Archiv štítku: psychedelic rock

Julie’s Haircut – Invocation and Ritual Dance of My Demon Twin

Julie’s Haircut - Invocation and Ritual Dance of My Demon Twin

Země: Itálie
Žánr: psychedelic rock
Datum vydání: 17.2.2017
Label: Rocket Recordings

Tracklist:
01. Zukunft
02. The Fire Sermon
03. Orpheus Rising
04. Deluge
05. Salting Traces
06. Cycles
07. Gathering Light
08. Koan

Hrací doba: 43:49

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Italská formace Julie’s Haircut už hraje delší dobu – má za sebou cca dvě a půl dekády fungování, což není úplně málo. A navíc má svoje heslo na Wikipedii, což je samozřejmě základní měřítko toho, jestli kapela něco dokázala. Nicméně i navzdory tomu, že dle tohoto důležitého měřítka Italové nejsou žádní nazdárci, osobně mi jejich existence byla až donedávna skryta.

Standardní pohádku o aktuálním albu, které prolamuje ledy, si tentokrát nechám pro sebe a radši zkusím říct něco zajímavějšího. Tahle náhodná známost totiž neskončila u jedné promiskuitní noci – z původně nezávazného povyražení se totiž vyklubala láska na první pohled (poslech). Obyčejné Bandcampové ochutnávání záhy přerostlo ve vztah nejtrvalejší možný – zařazení vinylu do osobní sbírky. Zkusím to říct stručně a jednoduše: máte-li v oblibě hudební psychedelii a pokud jste si někdy alespoň jednou jedinkrát ve slabší chvilce pomysleli něco o tom, že sem nepíšu skrz naskrz vymaštěné sračky, pak mi věřte, že „Invocation and Ritual Dance of My Demon Twin“ vám za slyšení stojí.

Snad jedinou nevýhodou desky je to, že Julie’s Haircut nabídnou její vrchol hned s první kompozicí. Jedenáctiminutový majstrštyk „Zukunft“ se už totiž nepodaří překonat, ačkoliv i mnohé následné písně jsou skvělé (ještě si povíme). Dostanete zde všechno, co jste si kdy mohli zamilovat na krautové zkouřenosti, a to v sakra lákavé kvalitě. Základem je samozřejmě hypnotický rytmus, strhující atmosféra, postupně narůstající napětí, trans. Oproti klasickému psychedelickému rocku však nad monotónní tepající rytmickou linkou nelétají nadrogované kytarové jízdy – Julie’s Haircut kytary samozřejmě využívají, ale nechávají je hrát rovnocennou roli s klávesovými rejstříky nebo saxofonovými výjezdy.

„Zukunft“ je do určité míry vrcholem i z toho důvodu, že je nejdelší, díky čemuž má největší prostor, aby si posluchače obmotala kolem prstu a utopila jej. To se sice daří i dalším písním, ale dvojnásobná porce je prostě lákavější. Julie’s Haircut si ovšem drží vysokou kvalitativní laťku po celou dobu trvání „Invocation and Ritual Dance of My Demon Twin“ – a je jedno, zdali přijde na řadu skladba blížící se standardnějšímu podání psychedelic rocku („The Fire Sermon“, „Gathering Ride“), hybnější a na poměry alba ostřejší kus („Deluge“), anebo naopak subtilnější věci, z nichž některé mají dokonce letmý ethno nádech („Orpheus Rising“, „Salting Traces“, „Cycles“, „Koan“). A do toho nezapomínejte, že se Julie’s Haircut nebojí používat saxofon, jenž patří k jejich stálému nástrojovému vybavení, jemnější elektroniku a další kupu malých detailů, aby udrželi posluchačovu pozornost až do konce. A daří se jim to.

Julie’s Haircut

Snad ani nemusím nějak zásadně zdůrazňovat, že se Italům podařilo natočit výtečnou kolekci. „Invocation and Ritual Dance of My Demon Twin“ je možná formálně monotónní album, ale rozhodně není jednoduché nebo dokonce hloupé, naopak – Julie’s Haircut svou novinku poskládali velice chytře, z mála se jim daří těžit maximum, atmosféra je strhující, životnost materiálu vysoká. Co víc chtít?

Možná je chvála „Invocation and Ritual Dance of My Demon Twin“ nošením dříví do lesa, třeba už jste album všichni slyšeli a jen já jsem zpomalený píčus, co o Julie’s Haircut až do nynějška nevěděl. Nicméně pro mě se jedná o jedno z nejpříjemnějších letošních překvapení. Pokud kapelu neznáte, můžu poslech téhle desky jenom doporučit.


A Victim of Society – Freaktown

A Victim of Society - Freaktown

Země: Řecko
Žánr: indie / psychedelic / surf rock
Datum vydání: 26.4.2017
Label: Inner Ear

Tracklist:
01. The Quick and the Dead
02. Potential Mental Patient
03. Liar
04. Would You Care?
05. Amnesia
06. A Painful Heritage of Beauty (Natalie)
07. Attention Whore
08. Freaktown

Hrací doba: 41:38

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Inner Ear

Pekelně růžovoučký přebal „Freaktown“ by mohl leckterého drsňáka vyděsit natolik, aby si pomyslel cosi o homosexualitě a šel si pustit nějakou další z miliardy píčovin s pentagramem na obalu. Zdání však může klamat a druhé album řecké formace A Victim of Society k takovým případům patří. Pod růžovou barvou na vás totiž čeká poctivá rocková muzika – mnohem lepší, než se na první pohled může zdát.

Předpokládám, že zevrubné povídání o historii A Victim of Society by vás spíš nudilo a že v případě zájmu si takové informace dokážete prostým googlením dohledat sami, tudíž to nebudu nijak sáhodlouze rozmazávat a v rámci povinného zasazení do nějakého kontextu zmíním pouze to, že kapela pochází z Athén a že svůj debut „Distractions“ vydala v roce 2014. Od té doby do sestavy přibyl nový bubeník Pantelis Karasevdas, ale bohužel nedokážu posoudit, nakolik se tato změna promítla do soundu skupiny, poněvadž jsem zmiňovanou prvotinu neslyšel. Po poslechu letošního počinu „Freaktown“ mám ovšem chuť tohle manko dohnat!

„Freaktown“ se na první pohled tváří dost jednoduše, vlastně se albu jen těžko věří, že by v sobě mohlo skrývat zábavu na nějaký delší časový horizont. Pamatujete ovšem na to, jak jsme se před chvílí shodli, že zdání leckdy může klamat? U A Victim of Society se to netýká pouze obalu. Co zpočátku zní jako jednoduchý řízný rock’n’roll, má totiž mnohem delší životnost a trvanlivost, než by posluchač čekal. Řekové na to totiž nejdou tupě a dokázali namixovat zemitost, rockovou špinavost nebo lo-fi ladění s psychedelickými doteky, indie otevřeností nebo surfrockovou jízdou, aniž by jakkoliv trpěla soudržnost.

