 |
|
Země: Česká republika Tracklist: Hrací doba: 60:43 K recenzi poskytl:
|
Málokterá česká potažmo československá kapela má takovou historii jako Progres 2. Dá se říci, že jsou to pamětníci, a přitom stále aktivní účastníci naší rockové historie. Začali ještě v bigbítových šedesátých letech a už tehdy se svým složitějším přístupem k hudbě odlišovali od zbytku brněnské scény a koneckonců i celé republiky. Tehdy se jmenovali The Progress Organization, nezávisle vydali singl, některé písně byly ještě v angličtině, popularita rostla, dokonce v roce 1969 předskakovali The Beach Boys a první řadovka „Barnodaj“ na sebe nenechala dlouho čekat. S nastávající normalizací však začalo téct spoustě nehodících se kapel, The Progress Organization nevyjímaje, do bot, což znamenalo konec první etapy.
Členové kapely Zdeněk Kluka (bicí, zpěv), Pavel Váně (kytara, zpěv) a Jan Sochor (klávesy, zpěv) si v období temna vyzkoušeli i hraní v doprovodných kapelách popových zpěváků, až si Kluka se Sochorem založili vlastní doprovodné těleso Skupinu Jana Sochora, kam začali pomalu prosazovat i své oblíbené skladby. Přidal se Váně a baskytarista Pavel Pelc, což vyústilo roku 1977 k nahrání studiového projektu „Mauglí“, který vydali pod názvem odkazujícím na minulou etapu, Barnodaj. Už během nahrávání však vše směřovalo k reinkarnaci Progresu, čímž konečně vznikl Progres 2, jenž se uvedl legendárním albem „Dialog s vesmírem“. Albem, které i přes další nutné ústupky konečně splňovalo všechno to, co chtěli Progres kdy udělat.
Od té doby fungují až do dnes. Po „Dialogu s vesmírem“ následovaly další koncepční programy: „Třetí kniha džunglí“, „Mozek“ a „Otrava krve“, z nichž vybočuje pouze pádně nazvaná deska „Změna!“ vracející se ke klasickému písničkovému stylu. Změna později nastala i u názvu kapely, a to na konci osmdesátých let, kdy vznikl projekt Progres-Prorok, pod jehož hlavičkou vyšla placka „Otrava krve“, dlouhou dobu zažitá jako poslední řadovka Progresu. Listopadu 2018 však vyšlo po dvaceti osmi letech osmé studiové album nazvané „Tulák po hvězdách“.
„Tulák po hvězdách“ se nahrával v mikulovském studiu David Kollera a skupina si ho produkovala sama, konkrétně Váně. Byl to rovněž on, kdo přišel s nápadem zhudebnit právě román „Tulák po hvězdách“ od Jacka Londona. Tento nápad kapele představil už v roce 2003. O texty se nakonec postaral Martin Kudlička a Ivan Petlan, hudbu samozřejmě složil Progres 2, v jehož sestavě nechybí žádná důležitá persona tedy – Kluka, Váně, Pelc, Dragoun a Morávek. Na albu je i spousta hostů, mezi kterými nechybí třeba Emanuel Sideridis, člen The Progress Organization, a spousta dalších.
Už ale pojďme k hudbě. Jak tedy Progres 2 zní po bezmála třiceti letech? Trochu jsem se před prvním poslechem bál, aby to nebylo vyčpělé, zastaralé, bez nápadu, přeci jenom tyto návraty spíše končí zklamáním než nadšením. Progres 2 se toho však zhostil velice obstojně. Vsadil na to, co umí nejlépe – koncepční, progresivní art rockové album se silným příběhem. Samozřejmě je určitě výhodou znát Londonův originál, což není můj případ, ale povědomí o něm myslím mám. Vězeň se mučením svěrací kazajkou dostává do jiných stavů vědomí, v nichž putuje mezi hvězdami a prožívá události minulých životů.
