Archiv štítku: Progres 2

Progres 2 – Tulák po hvězdách

Progres 2 - Tulák po hvězdách

Země: Česká republika
Žánr: art / progressive rock
Datum vydání: 2.11.2018
Label: Indies Scope

Tracklist:
01. Výš – Prolog
02. Rudá zloba
03. Můra
04. Bezpráví
05. V lisu
06. Cesta ven
07. Malá smrt
08. Poznám tě
09. Moře
10. Paní Óm
11. Tvůj kód
12. Vracím se
13. Arunga
14. Igar
15. Selpa
16. Planý žvást
17. Blues

Hrací doba: 60:43

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Indies Scope

Málokterá česká potažmo československá kapela má takovou historii jako Progres 2. Dá se říci, že jsou to pamětníci, a přitom stále aktivní účastníci naší rockové historie. Začali ještě v bigbítových šedesátých letech a už tehdy se svým složitějším přístupem k hudbě odlišovali od zbytku brněnské scény a koneckonců i celé republiky. Tehdy se jmenovali The Progress Organization, nezávisle vydali singl, některé písně byly ještě v angličtině, popularita rostla, dokonce v roce 1969 předskakovali The Beach Boys a první řadovka „Barnodaj“ na sebe nenechala dlouho čekat. S nastávající normalizací však začalo téct spoustě nehodících se kapel, The Progress Organization nevyjímaje, do bot, což znamenalo konec první etapy.

Členové kapely Zdeněk Kluka (bicí, zpěv), Pavel Váně (kytara, zpěv) a Jan Sochor (klávesy, zpěv) si v období temna vyzkoušeli i hraní v doprovodných kapelách popových zpěváků, až si Kluka se Sochorem založili vlastní doprovodné těleso Skupinu Jana Sochora, kam začali pomalu prosazovat i své oblíbené skladby. Přidal se Váně a baskytarista Pavel Pelc, což vyústilo roku 1977 k nahrání studiového projektu „Mauglí“, který vydali pod názvem odkazujícím na minulou etapu, Barnodaj. Už během nahrávání však vše směřovalo k reinkarnaci Progresu, čímž konečně vznikl Progres 2, jenž se uvedl legendárním albem „Dialog s vesmírem“. Albem, které i přes další nutné ústupky konečně splňovalo všechno to, co chtěli Progres kdy udělat.

Od té doby fungují až do dnes. Po „Dialogu s vesmírem“ následovaly další koncepční programy: „Třetí kniha džunglí“, „Mozek“ a „Otrava krve“, z nichž vybočuje pouze pádně nazvaná deska „Změna!“ vracející se ke klasickému písničkovému stylu. Změna později nastala i u názvu kapely, a to na konci osmdesátých let, kdy vznikl projekt Progres-Prorok, pod jehož hlavičkou vyšla placka „Otrava krve“, dlouhou dobu zažitá jako poslední řadovka Progresu. Listopadu 2018 však vyšlo po dvaceti osmi letech osmé studiové album nazvané „Tulák po hvězdách“.

„Tulák po hvězdách“ se nahrával v mikulovském studiu David Kollera a skupina si ho produkovala sama, konkrétně Váně. Byl to rovněž on, kdo přišel s nápadem zhudebnit právě román „Tulák po hvězdách“ od Jacka Londona. Tento nápad kapele představil už v roce 2003. O texty se nakonec postaral Martin Kudlička a Ivan Petlan, hudbu samozřejmě složil Progres 2, v jehož sestavě nechybí žádná důležitá persona tedy – Kluka, Váně, Pelc, Dragoun a Morávek. Na albu je i spousta hostů, mezi kterými nechybí třeba Emanuel Sideridis, člen The Progress Organization, a spousta dalších.