Jinými slovy, A Victim of Society potěší ty z vás, kdo prahnete po rock’n’rollu, ale nechcete poslouchat triviální riffy na první signální nebo podbízivé stadiónové rádoby hymny. „Freaktown“ vám zachutná, jestli chcete poslouchat rockovou kapelu, jež kromě čtyř- až pětiminutovým písniček dokáže přijít i s více jak osmiminutovým psychedelickým opusem zakončeným předlouhým bicím sólem, které navíc nezní jako egomaniakální onanie, ale dává v rámci kompozice i nahrávky jako celku smysl a dokáže posluchače bavit. Jestli vám tohle zní zajímavě, pak věřte, že ve „Would You Care?“ to dostanete. A jinde zase krátké elektronické intro, surfové kytary, skoro až stonerové riffy nebo sexy rytmický beat. A také nezapomeňme na téměř všudypřítomný psychedelický opar, jenž se tam nenápadně vznáší a „Freaktown“ hodně přidává na kreditu, byť není tím hlavním, na čem by hudba A Victim of Society stála.

A Victim of Society

Myslím, že už takhle by to mělo znít docela zajímavě, ale vidím, že jste docela nároční a nehodláte si do přehrávače pustit jen tak ledajakou sračku, jakou nějaký náhodný píčus na internetu pochválí, tak vás zkusím přesvědčovat ještě chvíli, že „Freaktown“ je deska, již byste mohli chtít slyšet. Už výše jsem nenápadně naznačil cosi o trvanlivosti – a buďte si jistí, že to nebylo náhodou. Kdybych nahrávku poslouchal třeba týden nebo dva, tak bych si nejspíš nemohl být tak jistý verdiktem – vždyť co kdyby se jednalo o pouhé dočasné poblouznění? Jenže pozor, ono to tak není. Dosaďte si namísto týdnů měsíce a zkuste si sami zodpovědět, jestli to prostě není výrazně víc, než byste očekávali od „obyčejné“ rockové desky. Ono to totiž bude tím, že „Freaktown“ není vysloveně obyčejná rocková deska, však je také její životní cyklus dočista jiný. Namísto prvotní chytlavosti a následného rychlého poločasu rozpadu jsem zde našel nahrávku, na jejíž sound a přístup jsem si musel chvíli zvykat. A trpělivost přinesla album vhodné k desítkám poslechů.

Řekl bych, že hudba A Victim of Society vám bude chutnat, fandíte-li druhu rockových skupin, jaké do České republiky vozí na koncerty třeba Silver Rocket. Není to však nutná podmínka k tomu, abyste si „Freaktown“ oblíbili. Velká paráda a hlavně velké překvapení, protože osobně jsem skutečně nečekal, že by tohle mohlo být až takhle dobré. Rozhodně stojí za slyšení.


King Gizzard and the Lizard Wizard – Murder of the Universe

King Gizzard and the Lizard Wizard - Murder of the Universe

Země: Austrálie
Žánr: progressive rock
Datum vydání: 23.6.2017
Label: Flightless Records / ATO Records / Heavenly Recordings

Tracklist:
Chapter 1: The Tale of the Altered Beast
01. A New World
02. Altered Beast I
03. Altered Me I
04. Altered Beast II
05. Alter Me II
06. Altered Beast III
07. Altered Me III
08. Altered Beast IV
09. Life / Death
Chapter 2: The Lord of Lightning vs. Balrog
10. Some Context
11. The Reticent Raconteur
12. The Lord of Lightning
13. The Balrog
14. The Floating Fire
15. The Acrid Corpse
Chapter 3: Han-Tyumi and the Murder of the Universe
16. Welcome To An Altered Future
17. Digital Black
18. Han-Tyumi The Confused Cyborg
19. Soy-Protein Munt Machine
20. Vomit Coffin
21. Murder Of the Universe

Hrací doba: 46:38

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

„Pryč s mikrotonálním laděním,“ zvolal Stu Mackenzie a zahodil zurnu na druhý konec místnosti. „Pryč s krautrockovou podmanivostí,“ dodal a svou na zakázku vyrobenou kytaru zlomil o kovovou pelest postele. „Je třeba zničit vesmír!“ zařval z plných plic do prázdného prostoru a rozběhl se proti zdi. Bezvládné tělo se tiše sesulo na podlahu, zavládlo nezvyklé ticho. Když se po třech hodinách probudil v čisté, dokonale bílé peřině, s hlavou těsně omotanou obvazem, začal se hystericky smát. Věděl, jaké album nahraje příště. „Murder of the Universe“ bylo na světě.

King Gizzard and the Lizard Wizard jsou zpět, a to pouhé tři měsíce poté, co se předvedli v nejlepší formě na albu „Flying Microtonal Banana“. Pokud vás úvod poněkud zmátl (nebo pokud nevíte, co je to zurna), budu vás muset odkázat na svůj čtvrt roku starý text, neboť opakovat, čím byl „Létající mikrotonální banán“ výjimečný, by zabralo dobrých pár tisíc znaků.

Australští šílenci pokračují v plánu vydat letos čtyři až pět desek, ovšem vyvrací moje mylné domnění, že všechny budou postaveny na mikrotonálním ladění. S „Murder of the Universe“ se vrací zpět v čase a představují album, které plynule navazuje na loňský počin „Nonagon Infinity“, pokud je ovšem vůbec možné navázat na desku, která se točila v nekonečném kruhu a de facto tak neměla žádný začátek či konec.

Zvukově a v jisté míře i ideologicky je však „Murder of the Universe“ jednoznačným bratříčkem „Nonagon Infinity“. Psychedelický rock, který stojí někde v hloubi hudby, již King Gizzard and the Lizard Wizard tvoří, je zde doslova utopen pod desítkami melodií, hluků, chaosu a slov. Zastřený, těžko čitelný zvuk alba ukazuje tentokrát kapelu jako energické rockery a drive, s nímž se album tlačí dopředu, je úctyhodný. Ačkoli se King Gizzard nebojí zpomalit, většinu času znějí jako jedoucí buldozer. Splašené bicí posouvají hudbu dopředu, spleť kytar vyluzuje chytlavé melodie. Velice výrazně je slyšet i baskytara a velkou roli tentokrát hrají i klávesy a množství počítačově stvořených zvuků a pazvuků. Prostě chaos.

Je však „Murder of the Universe“ něčím výjimečné i na koncepční rovině, nebo jde jen o čtyřicet minut poctivého rock’n’rollu? Jak napověděl úvod, samotný koncept je to, co je na albu unikátní a co potvrzuje můj dojem, že Stu Mackenzie je šílenec.

