Archiv štítku: psychedelic

Recenze

Yuri Gagarin – At the Center of All Infinity

Napsat komentář
Yuri Gagarin - At the Center of All Infinity
Země: Švédsko
Žánr: space / psychedelic rock
Datum vydání: 2.12.2015
Label: Kommun2 Records

Tracklist:
01. The New Order
02. Cluster of Minds
03. In the Abyss
04. I See No God Up Here
05. At the Center of All Infinity
06. Oblivion

Hrací doba: 40:19

Odkazy:
facebook / bandcamp

Není to zas tak dávno, co jsme se zde poprvé setkali se švédskou skupinou, jež se pojmenovala dle jednoho z nejslavnějších kosmonautů naší historie, Jurije Gagarina, který je znám jakožto první člověk, jenž vzlétl do vesmíru. Yuri Gagarin, jak si ona kapela říká, totiž v září vydali dvouskladbové sedmipalcové EP „Sea of Dust“, na nějž jsme si svého času posvítili v minirecenzích. „Sea of Dust“ by však šlo svým způsobem brát jen jako takovou upoutávku na druhou dlouhohrající desku Yuri Gagan, která vyšla o pouhé tři měsíce později, byť ani jedna skladba z EP, tedy titulní „Sea of Dust“ a „Psychological Discontinuity“, se na novince nenacházejí.

Yuri Gagarin vydali svůj bezejmenný debut v říjnu 2013 a představili se na něm jakožto instrumentální a vlastně typicky space rocková kapela. Čtyři délemetrážní skladby, psychedelická atmosféra jiných galaxií, komiksově vesmírná grafika a navzdory debutovému statusu parádní trip. Ve stejném duchu samozřejmě pokračuje i čerstvá novinka „At the Center of All Infinity“ – hudební stránkou počínaje, opětovně krásnou malovanou obálkou s vyobrazením jiného světa z kosmických dálav konče.

Nicméně, to pokračování jsem nemyslel v pejorativním slova smyslu. Tohle přece jenom nejsou žánry, od nichž by člověk vyžadoval a vyhledával nějakou třeskutou originalitu – když si pouštím tohle, chci slyšet hutnou zdrogovanou atmosféru a to třeba mně osobně ke štěstí bohatě stačí. A Yuri Gagarin tohle bez problémů zvládají, takže pokud jste na to podobně jako já a libujete si v rockové psychedelice, můžeme si hned na rovinu říct, že „At the Center of All Infinity“ a tvorba téhle skupiny obecně za pozornost stojí.

Pokud v tomhle oboru nejste úplní začátečníci, pak už po předchozím odstavci jistě tušíte, co od té nahrávky očekávat. Základem je samozřejmě tepající rocková rytmika, jejíž opojnost je hlavním zdrojem veškeré té psychedelie. Yuri Gagarin tohle základní žánrové pravidlo znají a dle všeho i uctívají, takže i na „At the Center of All Infinity“ hraje nerozlučná dvojka baskytary a bicích hlavní roli a stará se o to, aby posluchače obklopily hvězdné mlhoviny. Druhou nepostradatelnou složkou je pak samozřejmě zdrogovaná sólová kytara, jež poletuje všude okolo a střílí uječené kytarové výjezdy, které jako by přiletěly z hudební scény před pár dekádami.

Oproti tomu rytmická kytara hraje roli spíše doplňku, ačkoliv se musí nechat, že její hard rockové, leckde skoro až zmetalizovaně špinavé riffy jsou rovněž příjemné. Posluchače však v tomhle stylovém výseku jistě nepřekvapí ani ambientní intermezzo „I See No God Up Here“ nebo občasné výstupy zfetovaných pazvuků a efektů. Těch bych si osobně klidně nechal líbit ještě o něco víc, protože mě osobně tyhle věcičky vždycky bavily, a jak se ukazuje namátkou třeba v „Cluster of Minds“, Švédům jejich používání ani náhodou není cizí.

To ovšem nebylo myšleno jako výtka, jelikož i takhle ve své stávající podobě „At the Center of All Infinity“ hraje nádherně a dokáže si člověka obmotat kolem prstu. Žádné vrcholy nemám, protože úroveň desky je vyrovnaná, a pokud pominu zmiňovanou „I See No God Up Here“, pak žádná skladba význačným způsobem nevystupuje nad ostatní, a to ani v pozitivním, ani v negativním slova smyslu. Všechny jsou dostatečně silné na to, aby si je psychedelicky-pozitivní člověk mohl užít na výbornou. Jasně, třeba už jmenovaná „Cluster of Minds“ je šleha stejně jako titulní kousek „At the Center of All Infinity“, ale nechci je označovat za vrcholy, neboť bych tím automaticky trochu snižoval kvality toho zbytku, což rozhodně nechci. Ať už si totiž vezmu úvodní trip „The New Order“, třetí „In the Abyss“ s bravurní kytarovou prací nebo finální devítiminutový opus „Oblivion“, tak mě prostě ohromně baví všechny do jedné. Tomu se ovšem lze jen těžko ubránit, když po vás Yuri Gagarin pálí takové lahůdky, jako je třeba přes nekonečně dlouhé psychedelické kytarové sólo táhnoucí se většinou „Oblivion“, aby posléze vygradovalo k působivému klávesovému závěru.

Yuri Gagarin - At the Center of All Infinity

A od tvrzení, že mě baví každá píseň do jedné, je samozřejmě už jen kousek k tomu, aby člověka bavila i celá nahrávka. Jistě, „At the Center of All Infinity“ nevyhraje cenu za nejoriginálnější desku všech dob, ani to není veledílo, jež by změnilo váš náhled na hudbu, ale to přece není nutné vyžadovat úplně od každého alba. Zvlášť, když je to takováhle paráda s tak skvělou atmosférou.