Už ale pojďme k hudbě. Jak tedy Progres 2 zní po bezmála třiceti letech? Trochu jsem se před prvním poslechem bál, aby to nebylo vyčpělé, zastaralé, bez nápadu, přeci jenom tyto návraty spíše končí zklamáním než nadšením. Progres 2 se toho však zhostil velice obstojně. Vsadil na to, co umí nejlépe – koncepční, progresivní art rockové album se silným příběhem. Samozřejmě je určitě výhodou znát Londonův originál, což není můj případ, ale povědomí o něm myslím mám. Vězeň se mučením svěrací kazajkou dostává do jiných stavů vědomí, v nichž putuje mezi hvězdami a prožívá události minulých životů.

Celý koncept je rozdělen do 17 písní o celkové délce jedné hodiny. Progres 2 tedy vůbec nezahálel, takže když už, tak už. Desku otevírá intro „Výš – Prolog“ s nápadně povědomou kytarovou vyhrávkou, později se ale překlene do klasického progresovského stylu. Na „Tuláku po hvězdách“ se ozývá spousta nástrojů třeba jako flétna, jinde zase trumpety nebo lesní roh. Jelikož se jedná o převyprávění příběhu, samozřejmě dochází k různým obměnám nálad. Poměrně brzy jsem si oblíbil tu temnější stránku, což jsou následující „Rudá zloba“ a hlavně „Můra“ s vynikající basou a refrénem. S vyprávěním dochází i k teatrálním výstupům, ostatně nahrávku lze označit za rockovou operu. Tyto momenty mi nejsou úplně po srsti, ale na druhou stranu to nezachází do takových extrémů projevu jako třeba u A Forest of Stars. Sem patří hlavně „Bezpráví“, pojednávající o mučení vězně, ale i pár skladeb ke konci.

Progres 2

Dalším povedeným kusem je „V lisu“, opět neveselá věc plná zajímavé instrumentace a přechodu z ponuré balady v docela odpíchlou věc. Nástrojová obratnost vplyne i do další „Cesta ven“ s experimentálním začátkem navozujícím ony zvláštní stavy vězně a kytarovým sólem v druhé polovině skladby. Příjemně uklidněná „Malá smrt“ o putování nekonečnem předchází až nečekaně alternativní, řekl bych devadesátkové „Poznám tě“. Zprvu mi svým rytmem trochu překážela, ale je to vlastně moc chytlavá písnička, jenom bych ji víc čekal třeba u Mňágy a Žďorp. „Moře“ ve mně svými synťáky a tvrdým riffem evokuje období „Dialogu s vesmírem“ a další „Paní Óm“ má zase výborně tajemný riff, přestože skladba je to vcelku jemná. Nejchytlavější věcí je bezpochyby hardrocková pecka „Tvůj kód“. Možná, že až moc opakuje svůj refrén, na Progres 2 trochu nezvykle, ale je tak silný a zapamatovatelný, že to docela chápu. Ostatně na svědomí ji má Roman Dragoun, čili podobnost s dávným hitem „Muž, který se podobá odvrácené straně měsíce“ se nabízí.

„Tvůj kód“ lze chápat jako pomyslný vrchol alba či alespoň zlom, jelikož závěrečná část „Tuláka po hvězdách“ věnovaná nadále minulým životům mě baví o poznání méně. Hned následující „Vracím se k tobě“ mě ničím neoslovila, stejně tak podivná „Arunga“ i klávesová „Igar“. Trochu lépe vyznívá uvolněná, ale šlapající „Selpa“, avšak „Planý žvást“ zase táhne závěr alba dolů. Možná je to opět tou teatrálností a „hraním“ postav, nevím, ale tak nějak mi to překáží. Loučící se, trochu hanspaulská a příznačně nazvaná „Blues“ zní přesně tak, jak se jmenuje. Nejvíce bych na ní ocenil její vtipný text, ale ani ten zvláštní pachuť z posledních několika stop „Tuláka po hvězdách“ nezažene. Těch posledních pět písní se prostě tolik nepovedlo.