„Murder of the Universe“ je deska koncepční, v tomto případě ovšem nejde o všeobjímající pojem, jen o určité zastřešení určující rámec pro tři příběhy, z nichž se album skládá a jež jsou od sebe snadno odlišitelné. Mezi jejich společné prvky patří pravidelné užívání mluveného slova a propletenost jednotlivých částí příběhů v podobě opakování a rozvíjení melodií. Bližší pozornost si však zaslouží každý z nich.

„The Tale of the Altered Beast“ je první a ze tří příběhů je to právě zde, kde se hudba a koncept spojují z celé desky nejlépe. Pojednává o proměně hlavní postavy v nestvůru, jež je napůl člověkem a napůl medvědem, a tento proces je skvěle zrcadlen v hudbě samotné, která střídá kratší sekce „Alter Me“ s delšími kusy „Altered Beast“ a dohromady tak elegantně zobrazuje transformaci z člověka na člověko-medvěda. Skladby jsou obohaceny a velké množství mluveného slova a jsou to právě vstupy vypravěčky a její chladný, neemotivní hlas, které místy narušují tok hudby a odpoutávají pozornost od propracované hudební složky. To je bohužel jeden z hlavních nedostatků celého „Murder of the Universe“.

King Gizzard and the Lizard Wizard

Druhý příběh „The Lord of the Lightning vs. Balrog“ není zdaleka tak propracovaný koncepčně, nacházejí se zde však asi ty nejlepší momenty celého alba a některé opravdu skvělé melodie. Roboticky chladný hlas vypravěčky pokračuje i zde, větší důraz je ovšem tentokrát kladen na zpěv, a možná i proto je příběh dosti mlhavý a na rozdíl od „The Tale of the Altered Beast“ tak koncepčnost mírně utrpěla na úkor poslouchatelnosti, což ve výsledku vůbec nevadí. Je to právě druhý příběh, který nejvíce navazuje na „Nonagon Infinity“, jak ostatně dosvědčí už kratičká úvodní skladba „Some Context“, jež je vlastně jen přepracovanou melodií „People-Vultures“ ze zmíněné desky.

Je to však teprve třetí část desky „Han-Tayumi and the Murder of the Universe“, která mě utvrdila v dojmu, že King Gizzard and the Lizard Wizard to nebudou mít v hlavě úplně v pořádku. Hudebně je překvapivě přímočará, je zde sice množství detailů a zvukově tak zůstává konsistentní se zbytkem nahrávky, nicméně kapela citelně přitvrdila a některé riffy odhalují nečekaně punkově kořeny. Ústřední roli hraje vyprávění kyborga Han-Tayumi, které téměř vytěsnilo veškerý zpěv. Příběh pojednává o kyborgovi, jenž by si přál zažít dvě věci, které jsou pro něj nemožné a pro lidi zcela běžné – totiž smrt a zvracení. Nerad bych vyzrazoval jemné nuance příběhu, ovšem jeho závěr, při němž kyborg zvrací tak dlouho, dokud obsah jeho žaludku nevzroste na velikost galaxie, zhroutí se vlivem vlastní gravitace a stvoří černou díru, jež pohltí celý vesmír, si jen těžko mohu nechat pro sebe.

„Nonagon Infinity“ bylo album poměrně těžké na poslech, neboť šlo o nekonečnou jízdu bez jediného zvolnění, a vše tak ve výsledku splývalo v jeden velký chomáč, čemuž se King Gizzard tentokrát vyvarovali a jednotlivé skladby obdařili chvílemi klidu i momenty vyvrcholení. Je to však neustálý a nekonečný příval slov, v prvních dvou skladbách prostřednictví hlasu vypravěčky a ve třetí kyborga, který z „Murder of the Universe“ činí album, jež jednoduše není možné poslouchat „na pozadí“. Byl to až pozorný poslech, který odhalil, že jde o desku velice propracovanou a chytrou, ovšem pokud si nemáte zrovna možnost sednout a čtyřicet minut se nechat unášet (či si ji pustit do uší pří běhání či jiné mentálně nenáročné činnosti), je pro vás „Murder of the Universe“ takřka k ničemu. Oceňuji ambiciózní nápad i to, že King Gizzard and the Lizard Wizard dovedli po pouhých několika měsících přijít s opravdu originálním albem, bohužel však nadřadili koncept nad hudbu, a to na úkor poslouchatelnosti. K „Murder of the Universe“ se tak nejspíše budu vracet jen výjimečně.


Sabbath Assembly – Rites of Passage

Sabbath Assembly - Rites of Passage

Země: USA
Žánr: doom metal / psychedelic rock
Datum vydání: 12.5.2017
Label: Svart Records

Tracklist:
01. Shadows Revenge
02. Angels Trumpets
03. I Must Be Gone
04. Does Live Die
05. Twilight of God
06. Seven Sermons to the Dead
07. The Bride of Darkness

Hrací doba: 44:48

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Kombinaci doom metalu a psychedelického rocku (klidně i s příměsí stoner metalu) a s uhrančivou zpěvačkou mám tuze rád. Ostatně, nešálí-li mne moje děravá paměť, už několikrát jsem se tu z téhle úchylky v různých recenzích zpovídal. Věřím tomu, že podobný stav jistě sami znáte – prostě vás nějaká hudební forma kdesi v hloubi oslovuje a mohli byste ji poslouchat pořád dokola, přestože hromada z těch kapel vlastně téměř stejně. Jenže když ji miluješ, není co řešit. Pro mě je to mimo jiné právě tenhle styl.

Konkrétně Sabbath Assembly mi ovšem až do nynějška unikali. Samozřejmě, že jsem o jejich existenci věděl, to si zase nemyslete, že bych byl až takový ignorant, ale k poslechu téhle zámořské party v čele s Jamie Myers (jež v sestavě před šesti lety nahradila Jessicu BowenJex Thoth) jsem se nějak nedostal. Obligátní klišé pohádku o tom, jak daný stav věcí konečně změnilo vydání nového alba, si jistě umíte představit i bez mé nápovědy, takže se tím nebudu nadále zdržovat a rovnou se pokusím o nějakou stručnou sumarizaci svých dojmů z „Rites of Passage“.

Pod krásně namalovanou obálkou se skrývá hudba zdánlivě standardní žánrová produkce, jakou jsem naznačil již v úvodním odstavci. Ale jenom zdánlivě, poněvadž Sabbath Assembly na to jdou přece jenom trochu jiným směrem, přinejmenším tedy na svém aktuálním pátém řadovém albu. Takto řečeno to vypadá jako plus, že Američané nehrají přesně dle stanovených vzorců, ale realita je taková, že to, co je teoreticky a papírově pozitivem, je prakticky i největším kamenem úrazu „Rites of Passage“.

