Belgie / Česká republika / Velká Británie Žánr: doom metal / funeral doom metal Datum vydání: prosinec 2010 Label: Redrum 666 Tracklist: Hodnocení: 7/10 Odkazy Gallileous: Odkazy Wijlen Wij: Odkazy Dissolving of Prodigy: Odkazy Pantheist:
|
Nejprve si odpovězme na otázku, proč vlastně někdo vydává split alba. Nemusíme ani moc dlouho dumat, abychom se dopídili závěru, že v drtivé většině případů jde o jakési zpečetění přátelství či spřízněnosti mezi dvěma (a více) kapelami. Nezřídka se můžeme setkat i s tím, že společným splitem pomáhá známější skupina ke zviditelnění svým ne tak proslulým druhům. Ale že by se na jednom nosiči sešly čtyři formace, aby uchopily jednotný koncept ze čtyř úhlů pohledu? To už tak časté není, ba právě naopak. Netvrdím sice, že je “Unveiling the Signs” prvním svého druhu, ale takhle z hlavy si nevzpomenu na podobně laděný split…
Pantheist z Velké Británie, Wijlen Wij z Belgie, Gallileous z Polska a Dissolving of Prodigy z České republiky – to jsou čtyři kapely, čtyři (funeral) doom metaloví bardi, čtyři rozdílné země, čtyři odlišné pohledy na lidové pověry z dané oblasti – toť bilance “Unveiling the Signs”.
Celou nahrávkou se prolíná jméno Kostase Panagiotoua, který nejenže hraje hned ve dvou zúčastněných kapelách (Pantheist a Wijlen Wij), ale postaral se i o instrumentální intro “Overture: The Madness of Crowds”. Pod pojmem intro si však nepředstavujte nějakou minutovou etudu odlišnou od stylu nahrávky, jak tomu tak u inter nezřídka bývá. Především se pohybujeme v doom metalu, kde se opravdu nikam nepospíchá, tudíž předehra o téměř sedmi minutách by neměla nikoho překvapit. Hlavní však je, že tato pomalu plynoucí klávesově-samplová elegie člověka plně navnadí na věci následující…
Poláci Gallileous se na “Unveiling the Signs” vytasili s uřvaným (hlavně zpočátku), táhlým kouskem. O pomalém tempu snad ani nemá cenu ztrácet slova, to je snad v (v tomto případě) funeral doomu asi samozřejmost. Co však zmínit nutné je, jsou bezesporu zpěvy, neboť právě po vokální stránce se “Zabobon” extrémně vyvedla. Vpravdě výtečné jsou sbory i hlavní vokál, který chvílemi zavání dokonce black metalem. Moc povedené je to však celkově. Druhá skladba “The Wall of Life” od Wijlen Wij je oproti hrubějším Gallileous epičtější. Zpěv se nese v pro funeral doom metal obvyklejším growlingu, avšak v porovnání s Poláky není tím hlavním tahounem. “The Wall of Life” dominuje především klávesová práce Kostase Panagiotoua a rovněž i četné kytarové melodie, díky nimž ani značně monotónní tempo nenudí.
Netuším, zdali to není dáno mým “českým” úhlem pohledu, ale právě příspěvek domácích Dissolving of Prodigy mi přijde jako vrchol “Unveiling the Signs”. “Zlodějská světélka” se jeví jako hodně dřevní skladba, a to nejen po hudební stránce, ale i zvukové, flétna tomu dodává jakýsi nádech melancholie a osudovosti. Z pohledu kompozice a struktury jsou “Zlodějská světélka” možná tím nejproměnlivějším dílkem celého splitu – vždy jako by v určitých intervalech skladba nabývala na síle, rostla a gradovala, aby vás posléze zase zpátky vrhla do lepkavého doomového bahna. Nemůžu si pomoct, ale už jen kvůli tomuto čtvrthodinovému umíráčku stojí za to si “Unveiling the Signs” zařadit do sbírky. Já osobně si tu poslech vyloženě užívám.
Celkem paradoxně mě ta nejprofláklejší zúčastněná akvizice – Pantheist – baví možná nejméně. Některé pasáže v “Barock” jsou skvostné (např. hned ta, co začíná hned v čase 01:10), rozhodně netvrdím, že ne, ale stejně tak mi některé kousky přijdou trochu hlušší. Možná to bude dáno tím, že ani z vlastních desek mě Pantheist nikdy zas tolik neoslovolali. Nechci samozřejmě snižovat kvality téhle kapely, ale ne úplně každý doom metal musí být můj oblíbený (smích). Docela zajímavý se mi jeví fakt, že zatímco u Wijlen Wij jsou Kostasovy klávesy právě to, co mě tam baví, u Pantheist mě naopak zas tolik neberou. Ale jak říkám, možná je to jen můj osobní pocit… kolega Seda mi naopak tvrdil, že právě mnou vychvalování Dissolving of Prodigy jej baví nejmíň. Holt otázka vkusu.
Tak či onak, “Unveiling the Signs” má ještě jednu nespornou výhodu. Zatímco pro nezasvěceného posluchače trpí spousta doom metalových nahrávek přílišnou monotónností, tento split je díky setkání čtyř pohledů na žánr deskou veskrze dynamickou a rozhodně nenudící. Sesumírováno, jedná se kvalitní a do jisté míry i velice osobitý počin, i když způsobem, který ocení především hltači textů, avšak i po čistě hudební stránce má toho “Unveiling the Signs” hodně co nabídnout. Díky lidové ceně (žádná nadsázka) není důvod si to nepořídit.