Minirecenze

Yuri Gagarin – Sea of Dust

Napsat komentář
Yuri Gagarin - Sea of Dust
Země: Švédsko
Žánr: space / psychedelic rock
Datum vydání: 25.9.2015
Label: Ultraljud Records

Hrací doba: 12:06

Odkazy:
facebook / bandcamp

Yuri Gagarin – nebo také počeštěle Jurij Gagarin, případně úplně správně rusky Юрий Гагарин – je samozřejmě jméno, které nikomu z vás nemusím představovat, protože ponětí o tom, kdo tenhle člověk byl, snad patří k úplně elementárním obecným znalostem. Tento sovětský kosmonaut, který žil v letech 1934-1968, se proslavil jakožto první člověk, který vzlétl do vesmíru. A právě po něm se pojmenovala i jedna švédská skupina, jejíž název tedy zní – teď to nebude moc velké překvapení – Yuri Gagarin.

Asi je vcelku zřejmé, že když se někdo pojmenuje zrovna po Gagarinovi, tak jeho muzika nejspíš bude mít co do činění s vesmírem – a taky, že ano, neboť Yuri Gagarin (formální poznámka: odteď dál kdykoliv tohle jméno zmíním, tak už mluvím švédské kapele, nikoliv sovětském astronautovi) se vrhli na pole space rocku a obecně rockové psychedelie. Poprvé o sobě tahle parta z Göteborgu dala vědět před dvěma lety, když na podzim 2013 vydala svůj eponymní debut. Pod velice hezkou malovanou kosmonautskou obálkou se ukrývaly čtyři dlouhé psychedelické a hlavně velice povedené skladby. No, a i vzhledem k tomu, že mám psychedelicky rockovou muziku v obrovské oblibě, s radostí jsem se podíval i na další novou tvorbou, byť ji Yuri Gagarin tentokrát prezentují jen prostřednictvím krátkého minialba. Nicméně – pořád lepší EP, než dostat drátem do oka, tak pojďme na věc…

Přebal je opět patřičně kosmický a už jen ten společně s názvem „Sea of Dust“ napovídá, že Yuri Gagarin ze stylizace nastavené debutem nijak neuhnuli. To je z mého pohledu jenom dobře, protože jsem přece jen chtěl slyšet další space rockovou psychedelii, ne třeba melodický death metal (když jsou z toho Göteborgu…), neboť od toho tu jsou jiní. Malý problém ovšem vidím v samotném minialbovém formátu – nemůžu si pomoct, ale podobné žánry prostě nejlépe fungují na dlouhých plochách, kdy vás kapela za pomoci rozmáchlých ploch s opojnou rytmikou pomalu táhne do atmosférických hlubin, odkud není úniku. Přesně tohle na psychedelické muzice neskutečně žeru a zároveň je to něco, čeho prostě nelze dosáhnout v čase (kupříkladu) tří minut.

Jak už asi správně tušíte, obě písně na „Sea of Dust“ jsou o něco kratší než jejich kolegyně z dlouhohrajícího debutu, takže v nich není tolik prostoru, aby člověka výše naznačeným postupem pohltily. První titulní věc, která má šest a půl minuty, tím ještě netrpí, protože ta si mě ve svém relativně pomalejším tempu dokázala získat, díky čemuž ji považuji za povedenou. Druhá „Psychological Discontinuity“, jež je ještě o minutu kratší, už je ale místy trochu moc rozjuchaná, a v momentě, kdy už si člověka konečně začne naklánět na svou stranu, tak skončí.

Nicméně i tak není vyloženě špatná, EP jako celek je vlastně dost příjemné a stálo mi za to, abych si jej pořídil do sbírky (zvláště když vyšlo na krásném modrém sedmipalci). S chutí (a nejednou) jsem si to pustil, ale přece jen – s ještě větší chutí budu vyhlížet druhou desku.

Minirecenze

Psychedelic Witchcraft – Black Magic Man

Napsat komentář
Psychedelic Witchcraft - Black Magic Man
Země: Itálie
Žánr: stoner rock / hard rock
Datum vydání: 4.7.2015
Label: selfrelease

Odkazy:
facebook / bandcamp

První pohled (H.):

U skupiny jako Psychedelic Witchcraft se lze jen těžko ubránit pomyšlení o trendovosti, jelikož tahle italská parta je naprosto ukázkovým příkladem jedné z nejvýraznějších módních vln posledních let. Připadá vám, že není zrovna slušné označit kapelu hned v první větě recenze jako čirý trend? Inu, možná máte pravdu, avšak považte sami: Psychedelic Witchcraft produkují stoner / doom / rockové retro s holkou za mikrofonem a s přetěžce okultní prezentací – textovou i vizuální. To jsou dvě nejdůležitější věci, které byste si měli v případě těchto Italů zapamatovat – takřka vše, co dělají, je occult a retro jak noha.

V této chvíli se asi může zdát, že vše spěje k tomu, abych Psychedelic Witchcraft potažmo jejich debutové EP „Black Magic Man“ strhal a – jak se dnes moderně a neretro říká – zdissoval. Nicméně abych se přiznal, podobné věci mě nijak neobtěžují a vlastně mě tyhle okultní kulty s holkou u mikrofonu povětšinou baví. A přesně to platí i v případě Psychedelic Witchcraft, byť na „Black Magic Man“ nepředvádějí nic skutečně kulervoucího. Ačkoliv… napadá mě, zdali je vůbec na místě používat množné číslo, jelikož projekt stojí a padá především na již zmiňované slečně, jež si říká Virginia Monti. Ale to jen tak na okraj…

Hudební stránku jsem sice prozatím popsal jen letmo, jenže když se nad tím tak zamyslím, tak vlastně zcela dostatečně. Na „Black Magic Man“ totiž skutečně najdete brutální retro, ve kterém je namíchán stoner rock, hard rock, blues rock, sedmdesátky, vlivy těch nejoldschoolovějších rockových a metalových kapel, poprašek doom metalu – a vše navíc zalité již zmiňovanou estetikou okultismu a případně i starých italských hororů (ne nadarmo Psychedelic Witchcraft mezi vlivy uvádějí i jména jako Mario Bava, Lucio Fulci či Dario Argento – zasvěcení jistě vědí, co za pány to je).