Když se Sabbath Assembly pustí do archetypálního rockového riffování, pak věřte tomu, že to funguje náramně a přesně v takových momentech se mi „Rites of Passage“ skutečně líbí. Problém ovšem spatřuji v tom, že Sabbath Assembly tímhle pohříchu šetří. Jako by se snad ani nechtěli pořádně rozjet, jako kdyby ony kýžené krystalické riffy záměrně odkládali, a když už s nimi přijdou, velmi záhy nastupující tempo zase zabrzdí nějakou změnou ve struktuře písně. Příliš mnoho zvratů a příliš mnoho snahy o jakýsi progresivnější přístup, na jejichž oltář padla skladatelská lehkost a plynulost hudby, což jsou atributy, které mi strašně moc scházejí. Obzvlášť u tohohle druhu muziky je postrádám téměř zoufale.

Sabbath Assembly samozřejmě nehrají jak nějaké lamy. Je zde spousta momentů, v nichž zámořská pětice ukazuje, že dokáže přijít se skvělými a vysoce poutavými nápady. Třeba kytarové sólo v závěru „Shadows Revenge“ je nádherné. „I Must Be Gone“ graduje možná až příliš zdlouhavě a první půlka působí trochu natahovaně, ale v té druhé se nacházejí skvělé motivy, kvůli nimž stojí za to vydržet. „The Bride of Darkness“ je ukázkovým příkladem výše popisovaného – parádní riff není pouštěn ke slovu takovým způsobem, jak by si zasloužil, ale když se projeví, je to super. Navzdory všem výhradám také nelze popírat, že atmosféra „Rites of Passage“ je místy docela fajn a v neposlední řadě mě také vysoce baví i zpěv Jamie Myers, jejíž projev dokáže zaujmout a nahrávku posouvá hodně dopředu.

Sabbath Assembly

Jaké je tedy finální resumé? Mé dojmy jsou dost rozporuplné. Na jednu stranu se nejedná o špatnou záležitost a některé konkrétní momenty jsou obrovská paráda, ale z hlediska celku se nejedná o tak poutavou záležitost, jak jsem doufal. Z mého hlediska tam jsou rezervy, nicméně to může být dáno i tím, že mi „Rites of Passage“ nenabídlo přesně to, co jsem očekával a chtěl slyšet. Na můj vkus Sabbath Assembly ten styl pojímají až příliš složitě a osobně bych dal přednost větší přímočarosti a skladatelské čistotě, to nepopírám. Nicméně i když si album už pouštět nebudu, nemohu jej ani jedním šmahem odsoudit. Je to pro mě prostě takové schizofrenní, ale jestli skutečně toužíte po jasném vyjádření – doufal jsem ve víc; nebo lépe řečeno doufal jsem, že „Rites of Passage“ dokáže po celou dobu držet uhrančivost, jaká se nyní projevuje jen v těch nejlepších pasážích. Od průzkumu starší tvorby však odrazen nejsem, ten je stále v plánu.


Space Witch – Arcanum

Space Witch - Arcanum

Země: Velká Británie
Žánr: stoner / doom metal / psychedelic rock
Datum vydání: 9.6.2017
Label: HeviSike Records

Tracklist:
01. Cosmonoid
02. Astro Genocide
03. Hex Solaris
04. Battle Hag

Hrací doba: 44:08

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Neznámé kapely jsou super – předem nevíte, co od nich dostanete, je v tom určitý moment překvapení, které může vyústit ve skutečný objev. Jinak se k té zajímavé muzice dostat nelze. Jak chcete nalézt poklad, když jej ani nehledáte? Samozřejmě, můžete se spálit, při hledání a testování nových věcí mnohdy sáhnete do hovna, tak to chodí. Ale snad lepší si občas přivonět k hudebnímu hovnu, než jen furt dokola točit svých pět kapel a tvářit se jako posluchačská elita.

Nicméně poklad a hovno jsou dva hraniční případy, u nichž to samozřejmě nekončí. Mezi nimi se nachází hromada dalších možností, jak moc něco může být dobré nebo naopak špatné. Angličané Space Witch naštěstí patří do té lepší poloviny. Zdráhal bych se jejich produkci nazvat pokladem, ale rozhodně se jedná o příjemné a sympatické překvapení. Prahnete-li po rychlých řešeních a okamžitých závěrech, pak ano – jejich druhé album „Arcanum“ za slyšení stojí.

Bezejmenný debut z roku 2014 jsem neslyšel a při pohledu na jeho obal mě to zas tolik neláká, ačkoliv někdy mu asi po pozitivní zkušenosti s aktuálním počinem šanci dám. Zvlášť když lákavě vypadá tracklist čítající dvě kompozice o souhrnné délce 65 minut. „Arcanum“ takhle roztáhlé není a při délce rozumných 44 minut si vystačilo se čtyřmi písněmi. Platí ovšem, že čím delší, tím lepší – a věřte tomu nebo ne, skutečně nemluvím o velikosti penisu, nýbrž o délkách písní na albu. Jinými slovy, vyvrcholení… pardon, vrchol přichází hned s první, bezmála šestnáctiminutovou skladbou „Cosmonoid“.

Space Witch na desce kombinují dva přístupy – prvním je pohled psychedelického rocku, druhým optika stoner metalu. V mnohých momentech se obě možnosti začnou i překrývat. Mému sluchu je bližší ta první jmenovaná, tudíž je docela logické, že se mi víc zamlouvají ty delší kusy, kde tato dostává víc prostoru. Začátek „Cosmonoid“ je opravdu hypnotický až za roh a dokáže tak krásně zamotat hlavu, až je skoro škoda, že Space Witch nehrají čistokrevný psychedelic rock. Píseň sice s přibývajícím časem narůstá a na první metalové riffy se čeká něco mezi pěti a šesti minutami, ale pořád si drží podmanivou náladu, monotónní rytmiku i zástup kosmických atmo-zvuků. Nakonec sice přijde, co přijít musí – „Cosmonoid“ se překlene do stoner / doomu, ale naštěstí i v této poloze po chvíli nabere zajímavý vývoj, jemuž atmosféra nechybí.

Zbylá trojice písniček se na úvodní opus úplně nechytá, ale přinejmenším dvanáctiminutová „Battle Hag“ je rovněž skvělá a její druhá polovina se vrací k psychedelickým radovánkám, které jsou v podání Space Witch tuze lahodné. Kratší kusy „Astro Genocide“ a „Hex Solaris“ již volí opačný přístup a naopak kosmické momenty přechází v doplněk, protože hlavního slova se ujímá stoner metal. Ten není nijak špatný, vlastně mi v rámci celku přijde v pohodě a uznávám, že účinek hutného riffování je s ohledem na ladění „Arcanum“ větší. Na druhou stranu, vedle psychedelických pasáží působí metalová tvář Space Witch o poznání slaběji, a navíc – celou nahrávku v tomhle duchu bych asi nedal, aniž by mě nezačala nudit, zatímco počin postavený čistě na rockových pasážích předkládané kvality bych stále slupnul jak malinu.