Celý koncept je rozdělen do 17 písní o celkové délce jedné hodiny. Progres 2 tedy vůbec nezahálel, takže když už, tak už. Desku otevírá intro „Výš – Prolog“ s nápadně povědomou kytarovou vyhrávkou, později se ale překlene do klasického progresovského stylu. Na „Tuláku po hvězdách“ se ozývá spousta nástrojů třeba jako flétna, jinde zase trumpety nebo lesní roh. Jelikož se jedná o převyprávění příběhu, samozřejmě dochází k různým obměnám nálad. Poměrně brzy jsem si oblíbil tu temnější stránku, což jsou následující „Rudá zloba“ a hlavně „Můra“ s vynikající basou a refrénem. S vyprávěním dochází i k teatrálním výstupům, ostatně nahrávku lze označit za rockovou operu. Tyto momenty mi nejsou úplně po srsti, ale na druhou stranu to nezachází do takových extrémů projevu jako třeba u A Forest of Stars. Sem patří hlavně „Bezpráví“, pojednávající o mučení vězně, ale i pár skladeb ke konci.
Dalším povedeným kusem je „V lisu“, opět neveselá věc plná zajímavé instrumentace a přechodu z ponuré balady v docela odpíchlou věc. Nástrojová obratnost vplyne i do další „Cesta ven“ s experimentálním začátkem navozujícím ony zvláštní stavy vězně a kytarovým sólem v druhé polovině skladby. Příjemně uklidněná „Malá smrt“ o putování nekonečnem předchází až nečekaně alternativní, řekl bych devadesátkové „Poznám tě“. Zprvu mi svým rytmem trochu překážela, ale je to vlastně moc chytlavá písnička, jenom bych ji víc čekal třeba u Mňágy a Žďorp. „Moře“ ve mně svými synťáky a tvrdým riffem evokuje období „Dialogu s vesmírem“ a další „Paní Óm“ má zase výborně tajemný riff, přestože skladba je to vcelku jemná. Nejchytlavější věcí je bezpochyby hardrocková pecka „Tvůj kód“. Možná, že až moc opakuje svůj refrén, na Progres 2 trochu nezvykle, ale je tak silný a zapamatovatelný, že to docela chápu. Ostatně na svědomí ji má Roman Dragoun, čili podobnost s dávným hitem „Muž, který se podobá odvrácené straně měsíce“ se nabízí.
„Tvůj kód“ lze chápat jako pomyslný vrchol alba či alespoň zlom, jelikož závěrečná část „Tuláka po hvězdách“ věnovaná nadále minulým životům mě baví o poznání méně. Hned následující „Vracím se k tobě“ mě ničím neoslovila, stejně tak podivná „Arunga“ i klávesová „Igar“. Trochu lépe vyznívá uvolněná, ale šlapající „Selpa“, avšak „Planý žvást“ zase táhne závěr alba dolů. Možná je to opět tou teatrálností a „hraním“ postav, nevím, ale tak nějak mi to překáží. Loučící se, trochu hanspaulská a příznačně nazvaná „Blues“ zní přesně tak, jak se jmenuje. Nejvíce bych na ní ocenil její vtipný text, ale ani ten zvláštní pachuť z posledních několika stop „Tuláka po hvězdách“ nezažene. Těch posledních pět písní se prostě tolik nepovedlo.
Mám-li shrnout „Tuláka po hvězdách“ do pár vět, vychází mi z toho, i přes ne zcela uspokojivé zakončení, dobré album, které je určitě hodno jména Progres 2. Vlastně takhle nějak jsem si představoval optimistickou variantu – baví mě to víc než jsem čekal, je tu několik skutečně silných nápadů a skladeb, je to skvěle natočeno a stojí to na zajímavém příběhu. Je nutné tomu věnovat několik soustředěných poslechů, já začal naplno pronikat tak s pátým, ale vyplatí se. Oddaného fanouška Progres 2 to dle mě určitě nezklame, naopak, potěší. Není to bezchybná deska, ale zcela určitě daleko víc než jen pěkný dárek k padesáti letům existence. Ještě by bylo super, kdyby na turné opět měli odpovídající audio-visuální program jako za starých časů. K tomu ale asi nedojde…