A to je vlastně skoro všechno, vážení. Na „Black Magic Man“ na vás celkem čtyři skladby o souhrnné délce něco přes 18 minut, přičemž všechny čtyři se nesou ve výše popsaném duchu. Nechybí rockovější kousky jako „Angela“ a titulní „Black Magic Man“, ani psychedelií protkaná balada „Lying on Iron“. Možná úplně nejzajímavější je však finální „Slave of Grief“, jež je tak napůl cesty mezi oběma polohami – většina písně se nese v pomalejším psychedelickém oparu, který končí v kytarovém sólu (které je – ostatně jak jinak – absolutně retro), aby posléze skladba – a zároveň s ní i celé EP – vyvrcholila v parádní rychlejší pasáži.

Co do kvality jsou ovšem všechny čtyři songy vyrovnané a docela zábavné, což dělá slušnou zábavu i z celého počinu. A navíc – a to je opravdu nutno zmínit – ještě materiál hodně zvedá samotná Virginia Monti se svým silným rockovým zpěvem. Jasně, ono je to celé trendovina jak čuně, já jsem si toho vědom, ale baví mě to až překvapivě dost.

Druhý pohled (Kaša):

O tom, že retro rock v současné době frčí netřeba pochybovat, protože se stačí podívat na úspěchy, které sklízí severské hvězdy Ghost nebo na trochu jiném plácku jejich krajané Graveyard, a je jasné, že se jedná o půdu, která má v sobě hodně potenciálu, a je tedy třeba ji pořádně zorat, dokud na tento aktuální trend posluchači slyší. Označení trend se však v souvislosti s kapelami jako právě Psychedelic Witchcraft nemusí zdát úplně tak fér, protože na rozdíl od metalcorového šílenství z minulé dekády nezní tyhle kapely ani trochu podbízivě a těžko je obviňovat ze snahy zavděčit se úplně každému líbívými melodiemi. Psychedelic Witchcraft sází na docela jiné prvky, mezi něž patří všudypřítomný vliv 70. let, opar psychedelie, lehce okultní atmosféra a několik stonerových riffů, jež činí z EP „Black Magic Man“ záležitost, která je z jednoho úhlu pohledu vcelku zaměnitelná s mnoha podobně smýšlejícími partami, ovšem na druhou stranu se poslouchá moc dobře, takže to vlastně ani moc nevadí.

Psychedelic Witchcraft

Ona je totiž čtveřice písní, která tvoří kostru „Black Magic Man“, setsakramentsky povedená a kvalitativně vyrovnaná, takže těch necelých 20 minut uteče jako voda a nejednou se mi stalo, že jsem si toto EP jen tak na chuť sjel i dvakrát po sobě. Musím říct, že se mi trochu víc líbí psychedeličtější poloha hudby Psychedelic Witchraft, která je prezentována zejména druhou „Lying on Iron“ s opravdu skvělou atmosférou. Ovšem ani rockově přímočařejší kousky jako „Angela“ a „Black Magic Man“ nejsou k zahození a refrén prvně jmenované je silný jako prase a naplno v něm vynikne síla zpěvačky Virginie, jejíž nakřáplý hlas je vážně dobrý a zejména díky ní jsem si nejednou uvědomil příbuznost s Royal Thunder, protože ta podobnost s Mlnou Parsonz z řad amerických rockerů je pěkně slyšet.

Asi není nutné říkat, že kapely jako Psychedelic Witchcraft nikdy nebudou překypovat virtuózními finesami, takže pokud jste na tyhle věci, tak zase rychle pryč, protože Psychedelic Witchcraft dělají hudbu hezky postaru. Ta jejich jednoduchá studnice hard rockových klasik si to vlastně ani jinak nevyžaduje, protože na počinech jako „Black Magic Man“ je hlavní atmosféra, která musí vábit. Musí k sobě posluchače připoutat a musí jej nutit jej chtít víc. A přesně tohle se mi od „Black Magic Man“ dostává, takže pokud by úkolem tohoto EP bylo nalákat co nejvíce posluchačů a vytvořit tak fanouškovskou základnu před nahráváním regulérního debutu s plnou hrací dobou, tak se mnou se to Italům povedlo a mají mě na své straně.

Recenze

Sigihl – Trauermärsche (and a Tango Upon the World’s Grave)

Napsat komentář
Sigihl - Trauermärsche (and a Tango Upon the World's Grave)
Země: Polsko
Žánr: experimental / avantgarde / drone / doom metal / jazz
Datum vydání: 5.12.2014
Label: Arachnophobia Records

Tracklist:
01. Daymare
02. Non credo quia absurdum est
03. Christ-off Waltz
04. The Rite of Pain
05. Tango Catholico (REPENT!)

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Godz ov War Productions / Arachnophobia Records

Já docela chápu, že je to klišé a že je to pro čtenáře asi nudné, když člověk začne recenzi prohlášením ve stylu, že v Polsku se v posledních letech množí kvalitní black metalové nahrávky jak houby po dešti a že tu vzniká jedna nová kapela lepší než druhá. Jenže když se člověku dostane do ruky deska jako „Trauermärsche (and a Tango Upon the World’s Grave)“, tak prostě nemůžu udělat nic jiného než jen uznale pokývat hlavou, uctivě smeknout hučku a říct, že ti Poláci fakt kurva umí.

Nicméně, mluvit o Sigihl jako o black metalové kapele je vlastně naprosto zavádějící… popravdě ani nevím, proč jsem takhle začal. Snad proto, že k tomuto stylu mají Poláci blízko pocitově, ačkoliv výrazivem takřka vůbec. Tohle kvarteto skutečně nehraje nic ortodoxního nebo žánrově čistého… a když na to přijde, přístupnost je až to úplně poslední, co byste snad od „Trauermärsche (and a Tango Upon the World’s Grave)“ měli očekávat. Naopak, produkce Sigihl je poměrně dost náročná a v žádném případě není pro každého, což je ostatně asi už vcelku automatická daň za neotřelost.