Mám-li shrnout „Tuláka po hvězdách“ do pár vět, vychází mi z toho, i přes ne zcela uspokojivé zakončení, dobré album, které je určitě hodno jména Progres 2. Vlastně takhle nějak jsem si představoval optimistickou variantu – baví mě to víc než jsem čekal, je tu několik skutečně silných nápadů a skladeb, je to skvěle natočeno a stojí to na zajímavém příběhu. Je nutné tomu věnovat několik soustředěných poslechů, já začal naplno pronikat tak s pátým, ale vyplatí se. Oddaného fanouška Progres 2 to dle mě určitě nezklame, naopak, potěší. Není to bezchybná deska, ale zcela určitě daleko víc než jen pěkný dárek k padesáti letům existence. Ještě by bylo super, kdyby na turné opět měli odpovídající audio-visuální program jako za starých časů. K tomu ale asi nedojde…


Progres 2 – Dialog s vesmírem (1980)

Progres 2 - Dialog s vesmírem
Země: Česká republika
Žánr: progressive rock
Datum vydání: 1980
Label: Panton

Tracklist:
01. V zajetí počítačů
02. Země 2555
03. Píseň o jablku
04. Odlet
05. Planeta Hieronyma Bosche I
06. Planeta Hieronyma Bosche II
07. Muzeum planety Země
08. Tisíce mých očí
09. Hymna robotů
10. Rozhovor s centrálním mozkem
11. Honička
12. Výkřik v Proxima Centauri
13. Píseň o jablku [edit]
14. Roentgen 19.30
15. Planeta Hieronyma Bosche 99

Odkazy:
web

Nejsem žádný velký fanda českého předrevolučního bigbítu. Většina z kapel, které jsou dodnes považovány za národní legendy rockové hudby, mě nechává chladným a některé považuji za vyloženě přeceňované. Dobu, kdy tato hudba vznikala, jsem ostatně nezažil na vlastní kůži a se vším jsem se seznamoval až se značným odstupem. Pokud bych však měl jmenovat jedinou kapelu, která mi přirostla k srdci, byli by to Progres 2. Z jejich tvorby pak tyčí jedno album výrazně výše než všechny ostatní a již z nadpisu dobře víte, že mluvím o jejich “Dialogu s vesmírem”. Někteří fanoušci považují následnou “Třetí knihu džunglí” za ještě o stupeň lepší a není na mě, abych tato dvě alba porovnával (i když pokud bych musel volit, neváhal bych před volbou “Dialogu s vesmírem” nijak zvlášť dlouho), dnes recenzované album však drží hned několik prvenství, kvůli nimž si zaslouží pozornost.

Než se pustíme do samotné hudby, věnujme trochu pozornosti okolnostem jejího vzniku. Málokterá deska totiž vznikala tak zajímavým způsobem. Počátek hudební spolupráce muzikantů za ní stojících se datuje již do roku 1968, kdy se první sestava kapely sešla pod názvem The Progress Organization. Nebudeme se však zabývat podrobnostmi, které si můžete ostatně přečíst ve vyprávění Pavla Váně. Přeskočíme až do roku 1978, kdy “Dialog s vesmírem” vznikalo, ovšem ne jako hudební album, nýbrž jako rocková opera, tehdy první v Československu. Kapela album připravila jako audiovizuální show na téma “emigrace” do vesmíru s koncepčními texty, které připravil tehdejší manažer kapely Oskar Mann.

“Vládce snů náhle tu stál,
o bájných světech mi hrál,
měl oči vesmírných víl.
Návrat už není můj cíl.”
(Odlet)

Na nosiče se album dostalo až o dvě léta později, v roce 1980, a to poněkud jinak než kapela zamýšlela. Neboť vydat “dvojelpíčko” nebylo v té době jednoduché a bylo to vyhrazeno jen pro pár vyvolených, museli se Progres 2 spokojit s poněkud rozdrobeným vydáním v podobě jednoho LP, jednoho EP a dvou SP. V roce 1999 pak konečně skladby ze všech tří desek vyšly společně na jednom CD spolu s dvěma kousky bonusovými a jednou zatraceně důležitou věcí – k tomu však teprve dojdeme.