Možná to v některých pasážích recenze mohlo vyznívat trochu rozpačitě, ale jako celek „Arcanum“ funguje velmi dobře. Nečekal jsem od té desky příliš, ale zaujal mě obal a letmá ukázka se mi taky zdála hratelně, tak jsem do toho šel a dočkal se moc příjemného překvapení. Příznivcům psychedelického stoner / doom metalu lze „Arcanum“ jen doporučit!


Föllakzoid, Orient

Föllakzoid, Orient

Datum: 8.6.2017
Místo: Praha, Underdogs’
Účinkující: Föllakzoid, Orient

Když se Föllakzoid objevili v Praze před několika lety, prošvihnul jsem to. Tenkrát za to nemohla ani jedna z oblíbeného triumvirátu výmluv prachy / čas / druhý den vstávám. Jednoduše jsem se o koncertu dozvěděl až po jeho konání a pěkně mě to sralo. Letošní opáčko jsem si tedy nechtěl nechat a nakonec ani nenechal uniknout. Krautrocková psychedelie Chilanů totiž dokáže krásně zamotat hlavu i z desky, tudíž jsem věřil, že v živém podání to bude ještě lahodnější kus zdrogované muziky.

Hipsterské doupě Underdogs‘, kam byl koncert krátce před soudným dnem přesunut z původně zamýšleného Thereminu, jsem nakonec našel, tak hurá na věc. Jako místní support se představili Orient, o jejichž existenci sice vím, ale jinak jsem to zatím vůbec neposlouchal. Trojice se mi představila jakožto hudebně experimentálnější formace s nejednoznačným žánrovým zařazením. A bohužel i nevyrovnanou kvalitou.

Hodně zhruba by se snad dalo říct, že se v tom mlátil industrial, jemnější elektronické styly a post-rock. V momentech, kdy Orient zabrali a vydali se do tvrdších míst s beaty, které dokázaly vcelku zodpovědně promasírovat vnitřnosti, to bylo dobré, v jedné chvilce to dokonce vyhnali tak daleko, až začali pokukovat po noisu. Na druhou stranu, vyskytovaly se zde i minuty nudy a nijakého postového kňourání. Slabé mi připadaly především pasáže, v nichž dominovala kytara a/nebo zpěv. Vzato kolem a kolem to tedy ve mně zanechalo spíš průměrné dojmy – nenadchlo, ani neurazilo. Když někde Orient potkám znovu, utíkat nebudu, ale cíleně na jejich vystoupení taky nepůjdu.

Určitě znáte takový ten vtip, co koluje po internetu… „Máma mu řekla: teple se obleč. Špatně to pochopil…“ a u toho fotka kořena, který naprosto dokonale vystihuje význam slova buzerant. No, tak přesně na tohle jsem si vzpomněl, když jsem uviděl, co má na sobě kytarista Domingo García-Huidobro – to bylo fakt teplo-peklo. Jediná klika, že byl během vystoupení Föllakzoid dostatek dýmu a světla svítila proti lidem, takže z kapely byly vidět jen siluety a nebylo poznat, co má na sobě.

Díky téhle „světelné anonymizaci“ kapely se dalo na ten strašný outfit zapomenout a zbylo pouze to, kvůli čemu jsem přišel – pořádná dávka krautu. Dlouhé monotónní kompozice s mocně psychedelickou rytmikou šlapaly jedna báseň a bylo hrozně lehké se do nich ponořit, ztratit se a nechat se unášet na kosmických vlnách. Zcela monotónní byl koncert i z vizuální stránky – k již zmiňované mlze přidejte ještě modré nasvícení a výsledek se pomalu začíná rýsovat.

Když ale říkám monotónní, nechápejte to v nějakém negativním významu! Tohle k žánru prostě patří, přesně takhle to přece u krautrocku chceme a přesně tímhle taky Föllakzoid ten večer dokázali zapůsobit. Monolitické skladby byly dlouhé a tuším, že Chilané zahráli snad jen tři, ale velmi brzy jsem se v té nekonečné a snad i nekonečně hluboké rytmické smyčce ztratil a utopil natolik, že jsem přestal vnímat takové podřadnosti jako počet písní nebo ubíhající čas. Nevím tedy, jak dlouho Föllakzoid hráli, ale rozhodně vím, že to bylo super a že skončili tak akorát. Kdyby dali ještě o jednu kompozici navíc, už by to asi začalo nudit, ale v ten moment, kdy přišel návrat do reality, jsem byl příjemně nasycen a spokojen. Příště půjdu rád znovu.


Ides of Gemini – Women

Ides of Gemini - Women

Země: USA
Žánr: psychedelic rock / doom metal
Datum vydání: 28.4.2017
Label: Rise Above Records / Interior Ministry

Tracklist:
01. Mother Kiev
02. The Rose
03. The Dancer
04. Raft of Medusa
05. Heroine’s Descent
06. Swan Diver
07. The Last Siren
08. Zohra
09. She Has a Secret
10. Queen of New Orleans

Hrací doba: 42:18

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Jsou oblasti lidské činnosti, které jsou objektivně změřitelné, a pokud se v nich soutěží, lze docela s jistotou říci, kdo zvítězil. Oproti tomu v jiných oborech takový luxus neexistuje a nejde změřit šuplerou, co nebo kdo je lepší. Do druhé jmenované kategorie spadá typicky umění – hudba, literatura, malířství, film a tak dále. Každý z nás je vnímá jinak, každému se líbí trochu něco jiného a mnozí z nás si umí najít zalíbení i v počinech, jaké se většině nelíbí. Ale o tom to přece je, nalézt si v tom to svoje, nechat se zasáhnout, nechat se unášet a pak, podaří-li se takového stavu dosáhnout, jen vychutnávat.

Na mě osobně svého času takovýmhle způsobem zapůsobila americká formace Ides of Gemini. Netvrdím, že si jejich tvorbu pouštím každý den, to opravdu ne. Naopak se k tomu vracím jen občasně, ale když už, o to víc si pak užívám. V tvorbě Ides of Gemini jsem totiž nalezl určitou specifickou náladu, která mi něčím imponuje. Učarovala mi již na debutu „Constantinople“ a nadšení pokračovalo i na druhé desce „Old World | New Wave“.

Naštěstí ani letošní novinka „Women“ z nastoleného trendu neslevuje, byť Ides of Gemini v mezičase prodělali zásadní proměnu sestavy. Dosavadní trio totiž opustila bubenice Kelly Johnston-Gibson, na jejíž místo nastoupil Scott Batiste, a navíc došlo k rozšíření o dalšího člověka – baskytary se nově ujal Adam Murray. Na výsledném zvuku „Women“ to ovšem není příliš poznat, protože klíčové jádro skupiny zůstalo zachováno beze změny. Je jím kytarista J. Bennett, jenž skládá veškerou muziku, a zpěvačka (v původní tříčlenné sestavě i baskytaristka, nyní už pouze u mikrofonu) Sera Timms, jejíž vokál patří k největší přednostem Ides of Gemini.