Každopádně, pojďme nyní trochu zabřednout do nekonečných vod hudebních škatulek. Sice by to asi šlo vcelku jednoduše sfouknout triviálním prohlášením o experimentu nebo něco na ten způsob, ale to by podle mě nebyla taková sranda, tudíž dodejme, že na „Trauermärsche (and a Tango upon the World’s Grave)“ jsou ke slyšení třeba věci jako drone, sludge nebo doom. Nicméně to, co hudbě Sigihl dodává tak obrovský punc něčeho neobvyklého a absolutně vyjetého, je saxofon. Že jste se z kombinace metalu a saxofonu na zadek neposadili? Inu, tak si sedněte, protože způsob, jakým jej Sigihl používají, si to zaslouží. V jejich případě to totiž není doplněk nebo ozdoba, ale naprosto plnohodnotný nástroj, který se proplétá celou deskou jako had a je jejím nejvýraznějším prvkem. A hlavně – ten zvuk saxofonu je naprosto, ale naprosto zhulený, což „Trauermärsche (and a Tango Upon the World’s Grave)“ dodává koňskou dávku hutné psychedelie. Tak či onak bych se k výše jmenovaným stylům nebál přidat ještě jazz.

Když už jsme ale u těch divností, pokračujme nadále. Bavili jsme se vesměs o metalových žánrech, nicméně… zmiňoval jsem už, že Sigihl v sestavě nemají žádnou elektrickou kytaru? „Trauermärsche (and a Tango Upon the World’s Grave)“ tvoří pouze bicí, dunící baskytara, již rozebírané týrání saxofonových klapek a hnusný zmučený řev. Výlučnost Sigihl je ostatně poznat i na tom, ke komu lze jejich hudbu přirovnat, protože mě osobně při poslechu jejich desky napadlo jedno jediné jméno, jež s vodami metalu nemá zhola nic společného – The Plastic People of the Universe. Jistě, ve velké míře je důvodem této podobnosti ono neustálé saxofonové kvílení a z něho plynoucí psychedelické plochy, ale je to tam. A kdyby na to přišlo, klidně by s nadsázkou šlo říct, že Sigihl na „Trauermärsche (and a Tango Upon the World’s Grave)“ znějí tak, jak by asi zněli The Plastic People of the Universe, kdyby se rozhodli pustit se do vod extrémního metalu (bez kytary).

Tak či onak, výsledkem je naprosto temný chorobný sound, jemuž nasazuje korunu odporná nemocná atmosféra. Právě ta je tím hlavním, oč tu běží – Sigihl se k ní dostali zvláštními prostředky, které jsou bezesporu formálně zajímavé samy o sobě, nicméně právě ta těžká hypnotická nálada, jež prostupuje celou deskou jako mor, je tím stěžejním, kvůli čemu je „Trauermärsche (and a Tango Upon the World’s Grave)“ tak fantastickou záležitostí.

Samozřejmě, Sigihl ani zdaleka nejsou pro každého. Je to nelehce stravitelná hudba, podle čehož také vypadají ohlasy na desku… není problém na internetu najít recenze, které „Trauermärsche (and a Tango Upon the World’s Grave)“ posílají do horoucích pekel jako absolutní debilitu. Sama kapela má na svém Facebooku jednu pěknou reakci, jež o snažení Sigihl říká, že je to „zase jedna kvazi-sofistikovaná a avantgardní kupa sraček, která se nedá poslouchat“. Ono to tak vlastně je a bezezbytku sedí i dodatek Sigihl, kteří o tomhle nádherném citátu říkají: „Tohle si zapamatujte, protože je to přesně to, co byste od tohohle alba měli očekávat.“ V překladu: pro milovníky hudebních divností a experimentů je tenhle počin něčím, v čem by měli najít zalíbení.

Sigihl

Když tak o tom přemýšlím, tak „Trauermärsche (and a Tango Upon the World’s Grave)“ je vlastně albem, u něhož pochopím, pokud někdo prohlásí, že nevěří tomu, že se to někomu může upřímně líbit. I přesto však tahle recenze v žádném případě není hipsterským výblitkem, aby autor utvrdil sám sebe v domnělém elitářství tím, že bude veřejně chválit naprosto nenormální muziku – mně se ta deska totiž zcela upřímně líbí. Sigihl hrají přesně ten druh hudby, jakou vyhledávám a jakou chci poslouchat. Je to v tom obrovská síla, je to působivé, je to neotřelé… má to v podstatě vše, co hledám. A přesně to je ten důvod, proč se nebojím prohlásit, že je „Trauermärsche (and a Tango Upon the World’s Grave)“ veledílo a zároveň jedna z nejlepších nahrávek, s nimiž jsem v posledních měsících přišel do styku.

Recenze

Gallileous – Voodoom Protonauts

Napsat komentář
Gallileous - Voodoom Protonauts
Země: Polsko
Žánr: psychedelic stoner / doom metal
Datum vydání: 21.11.2014
Label: Epidemie Records

Tracklist:
01. A Daub
02. Yeti Scalp
03. Voodoom Protonauts
04. The Green Fairy
05. Brand New Cosmos
06. Omen of Death

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Gallileous

Funeral doom metalisté Gallileous už drhnou na kytary tak dlouho, až by o nich bez nějakých větších problémů šlo mluvit jako o veteránech. Zato mluvit v jejich případě o funeral doom metalu je už nejspíš pasé. Přesto právě v pohřebních vodách v raných 90. letech začínali, byť tato inkarnace kapely vlastně netrvala příliš dlouho, neboť se Poláci již v roce 1995 rozpadli. O více jak deset let později však svou činnost obnovili a v roce 2008 konečně vydali svou první dlouhohrající desku “Ego sum censore deuum”.

Někteří z vás si nejspíš budou Gallileous pamatovat i díky účasti na zajímavém 4-way split albu “Unveiling the Signs”, na němž se – ještě společně s formacemi Pantheist a Wijlen Wij – objevili po boku našinců Dissolving of Prodigy. V následujících letech se však tvorba Gallileous začala stáčet mírně jiným směrem. Na druhé desce “Necrocosmos” (jež jen tak mimochodem stejně jako novinka, jíž se bude tato recenze týkat, vyšla u českého labelu Epidemie Records) se skupina posunula k něčemu, co bychom mohli nazvat atmosférickým doom metalem, do něhož promlouvaly vlivy psychedelického rocku s retro nádechem. Jenže to, co bylo na “Necrocosmos” pouze naznačeno, dotáhli Gallileous na svém nejnovějším studiovém počinu “Voodoom Protonauts” do úplného konce.