Sestava, která “Dialog s vesmírem” nahrála, čítá jména, jež se později stala rockovými velikány. Jmenovat je v první řadě třeba kapelníka a bubeníka Zdeňka Kluku, jehož charakteristický zpěv však na “Dialogu s vesmírem” není dominantní. Na desku se totiž nejvýrazněji zapsal Pavel Váně svým hlasem i kytarou, což později vyústilo v problémy donutivší jej Progres 2 opustit. Autorsky se na albu vedle těchto dvou nejvýraznějších postav kapely podílel i baskytarista Pavel Pelc, jehož nástroj hraje na “Dialogu s vesmírem” také zásadní roli.

Progres 2 se žánrově dají zařadit do škatulky art rock a většina publicistů tak činí, z mého pohledu však jejich hudba do posledního puntíku splňuje definici výrazu progresivní. Nepřímo odkazuje právě na progresivní rock, který byl na konci 70. let pomalu již na ústupu, ve větší míře však staví vlastní hudební obrazy. To je pak podpořeno originální konceptem a výsledkem je album s jedinečným puncem originality, které ve větší míře připomíná snad jen “standard” tehdejší rockové scény, ze které kapela vycházela a která ji nejvíce ovlivnila. Vědecko-fantastický koncept pak přináší fádní vzpomínky na kanadské Rush, kteří na podobném (zdaleka na tom samém) poli operovali. Jejich alba “2112”, “A Farewell to Kings” a “Hemispheres” vznikala přibližně ve stejnou dobu jako “Dialog s vesmírem” a tehdejší závody v dobývání kosmu jsou tak společným vlivem, který všechna tato (výborná) alba spojuje.

“Elektřina náš je síly zdroj.
Myslí za nás v dálce velký stroj.
My neznáme touhy, smích či pláč,
za nás všechno vnímá počítač.”
(Hymna robotů)

Progres 2

“Dialog” otevírá instrumentální skladba “V zajetí počítačů”. Její značnou část symbolizuje kytarové sólování, k němuž se postupně připojují další nástroje. Nebývale výrazná baskytara je pro vyznění desky stejně zásadní jako samotná elektrická kytara a hlučící syntezátory dotvářejí její charakter a poněkud odtažitou náladu. Odtažitou i přesto, že některé písně samotné působí značně pozitivním dojmem. “Země 2555” je právě tou skladbou, ačkoli po křepčících syntezátorech písničky úvodní zní svým způsobem usedle. Kytara v ní následuje zpěv téměř na každém kroku, dokud se v druhé polovině nepustí do vlastních výletů. Jakkoli je “Země 2555” dobrá píseň, pravá síla kapely se z mého pohledu nachází ve skladbách vážnějšího vyznění. Právě takovou je “Píseň o jablku“, téměř desetiminutová suita, jež se z první baladické poloviny plynule přenese do instrumentální sekce s jazzovým nádechem. Instrumentálně je “Píseň o jablku” lahůdka, servírující nejdříve dojemnou melodii flétny Zdeňka Kluky, v polovině druhé pak několik kytarových i klávesových sól s funky baskytarou na podkladu. V podobně barvitém duchu pokračuje i “Odlet”, který představuje hlavního hrdinu příběhu opouštějícího rodnou planetu. “Odlet” začne v podobném duchu jako “Země 2555”, poměrně rychle se však přenese do instrumentální sekce plné chaosu, hřmících nástrojů a celkového hluku – pokud se kapela pokoušela znázornit start raketoplánu, učinila tak naprosto výtečně.