Právě Sera Timms je největší zbraní kapely a nejvýraznějším prvkem v jejím zvuku. Ostatně – a to je poměrně ojedinělé – zpěv Sery byl hlavním důvodem k založení Ides of Gemini, aby měla prostor, kde své umění uplatnit v plné míře. A při poslechu se tomu vlastně nedivím, poněvadž její vokál je prostě fantastický a ohromně podmanivý. Hudba mu do jisté míry jen sekunduje, ale činí tak přesvědčivě. Psychedelické riffy se převalují se zodpovědnou důstojností a místy mají téměř až stonerový sound. Je zvláštní, že to celé na letmý poslech působí trochu líně až ospale, a přitom má hudba Ides of Gemini vnitřní pnutí a velkou dynamiku, hraje si s detaily a dokáže být hlavní hvězdě skupiny partnerem. Sera Timms stojí na prvním místě a její zpěv je stěžejním prvkem, ale kdyby muzika stála za hovno, tak by to jako celek rozhodně nefungovalo, takže asi tak.

Samozřejmě, že znalce starší tvorby „Women“ asi nepřekvapí. Novinka vlastně jen pokračuje ve vytyčené trase a není výrazně horší než její předchůdci, nanejvýš jen o trošku, ale „Constantinople“ u mě bude asi vždy na vrcholu, protože prostě bylo první. „Women“ se mi však pořád velmi líbí a nijak nepopírám, že kdybych se k Ides of Gemini dostal až nyní a letošní album slyšel jako první, možná by byly karty rozdané docela jinak.

Ides of Gemini

Jestli lze „Women“ a do jisté míry i Ides of Gemini obecně něco vytýkat, je to jakási jednotvárnost, která sice neruší, ale některé pomalejší a co do motivů jednodušší písně jsou díky ní zbytečně utahané. To se ovšem projeví pouze při podrobném poslechu a analyzování jednotlivých stop. Pokud se člověk jen nechá unášet na celkové nádherně mlhavé atmosféře (což není to samé jako povrchní poslech), veškeré drobné nedostatky se rozpustí a nezbude nic jiného než parádní album se zvláštní náladou a vyšperkované krásným zpěvem.

Možná právě díky zpěvačce a její dominantní roli mají Ides of Gemini ve své hudbě výrazný ženský prvek (v tomto ohledu je název aktuální desky opravdu výmluvný), jaký v maskulinním metalovém světě zas tak běžný není, a to mnohdy ani u kapel se zpěvačkou v čele. A je to přesně tahle specifická intimní atmosféra, díky níž jsem v Ides of Gemini našel takové zalíbení, a na „Women“ toto opětovně nechybí. A už jen kvůli tomu u mě panuje spokojenost. Nadšení už asi ne, ale spokojenost rozhodně.


Pontiak, Or, Bumfrang3

Pontiak, Or, Bumfrang3

Datum: 2.5.2017
Místo: Praha, Lucerna Music Bar
Účinkující: Bumfrang3, Or, Pontiak

Akreditaci poskytl:
Silver Rocket

Květnové koncertní rojení jsem se rozhodl nakousnout hned takhle zkraje. Možná je pravdou, že vrcholy byly vytyčeny jinde a teprve čekají na své naplnění, večer s Pontiak však ani v bohatém květnovém kontextu rozhodně nebyl jen zahřívacím vstupem a položkou do počtu. Otevřel se zkrátka silný měsíc se silnými dny a ten druhý v květnovém pořadí nepatřil k výjimkám. V celé své délce, se vším všudy.

Za místo aktu si pořadatelé zvolili klubovou Lucernu, což byl asi jediný strašák, nicméně uznávám, že strašák to byl do velké míry neopodstatněný a mým veselým skepticismem značně prosycený. Stačilo mi málo, jedna tišší předskokanka před Russian Circles a bary nablízku. Kecalo se, cinkalo, já chudák z muziky nic neměl, a tím pádem byla Lucerna po jedné návštěvě už jen z principu špatná. Květnový otvírák-neotvírák naštěstí udělal Lucerně službu, předsudkům přítěž a ukázal, že v uličce kousek od koně to občas může být i veselé.

Na místo dorážím krátce před avizovanou půl devátou, stíhám krátkou připomínku kde co, oťukávám kazisvěta bara, načež záhy zaujímám místo k poslechu. Hrát se bude načas, neb čeští Bumfrang3 (že neuhádnete, kolik jich je?) již stojí v plné polní. Svůj set trio usazuje v nesnadno definovatelných vodách, nejblíž jsme asi post-rocku se všudypřítomnou psychedelickou příměsí, post-punkovější sound některých studiových skladeb je naživo opomenut. Možná až přemíra touhy hrát v nejasném oparu zapříčiňuje, že v jinak dobrém zpěvu lze jen stěží hledat konkrétní slova, na druhou stranu snaha o atmosférickou zastřenost nevyznívá naprázdno. Bumfrang3 předávají takřka snové nálady uvěřitelně, bez laciného užívání dnešních post-rockových klišé, bez přehnaných ambic, ale s nápady, třebaže ne těmi vyvolávajícími šok a rytmické bolehlavy. Dobrý rozjezd.

Or budou trochu jiná pohádka. Jistě, taky budou tři, taky budou mít kytaru, basu, škopky a hlas, ale samotná muzika odešle večer drobet jinam. Na projektoru se objevuje večerem křtěné „Jaro“ a kapela spouští. Decibely oproti otvíráku nabývají na síle, basy houstnou, mohutní, přesto se dá v řádcích ještě obstojně číst. Taky u Or to nebude s definicemi lehké, blízko je sludge, hardcorový nátlak a apel, punková neobroušenost (co do vokálů snad až přespříliš rozvolněná), nechybí ani zvolnění. Or jsou variabilní a dá se jim věřit. Od počáteční přímočarosti – minimálně pocitově – se kapela posouvá k posluchačsky nepřístupnějšímu pojetí, kde by už znalost desky bodla, jinak jsem ale v zásadě spokojen. Vydařený křest naléhavým „Jarem“.

Výjev „Jara“ vystřídaly větve „Dialectic of Ignorance“, tedy nových Pontiak. Znovu jiná pohádka, ale opět v duchu řízně kytarového večera. Přibyly fousy, věk a taky rozvaha, vůbec ústřední atribut úterního večera. Za své vzaly nátlaky, snad i jisté vážno, do Lucerny přijeli tátové-bratři, kteří tak rádi hrají ten svůj stoner, a zároveň přitom nepůsobí hloupě nostalgicky, ba snad dokonce senilně. Je to lehké, vzdušné; nadšenecké, ale precizně složené i zahrané; různorodé, přesto usazené v jedné přirozené linii. Vím sice, že Or byli až moc nahlas a teprve teď se z toho bazénu uši dostávají ven, z druhé strany jsem rád za přednost tišší srozumitelnosti. Nebyla by škoda o ty parádní vokály od bicích, od basy i od kytary přijít?