A právě proto je již od věci považovat Gallileous za funeral doom metalovou kapelu – Poláci se totiž na “Voodoom Protonauts” vrhli po hlavě do stoner / doom metalového retra s psychedelickým odérem. A ačkoliv to i to spadá pod škatulku doom, ve skutečnosti zní “Voodoom Protonauts” v porovnání třeba s “Ego sum censore deus” diametrálně odlišně, ať už se jedná o atmosféru nebo samotný sound obou alb. S nadsázkou by se dalo říct, že “Necrocosmos” byl vlastně jen takový přestupní můstek mezi starou tvorbou a tím, co Gallileous nabízejí nyní na svém nejaktuálnějším počinu.

To, jak “Voodoom Protonauts” v reálu zní, vlastně dost přesně popisuje už jen ono žánrové zařazení – deska zní totiž přesně tím způsobem, jaký jste si nejspíš všichni představili, když jsem řekl, že se nyní Gallileous pohybují ve vodách retro stoner / doom metalu nadopovaného psychedelií. Dřevní sound, stonerové riffy, předoucí baskytara, zastřený vokál, nánosy vintage kláves v pozadí – to vše na “Voodoom Protonauts” rozhodně najdete v míře více než vrchovaté. Jasně, ani omylem to v dnešní době není nic originálního, o tom se samozřejmě nemá cenu přít, ale když na vás Gallileous vybalí tak silné skladby jako třeba “Yeti Scalp” nebo “Omen of Death”, tak vám to vlastně nijak nebude vadit.

Dokážu si živě představit, co napadlo nejednoho z vás – jak a jestli vůbec je tento přerod z pohřebního doom metalu do stonerového retra upřímný. Je to otázka zcela logická a správná, jelikož cokoliv retro doom začalo v posledních letech frčet neskutečným způsobem a snad jediné, co “Voodoom Protonauts” chybí k tomu, aby naprosto dokonale zapadlo do téhle vlny, jsou texty zabývající se okultismem. Nakolik je (nebo není) tato změna upřímná a nakolik to je (nebo není) vypočítavost, to zodpovědět při nejlepší vůli prostě nedokážu, protože muzikantům do hlavy nevidím a snad jen oni sami to vědí.

Mohu však s klidným srdcem říct alespoň to, že já osobně tu muziku Gallileous věřím. Asi nezvládnu přesně popsat proč, ale když si tu desku pustím, jednoduše to na mě nepůsobí jako nějaká póza nebo přetvářka, naopak mi “Voodoom Protonauts” zní autenticky (samozřejmě tak autenticky, jak autentická může retro hudba v roce 2014/2015 být). Jistě, velkou roli v tomto určitě hraje i fakt, že album má prostě a jednoduše kvalitní hudební náplň – a rozhodně nejde jen o ty dvě výše jmenované písně, protože taková titulní “Voodoom Protonauts” nebo předposlední “Brand New Cosmos” nejsou o nic menší chuťovky než taková “Omen of Death”, jež v sobě skrývá jeden skutečně lahůdkový motiv.

Gallileous

Ačkoliv lze k “Voodoom Protonauts” mít výtky a lze polemizovat o tom, nakolik se Gallileous (byť i třeba nevědomky) chtěli svézt na módní vlně, mě osobně to album oslovilo a hodně mě baví. I když se oproti tomu, co Poláci předváděli v minulosti, jedná o citelnou změnu, já osobně jsem jim ji uvěřil. Za mě je tedy “Voodoom Protonauts” velmi povedená nahrávka, kterou můžu doporučit dál.

Reporty

Saiga, Sweeps04, Rawooze

Napsat komentář
Saiga, Sweeps04, Rawooze
Datum: 26.3.2015
Místo: Praha, Venuše ve Švehlovce
Účinkující: Rawooze, Saiga, Sweeps04

Jestli něco na Praze miluju, je to objevování nových, nevšedních prostor, což se v mém případě děje prostřednictvím zážitků filmových, anebo jako tomu bylo tentokrát, hudebních. O Venuši ve Švehlovce jsem do konání akce neměl ani ponětí, čemuž se v zásadě není moc čemu divit, neboť její hlavní náplní je alternativní divadlo a činohra, což jsou žánry, ve kterých se zdaleka neorientuji tak dobře jako v těch hudebních. Nicméně tentokrát divadlo vystřídala pražsko-sibiřská úderka Saiga v doprovodu dronového poutníka Sweeps04 a nováčků Rawooze, kteří byli představeni coby noise rock, což je nabídka, která se za bohůmlibých osmdesát korun nedala odmítnout.

Původně jsem měl v plánu dorazit do klubu pokud možno dřív, abych měl čas si jeho prostory, které z fotek vypadaly vskutku náramně, pořádně prohlédnout. Nicméně se tak nestalo a já byl nakonec trochu rád, že se začínalo o dobrých deset minut později, takže jsem set Rawooze tak tak stihnul od jeho začátku. Nevím, jestli bych si po jeho skončení vyčítal, že bych přišel o pár minut později, nicméně špatné to rozhodně nebylo. Trio muzikantů bylo sehrané a svůj materiál mělo v malíku, takže stonerová nálož, kterou sypalo do lidí, byla velmi solidní. Rawooze se navíc dokázali vytasit s několika slušnými páčidly nutícími nervovou soustavu minimálně poškubávat hlavou do rytmu i atmosférickými prvky. Jen si nejsem upřímně jist, kde vlastně přišli k označení noise rock, protože nějakou hlukařinu jsem zaznamenal všeho všudy jednou a zvuk kytary byl pořád docela uhlazený. Garáž to byla vpravdě slušná.

Jediným výraznějším škraloupem zůstává hrací doba. Nevím, jestli kluci pobrali, jak dlouho vlastně mají hrát, nebo prostě jen zapomněli na čas, nicméně rozpis ke mně vcelku jasně hovořil o půl hodině, nicméně původně čtvrthodinový skluz natáhli několika písněmi na dvojnásobek. Trochu škoda, tím spíš když uvážím, že po noisovém zářezu, který byl bez debat vrcholem jejich setu, šlo vystoupení pocitově dolů a z toho, co měli k dispozici, nevytěžili maximum. Dost ale výtek. Během balení strunného aparátu jsem měl dost času si prohlédnout, kde se vlastně hraje. Venuše je hodně nevšední prostor. Hala s oprýskanou omítkou, nádherným stropem a starými dveřmi má vskutku impozantní genius loci a koncert do ní sedl dokonale. Absencí pódia i atmosférou trochu připomíná Café v lese, působí ale mnohem vzletněji, vzdušněji.