Vrchol alba nastává s dvojdílnou písní “Planeta Hieronyma Bosche”. Její rozdělení na první a druhou část je záležitost zcela formální, obsahově jde totiž o jednu jedenáctiminutovou kompozici, jež pomalu graduje a mění se i její nálada. Dlouhý a pozvolný rozjed připraví půdu pro vrchol její první části, v níž Váně maluje fantastické obrazy hrdinou navštívené planety, zatímco Pelc z pozadí všemu nenápadně kraluje svou baskytarou. To klíčové však nabídne část druhá. V ní by teoreticky měl hlavní hrdina objevovat i negativní stránky nové planety, nebýt zásahu neodbytné cenzury. Váně tak zpívá jen samohlásky z původního textu, který však mnozí posluchači díky předchozímu koncertování kapely dobře znali. Ačkoli je právě text této písně legendární, ještě důležitější je její náplň instrumentální. Nejdříve uslyšíme nezapomenutelný riff v úplném úvodu druhé části. Je to jeden z těch riffů, které bych si troufl zařadit do zlatého fondu kytarové hudby. Naprostým vrcholem skladby i celého alba je pak dlouhé kytarové sólo, před jehož nástupem se všechny nástroje ztiší a následně po jeho boku rostou. Toto sólo si troufnu nazvat jedním z momentů naprosté hudební extáze a zatím jsem se nesetkal s nikým, kdo by se mnou nesouhlasil. Důvod, proč jsem si k recenzi vybral právě CD vydání z roku 1999 a ne původní nosiče, se nachází na úplném konci a je jím “Planeta Hieronyma Bosche 99”, tedy po pádu komunismu natočená verze druhé části skladby s původním textem. Na rozdíl od podoby, jež byla natočena v roce 1980, se zde vokálu ujmul Kluka a jeho hlas k textu sedne naprosto výtečně. Bohužel instrumentálně je “devětadevatesátková” nahrávka jen slabou napodobeninou originálu.

“Kdo stvořil tvůj svět, železný císaři,
svět dálnic, ranvejí a nádraží.
Proč okna domů večer nikdy nezáří,
proč kvete plevel na všech plantážích.”
(Rozhovor s centrálním mozkem)

Progres 2

První šestice písní naneštěstí z mého pohledu představuje to nejlepší na “Dialogu s vesmírem”, jelikož v ostatních skladbách lze snadno nalézt množství vad na kráse. “Muzeum planety Země” je první skladbou, v níž potkáme zpěv Zdeňka Kluky, bohužel obsahově je skladba poněkud plošší a na můj vkus příliš opakuje nápady, jež jsme již slyšeli. Výrazně lépe je na tom “Tisíce mých očí”, která se několikrát dlouze rozjíždí a právě při tomto rozjezdu opět vynikne výborný zpěv Pavla Váně. Poslední písní, která si našla své místo na původně vydaném LP, je nápaditá střelenost “Hymna robotů”, jež pobaví svou fantastickou náladou a téměř zpívankovými melodiemi. “Rozhovor s centrálním mozkem” je další “popovější” záležitostí, která z mého pohledu však spolu s krátkou instrumentální skladbou “Honička” bohužel postrádá hlubší myšlenku. Úplně zbytečná, mám-li být upřímný, se mi pak zdá “Výkřik v Proxima Centauri”, jakási ambientně přepracovaná “Píseň o jablku”.

Ačkoli jsem byl v posledním odstavci převážně kritický, “Dialog s vesmírem” jsem si k připomenutí nevybral náhodou. Je to totiž jedno z těch alb, která na české rockové scéně zanechala obrovskou stopu, a jsem přesvědčen, že tak učinilo zcela zaslouženě. Při pohledu s odstupem se nemůžu zbavit dojmu nevyváženosti, ale pokud se budete při poslechu držet tracklistu původně vydané LP verze, najdete jen to nejlepší. K dobru lze albu připsat velice povedený zvuk, který navíc bude pro posluchače současné hudební produkce netradičně čistý a dynamický. “Dialog s vesmírem” bylo přelomové album, které předběhlo svou dobu a dokázalo by držet krok i se zahraniční produkcí, kdyby k tomu dostalo větší příležitost. Pro fanoušky výpravnější kytarové hudby jednoduše povinnost.

“Zní kladiv chór,
zní z rakví beránků,
nám vládne mor,
má rád krev z červánků.
Náš mocný král
má jméno Heroin.”
(Planeta Hieronyma Bosche 99)