Pontiak bodují tóny novými i staršími, po čase nekrátkém dohrávají, odchází, vracejí se, štědře přidávají a nakonec se odebírají kamsi v dav, mimo jiné až překvapivě hlavami natřískaný. Ten neměl čeho litovat. Za velmi slušných zvukových podmínek spatřil dvě parádně zvolené a parádně hrající předkapely, jeden křest a vrchol pánů z Pontiak. Těch zábavných nejlepším možným způsobem.


King Gizzard and the Lizard Wizard – Flying Microtonal Banana

King Gizzard and the Lizard Wizard - Flying Microtonal Banana

Země: Austrálie
Žánr: psychedelic rock
Datum vydání: 24.2.2017
Label: Flightless Records / ATO Records / Heavenly Recordings

Tracklist:
01. Rattlesnake
02. Melting
03. Open Water
04. Sleep Drifter
05. Billabong Valley
06. Anoxia
07. Doom City
08. Nuclear Fusion
09. Flying Microtonal Banana

Hrací doba: 41:53

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Jsou různé cesty k úspěchu. Jednou z nich, kterou si představí a zvolí asi nejvíce lidí, je dělat to samé co ostatní, inspirovat se u nejlepších a dřít tak dlouho, dokud nebudete ještě lepší a dokud vás vaše námaha neodmění zaslouženým triumfem. Nic proti těm, kteří si tuto cestu zvolí, nepochybuji, že si svou nově nabytou pozici vydřeli (s výpomocí notné dávky štěstí, samozřejmě), ale je to tak trochu nuda. Další cesta, ovšem méně přehledná, plná slepých uliček a míst přímo se vybízejících ke karambolu, je cesta odlišení. Buďte jiní, buďte divní, a je dost možné, že když budete divní dost dlouho, úspěch se dostaví.

Australští King Gizzard and the Lizard Wizard jsou divní. V žádném případě nemohu tvrdit, že by jejich diskografie byla prošpikovaná jedním klenotem za druhým, je ovšem zřejmé, že vždy vyhledávali jiné cesty než všichni ostatní. Tak třeba namátkou: zpěv na debutovém počinu byl nahrán několika iPhony rozmístěnými po zkušebně. Jejich druhé album byla vlastně zhudebněná westernová audiokniha. Poté se obrátili k psychedelii, zaobírali se tématy, jako je vymývání mozku. Zcela akustické „Paper Mâché Dream Balloon“ nahráli na farmě. Nahrávku „Quarters!“ rozdělili na čtyři deset minut a deset sekund dlouhé skladby načichlé jazz rockem.

Donedávna největší experiment však předvedli na svém loňském albu „Nonagon Infinity“, jehož jednotlivé písně byly propleteny, jak jen to bylo jen možné. Melodie z jedné se vrátila v jiné, vše se točilo v kruhu a jednotlivé písně do sebe zapadaly jako dílky skládačky, a to včetně skladby první a poslední, takže teoreticky bylo možné poslouchat celek bez jediného oddechu a přerušení, dokud vám neexplodovala hlava. Na takto ambiciózní počin se těžko navazuje, ovšem King Gizzard and the Lizard Wizard našli cestu. Naladili své banány mikrotonálně a odletěli do vyšších sfér vědomí, kde nějakou dobu pobývali jen s Vesmírnými lidmi, ještěry, kteří ovládají svět, a uživateli psychotropních látek. Vrátili s nejlepším albem své kariéry.

Mikrotonální ladění, jak každý odborník z Wikipedie ví, je ladění se vzdálenostmi menšími než půltón, tedy jiné, než je v moderní západní hudbě obvyklé. Jak je možné si ověřit na mnoha příkladech, naše mozky mají tendenci vše, co pro ně není obvyklé, považovat za divné, a to je jistě přesně ten účel, proč si King Gizzard and Lizard Wizard tento experiment vybrali. Ostatně není to nic šokujícího, neobvyklost, kterou na předchozích albech projevovali hlavně formou a způsobem nahrávání, tentokrát vetkli hlouběji do hudby samotné.

King Gizzard and the Lizard Wizard

Nebyl důvod předpokládat, že se jim to povede. Přestože jsem loňské „Nonagon Infinity“ protáčel často a rád, přeci jen mělo k bezchybnosti daleko a jeho nekonečnost byla ve výsledku spíše ubíjející. Pro nahrání novinky navíc museli překonat řadu obtíží. Naladit „běžné“ nástroje užívané v rockové hudbě mikrotonálně není tak jednoduché, ostatně si kvůli tomu King Gizzard and the Lizard Wizard nechali vyrobit zakázkové kytary. Frontman Stu Mackenzie se naučil hrát na zurnu, což je v podstatě pradědeček nám dobře známého hoboje. Výsledek však stojí za to.

„Flying Microtonal Banana“ otevírá energická hitovka „Rattlesnake“. Na rozdíl od následujících skladeb stojí „Rattlesnake“ na naprosto primitivní hře bicích, jež nechává veškerou pozornost samotným melodiím. Už zde se objevují některé klíčové prvky alba, které další skladby rozvíjejí. Veškeré vokály jsou podkresleny stejnou melodií hranou na kytary (výjimečně i na jiné nástroje) a často také zdvojeny slabším robotickým hlasem. Kapela se také nebojí různých nehudebních vlivů, v případě první skladby například dutí větru, které místy přehlušuje samotnou hudbu. V neposlední řadě jsou tu pak samozřejmě „divná“ sóla. Klíčovou roli zde hraje samozřejmě zurna, jejíž zvuk se jednoduše nedá popsat, ale díky mikrotonálnímu ladění jsou prakticky všechny melodie na nahrávce tak trochu nezvyklé, ať už jsou hrány na zurnu, kytaru, flétnu, syntezátor či baskytaru.

Celá první polovina desky je ohromně silná a „Rattlesnake“ je jen jejím úvodem. Jak následná „Melting“, tak čtvrtá „Sleep Drifter“ přinášejí množství perfektních momentů. První jmenovaná zejména v instrumentální sekci, kdy se kytara několikrát navrátí do základního motivu, který poté vždy rozvine trochu jiným směrem; v druhé jmenované pak vynikne propracovaná rytmika vzniknuvší ze souhry dvou bicích sestav, z nichž každá hraje něco tak trochu jiného, a přitom dohromady znějí naprosto bezvadně. Vrchol však nalézám v třetí „Open Water“, jež si mě svou krautrockovou podmanivostí vždy omotá kolem prstu.