Byl jsem zvědavý, jak s otevřeným sálem popasuje Sweeps04. Při našem prvním setkání mě jeho dronový trip napříč vesmírem odnesl ve vymrzlém kokpitu daleko mimo realitu a doufal jsem v obdobný zážitek. Vzhledem k tomu, jak na mě podobná hudba působí, jsem neriskoval kácení na podlahu a raději si sednul přímo před kytaristu, armádu krabiček skrývající mnohé efekty a s prvním úderem strun se jal pohroužit do vod představivosti. Ta na sebe nenechala pod vlivem hypnotického dunění dlouho čekat a vykreslila abstraktní tváře planet a hvězd na víčka. Nápad sednout si takřka přímo proti zdroji hlubokých tónů, vibrací, hluku, skřípotu a dalších ruchů se ukázal být pro pohroužení se do hudby takřka k nezaplacení. Skutečně těžko slovy (nebo jakkoliv jinak) zaznamenat, co se člověku v takových chvílích míhá myslí. Poněkud překvapující bylo zjištění, že za několik minut se kolem mě stačilo naskládat cirka deset dalších lidí a přímo přede mnou se naprosto suverénně další dva rozvalili na podlahu. Set dostal ještě hlubší meditativní nádech a Sweeps04 opět z večera vyšel jako bezkonkurečně nejsilnější zážitek.

Když se dostala ke slovu Saiga, večer už se nezadržitelně chýlil ke konci. Sibiřské psychedelické komando odpálilo svoji nálož krátce po půl desáté a ke mně dolehly známé tóny z poslední desky „Steppenlord“. Která skladba přesně to byla, si již vpravdě nepamatuji, nicméně to bylo mé poslední pojítko se známou tvorbou. Obsah tři, čtyř následujících skladeb totiž byl takřka výhradně nový materiál (jen si nejsem jist, jestli směrem k blížícímu se závěru nezazněla titulní skladba debutu) a Saiga sypala do lidí riffy a sóla s jistotou stejnojmenného poloautomatu. Pravda, vzhledem k dost netradičnímu nazvučení, v němž se bicí spoléhaly jen na svůj nativní zvuk, nevyzněla kapela až tak hutně, jak jsem si představoval, nicméně o co menší to byl náklep, tím víc bylo psychedelie.

Atmosféra se dala krájet a šamani velkoměsta měli nakročeno k solidnímu výletu do nekonečných lesů a plání, nebýt technických problémů s kytarou, což celistvost a sílu zážitku poněkud naředilo. Nepřispěl ani časový pres, jenž se neustále upomínal jako netrpělivý zákazník, takže kapela byla jako na trní. Kvůli zpoždění se o dobrých dvacet minut přetáhla policejní desátá, aby Saiga vůbec něco zahrála a nešlo se domů po dvou, třech skladbách. I přesto ale trojice odvedla za daných podmínek parádní výkon, před nímž nezbývá než smeknout, jakkoliv jsem očekával ještě trochu divočejší jízdu. Škoda ne úplně zvládnuté časové organizace, protože jinak by to byla vskutku bezchybná akce. Pro geniální symbiózu hudby a prostoru však do Venuše rád zavítám znovu.

Recenze

Saiga – Steppenlord

Komentáře: 2
Saiga - Steppenlord
Země: Česká republika
Žánr: stoner rock
Datum vydání: 24.10.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Thick
02. Two
03. Rusted Koala
04. Ranch Hand
05. Steppenlord

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl: /-\

Jméno Saiga někteří z vás určitě znát budou – nicméně hádám, že většina z vás jej bude znát jako ruskou pušku, případně jako prapodivnou antilopu prohánějící se na euroasijských stepích… a jejíž trofej má dnes recenzovaná deska “Steppenlord” nádherně vyobrazenou na přebalu. Tahle prvotina tria pocházejícího ze Sibiře, jež už podle všeho nějakou dobu přebývá v Praze, toho však naštěstí nabízí mnohem víc než jen povedený, šamansky laděný artwork od Matouše Svěráka.

Když nepočítám, že počin kromě digitální distribuce vyšel i jako 99kusová limitka na kazetě, kterou prostě chcete mít doma, tak už další pohled je velmi slibný. Na necelých 40 minutách na vás čeká celkem pětice skladeb, což jsou čísla veskrze příznivá. Sice ještě nic neříkají o kvalitě toho, co na nich najdete, nicméně i kdyby se mělo jednat o průser, kratší stopáž samu o sobě hodnotím ve světle mnohdy přeceněných a krutě nezvládnutých desek trvajících hodinu a více rozhodně pozitivně. Nicméně průser nenásleduje ani omylem. Zběsilý začátek úvodní skladby “Thick” sice dává skrze zahulený, typicky stonerový zvuk velmi srozumitelně najevo, na jaké téma se bude ubírat zbytek nahrávky, nicméně brzké zklidnění a následná gradace skladby postupně odkrývá další detaily propracované struktury. Ta ponejvíc připomíná cestu – travnatou rovinou, vrchovinou, sibiří, vaší fantasií, čímkoliv, co vám zrovna vytane na mysl. Hlavní motiv roste do tvaru zvrásněných horských úbočí, jež jsou střídány klidnou stepí, v níž nejvíc vynikne charakteristická, výborně nazvučená baskytara. V horách naproti tomu jako vichr řádí Nikita s kytarou a ústřední riffy rozvíjí do mamutích rozměrů. Rytmus a tempo skálopevně určují Michalovy bicí, které ovládá s naprostou precizností a citem.