Výrazný zlom přichází v polovině v podobě westernové balady „Billabong Valley“. King Gizzard and the Lizard Wizard zde výrazně zpomalí a znějí snad ještě nezvykleji než v první části desky, z nějakého důvodu jim to ovšem stále funguje a „Billabong Valley“ tak drží vysokou úroveň předchozích skladeb. Problém nastává až v druhé polovině „Flying Microtonal Banana“. Kapela jako by rezignovala na dlouhé instrumentální plochy a trojici skladeb „Anoxia“, „Doom City“ a „Nuclear Fusion“ tak vybavila jen základním motivem, jejž však dále nijak nerozvíjí. Je to znát i na délce skladeb, která z průměrných šesti minut v první polovině desky spadne kamsi ke třem v polovině druhé. Netuším, proč se King Gizzard and the Lizard Wizard rozhodli posluchače ochudit o další skvělá sóla na zurnu či jiné vychytávky, a bylo by nefér tvrdit, že kratší a přímočařejší skladby činí z „Flying Microtonal Banana“ horší album, kazí však možnost učinit z něj album ještě lepší. Závěr v podobě titulní instrumentální skladby pak opět ukazuje, jak ohromný potenciál se v melodiích nachází, King Gizzard and the Lizard Wizard se ho ovšem rozhodli nevyužít.

King Gizzard and the Lizard Wizard - Flying Microtonal Banana

Jedním z možných důvodů, proč je druhá polovina desky mnohem kratší a méně výrazná, může být i snaha kapely šetřit si zajímavý materiál pro další počiny. „Flying Microtonal Banana“ totiž není jejich posledním výletem do říše mikrotonálního ladění, naopak je to pouze první ze čtyř či pěti alb, která hodlají letos vydat. Jsem trochu skeptický neboť se mi těžko věří, že by bylo v silách Australanů složit za tak krátkou dobu takové množství kvalitní hudby, a také se bojím, že pokud nepřijdou ještě s něčím jiným, onen mikrotonální experiment bude ke konci roku již vyčichlý a nezajímavý. Lepší vstup do nové éry své existence si však King Gizzard and the Lizard Wizard snad přát ani nemohli.


ARRM / Lonker See – split

ARRM / Lonker See - split

Země: Polsko
Žánr: psychedelic rock / post-rock / drone
Datum vydání: 17.2.2017
Label: Instant Classic

Tracklist:

I. ARRM
01. Brightblack Journey

II. Lonker See
02. New Motive Power, parts 1-3

Hrací doba: 37:23 (20:08 / 17:15)

Odkazy ARRM:
facebook / bandcamp

Odkazy Lonker See:
facebook / bandcamp

Nová alba můžeme v době současné nadprodukce hledat všelijak. Buď se člověk spolehne na své pádlovací schopnosti a skrz vlny vaty se dobere uspokojení, nebo vsadí na jistoty. Třeba já je při vyhledávání nových hudebních výzev využívám moc rád, nestávají žádné velké úsilí a zpravidla nezklamou. K jedné z takových jistot patří vydavatelství. Právě ona jsou jedním z maximálně vítaných filtrů a vztyčených ukazováků, že snad tohle by mohlo dobré a měl bys to přinejmenším zkusit.

Takovýmto způsobem bylo na můj hudební svět přivedeno třeba splitko polských kapel ARRM a Lonker See. Za matku má label Instant Classic, který je z oněch jistot jednou z úplně nejspolehlivějších a – jen abych naznačil – odhaluje klenoty polské alternativní scény. Nebojí se jazzu, dronu, ambientu a ani metal s rockem mu nejsou cizí, hlavně ať se hraje osobitě a bez přihlouplé pompy. V praxi si to můžeme ukázat již nyní.

První odstavec zběžně naznačil, oč dnes v recenzi půjde a se kterými hudebníky budeme mít tu čest. Teď už ale pryč od náznaků, za dvěma polskými jmény, která se podepsala pod finální podobu 37minutového splitu. S ARRM jsem se setkal už dříve, vloni, na druhé řadovce, jež vyrukovala s hypnotizujícími plochami na bázi psychedelického rocku. Nedopadlo to vůbec zle, ba naopak, budu vzpomínat jedině v dobrém. ,Mimochodem znáte-li Thaw, vězte, že kytarista Artur Rumiński, zabloudil krom bezpočtu dalších projektů i sem. Takže ano, můžete si být jisti, že to bude intenzivní. A nejen ze strany ARRM, Lonker See v tom kolegy jen tak nenechají. Teprve před dvěma roky založený projekt si pro svou první splitovou spolupráci nemohl vybrat lepšího partnera.

Dvacet minut dlouhý čistě instrumentální vál ARRM svou stopáží výrazně převyšuje poloviční skladby z loňské řadovky, přesto bez známek změn pokračuje v nastoleném vyznění. Hlavní slovo mají kytary. Nejsou ale osamoceny, po ruce mají až takřka rituální jistotu kláves a perkusí. Kouřový psychedelický rock Poláků zároveň staví na zatvrzelé repetitivnosti a pozvolných přesunech z místa. Zapomeňme na časté změny i na čitelná schémata, „Brightblack Journey“, jak se skladba Rumińského skvadry jmenuje, představuje rozmáchlou cestu s prakticky jediným motivem coby vytrvalým průvodcem. Ačkoli by k tomu zvolená forma mohla svádět, ARRM negradují do finálního bodu, spíše putují, však sám název písně je dostatečnou nápovědou. Vůbec nevadí, že na konci nečeká ani princezna, ani souboj s black metalem, samotné cestovatelské kroky jsou dostatečně nápadité, aby jim člověk s potěšením věnoval pozornost. Máte-li rádi monotematické skladby plné hypnotiky, o ARRM byste měli vědět.

Lonker See zahajují příběh „New Motive Power, parts 1-3“ obdobně jako právě se odmlčivší kolegové – rozvážně předoucími kytarami. Přechod na nové pole je ušetřen výmolů našich východoevropských silnic a já mám radost, že split projednou není dvěma ípky. Lonker See se navzdory prvotní podobnosti postupně vydávají trochu jinam. Přestože máme opět co do činění s hypnotizujícím rockem obdobných základů, kraluje saxofon. Takového individualistu ARRM neměli. Ani výstavba písně není natolik semknutá, ostatně název je znovu dokonale návodným. Přechody mezi třemi částmi jsou ale poměrně plynulé, nerušící, stále posloucháme jednu skladbu. Ta má sice na rozdíl od příspěvku krajanů slabší účinky – místy je to možná až příliš natažené, málo koncentrované –, ale ani zde není třeba odchylovat zrak od šuplete s nadprůměrem.

ARRM a Lonker See ukazují, že splitka skutečně nejsou jen odkladištěm nevhodného či jakýmkoli způsobem závadného materiálu. Občas se objeví kusy, které je třeba brát jako hráče rovné dlouhohrajícím pracím a které se musí poslouchat od začátku do konce, bez potřeby měnit náladu a přeskakovat písně uchu nevonící. Jsem rád, že jsem si vyposlechl další z ukázkových příkladů.