Pojetí skladby jako cesty je u Saigy příznačnější než kde jinde. Vzhledem k jejich menšímu počtu je jejich délka přinejmenším velkorysá a trio má dostatek prostoru k tomu, aby rozvinulo jednotlivé aspekty do posledních detailů. Zároveň se ale nebojí zvolnit a vytvořit napětí, klid před bouří, očekávání toho, co přijde dál. Perfektní práce s atmosférou a důraz na hloubku a detaily, které se neblyští někde u cesty, nýbrž si k nim tu cestu musíte prošlapat sami, mě na “Steppenlord” nesmírně baví. Když jsem v předchozím odstavci dotkl stoneru, vězte, že tohle je jeho prvotřídní ukázka, a to i přesto, že takhle “kamenná” škatule tu je jen čistě jako zemitý základ, z nějž kapela vychází. Je to rámec přesně definující zvuk desky, do něhož se toho ale schovalo mnohem, mnohem víc. Vedle klasických stonerových riffů místy až sludgová tvrdost, bluesová jemnost, progresivní postupy, noiserockový chaos, všudypřítomná psychedelie. To všechno tvoří nahrávku, která je zároveň ucelená a vyvážená, nikde z ní netrčí nic navíc, nikde jí ani nic nechybí a končí tak, jak by končit měla – v nejlepším.

Atmosféra ve vypjatých závěrech skladeb často až přesahuje lidské vnímání, a jestli podle mě nějak vypadá sibiřský šamanismus zhudebněný moderní formou, pak jedině takhle. “Steppenlord” není jen o hudbě samotné, ale i o jejím dalším, takřka až duchovním, očistném rozměru. Stačí vypnout naprosto všechny smysly kromě sluchu a nechat se unášet pod působením zatěžkaných, rozmáchlých riffů, které Nikita tahá z rukávu s naprostou lehkostí. Nechat kolem sebe prohánět vítr, pást sajgy a nic neřešit. Čistě instrumentální pojetí dává dost prostoru představivosti a asi bych se nedokázal do alba tak moc položit, kdyby se k nástrojům přidal ještě vokál. Zážitek navrch umocňuje perfektní produkce a post-produkce, která dává vyvážený prostor všem třem nástrojům, přitom ale zachovává požadovanou dynamiku, syrovost a neurvalost.

Stručně shrnuto: “Steppenlord” je deska, která s přehledem strčí do kapsy i kdejakou žánrovou konkurenci ze zahraničí. Odrovnala mě svojí upřímností a nespoutaností, živelností a hloubkou. V rámci jednotlivin neobjevíte nic vyloženě nového, ale i tak je Saiga pouze nezpracovává na výbornou, ale přidává ještě něco navrch. Vlastních nápadů má trojice hudebníků požehnaně a jejich propletenost a kombinace dosahují síly, o jaké se většině kapel může jen zdát. Jeden z nejlepších domácích počinů loňského roku.

Recenze

Spectral Haze – I.E.V.: Transmutated Nebula Remains

Napsat komentář
Spectral Haze - I.E.V.: Transmutated Nebula Remains
Země: Norsko
Žánr: psychedelic doom / stoner metal
Datum vydání: 7.11.2014
Label: Soulseller Records

Tracklist:
01. I.E.V. I – Circumambulating Mount Meru
02. Mercurian Mantra
03. Black Gandharvas
04. I.E.V. II – Observing the Centre of Infinity
05. Descent Through the Intravoidal
06. Triads and Trishulas

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Nijak se netajím tím (a v redakci nejsem zdaleka sám), že mám v oblibě bordel, hluk, psychedelii, hudbu těžko stravitelnou a náročnou, která vám vezme dech z plic, usadí vás na prdel, v ideálním případě ve vás zanechá svůj otisk, nějakým způsobem se na vás podepíše a podpoří vaší diagnózu audiofilního magora. Nemusím snad podotýkat, že v tom lepším smyslu slova. Upřímně mám radost pokaždé, když nám do redakce dorazí promo, které od pohledu vypadá, že by mohlo nabídnout alespoň něco z výše vypsaného – a nemusím snad podotýkat, že vyklube-li se ze zaslané desky skutečně kvalitní materiál, křivka radosti stoupá exponenciálně vzhůru.

Přesně do téhle kategorie bych zařadil Spectral Haze z norského Osla, pohybující se někde mezi psychedelickým rockem, stonerem a doom metalem. Čtveřice hudebníků se dala dohromady před nějakými třemi lety a na kontě má zatím jen eponymní demáč, který si sice délkou nezadá s plnohodnotnou řadovkou, prvním regulérním zářezem na pažbě je ale až deska krkolomného názvu “I.E.V.: Transmutated Nebula Remains”. A zkraje přiznám, že Spectral Haze se s ní zařízli hluboko. Už na první poslech je jasné, že za touhle deskou nestojí banda cucáků – většina členů působí nebo působila v dalším kvantu kapel, přičemž kytarista Sönik Slöth (ano, takhle ujeté přezdívky mají všichni členové kapely) podle Metal-Archives údajně působil i v Mare. I profesionálně odvedený, parádní artwork přispívá dojmu, že tohle nebude jen tak ledajaká deska, a sic přebal ani složení kapely o kvalitě alba nemusí vypovídat zhola nic, člověk se při poslechu příliš nediví, proč mu Spectral Haze naservírovali to, co naservírovali. Totiž, poctivý psychedelický nářez.

Kapela přitom nepoužívá nic, co už dávno neobjevili jiní nebo co by ještě nebylo našim uším známo. Jen berou základní kameny žánrů, z nichž vycházejí, a umně je míchají dohromady takovým způsobem, že občas padá čelist k zemi. Že protiklady přitahují, se neříká nadarmo a tady to platí dvojnásob, protože vzdušný sedmdesátkový psychedelic rock reaguje se zemitým stoner/doomem na výbornou a výsledkem není nic jiného než enormní množství uvolněné energie. Hutná basa dává dobrý základ jak pomalým, zatěžkaným riffům, tak zdrogovanému rokenrolu vhodně podpořeným syntetizátory. Nad tím vším se vznáší Spacewülffův zastřený vokál, který jako by byl (a dost pravděpodobně i je) v naprosto jiné galaxii. Pomyslnou třešinkou na dortu je výborný zvuk dotvářející atmosféru alba. Dobře vyvážený, s mírně větším důrazem na baskytaru, která z pozadí vystupuje víc, než bývá zvykem. Zároveň z něj táhnou opiáty a garáž na sto honů, což zvuk činí stonerově zahuhlaným a příjemně oldschoolovým.

Ke skladbám přistupují Spectral Haze dvojím způsobem, přičemž v obou případech mají co nabídnout. Na jedné straně stojí monumentální opusy “Black Gandharvas” a “Triads and Trishulas”, vystavěné na dlouhých atmosférických pasážích, postupném nabalování motivů a střídání temp, přičemž oba kusy jsou ve frenetických závěrech perfektně vygradované. Je vidět, že dostatek prostoru dokážou perfektně využít a skladby nejsou nastavovanou kaší. Jsou zásaditější, na většině plochy pomalejší, mohutnější. Mnohem víc z nich je cítit vliv stoneru a doomu. Naproti tomu kratší, živelnější skladba “Descent Through the Intravoidal” je ztělesněnou esencí zdrogovaného rokenrolu a nezadržitelně se řítí vpřed. Svižný rytmus tu dělá své, stejně jako vypjatější zpěv. V půlce sice maličko zpomalí do šlapavé, rockové polohy, ale jen proto, aby se následně přehoupla do ještě rychlejšího a zběsilejšího závěru. “Mercurian Mantra” je pak trochu pomalejší a většinu času se nese v jednom tempu, na druhou stranu ale nabízí ucelenější strukturu, nejsilnější riffy na desce a opět výborný závěr. Intro a tříminutová mezihra jsou taky povedené a docela dobře zbylé skladby doplňují, ale v zásadě nejde o nic, bez čeho bych se neobešel.

V podstatě jsem nenašel nic, co bych mohl desce vyloženě vytknout. Sice by skladby mohly občas být ještě o něco intenzivnější a sem tam víc tlačit na pilu, nic to ale nemění na tom, že tahle deska se jen tak neomrzí. Spectral Haze na ní nacpaly opravdu úctyhodné množství výborných nápadů a postarali se o to, že těch 45 minut je prostě jízda téměř od začátku do konce a k tomu, aby mě doslova usadili na prdel, skutečně nechybí mnoho. A skoro bych dal ruku do ohně, že ve všech těch vyhrávkách, sólech a psychedelickém víření s odstupem času najdu něco, čeho jsem si dřív nepovšiml, a já zůstanu zírat do blba a slintat jak stižený mrtvicí, protože “I.E.V: Transmutated Nebula Remains” roste doslova s každým poslechem. Nezbývá než se modlit, ať se tahle banda ukáže i v našich končinách, protože tohle nevidět živě, to by byl hřích. Zatím tedy za “pouhých” sedm a půl.

Recenze

Monolith – Dystopia

Napsat komentář
Monolith - Dystopia
Země: Německo
Žánr: psychedelic doom metal
Datum vydání: 11.4.2014
Label: Final Gate Records

Tracklist:
01. Won’t Come Down
02. Cosmic Fairy
03. Hole
04. Dystopia
05. Acid Rain
06. Sleepless Eyes
07. Rainbow

Hodnocení: 4/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Povídání o Monolith nelze začít jinak než u vlny retro kapel, které se svou hudbou snaží vzkřísit 70. léta. Ať už bychom jako přední zástupce tohoto trendu, který nemalým způsobem promlouvá do aktuálního dění na rock/metalové scéně, označili rockové Graveyard, doomovější Witchcraft, heavy metalové The Sword nebo naopak psychedelické mágy Kadavar, tak bychom pokaždé skončili u jednoho jediného jména. Black Sabbath. Některé kapely se k jejich odkazu hlásí více, jiné zase méně, nicméně dopad asi nejvlivnější kapely heavy metalu je dodnes znatelný a u těchto spolků to platí dvojnásob. A právě Monolith jsou jednou z kapel, která do tohoto ranku zapadá snad ještě víc než všechny ostatní, se kterými jsem se doposud setkal, ale k tomu se ještě dostaneme.

Nejdříve troška suchých faktů o Monolith. Tahle trojice vznikla v německých Brémách v roce 2010 a “Dystopia” je její první album. Předcházelo mu loňské čtyřskladbové EP “Monolith”, na kterém už byla jasně definovaná tvář kapely jakožto nositelky odkazu heavy doom metalu se silným psychedelickým nádechem. Výsledek zní přesně tak, jak lze od podobné hudby očekávat. Pomalé, hodně pomalé jednoduché kytarové riffy, které jdou ruku v ruce se stejně neuspěchanou rytmikou. Některé ze skladeb mají dokonce slabý blues rockový nádech, kdy zejména ústřední kytarová linka v “Sleepless Eyes” tento dojem umocňuje ze všech nejvíc. Jinak však pomalé doomové plochy hrají prim, to je doufám jasné.

Protože nejsou Monolith ani tak o instrumentální dokonalosti a album zní ve všech ohledech staře, tak je odpovídajícím způsobem ošetřen taky zvuk desky, který je takovým tím hybridem mezi moderním nazvučením, kdy jsou nástroje relativně čisté a uhlazené (myšleno tak, že se zvuk neslévá do jedné koule), ovšem i tak zní album jako by vypadlo ze stroje času, který jej poslal kupředu o dobrých 40 let. Zapomeňte na moderní vychytávky, aranže a jiné doplňky. “Dystopia” si vystačí s kytarou, baskytarou a bicími, které jsou řádně zatěžkané, jak si stará doom metalová tvorba žádá. Nikam se nespěchá, ale neznamená to, že by “Dystopia” byla vyloženě nudným počinem, který se 40 minut táhne v jedné rovině a posluchače uspává, spíš než aby bavil. Za to můžou samozřejmě jednotlivé skladby, které jsou účelně postavené tak, aby byly hezky po staru jednoduše zapamatovatelné. Vzhledem k tomu, že jejich vrcholy přichází s refrény, tak to ani nedá takovou práci najít si individuální vrcholy.

Pokud to doposud znělo až příliš idylicky, tak vězte, že “Dystopia” má jednu obrovskou nevýhodu. Zní totiž úplně jako zbytky ze starých alb Black Sabbath. Zpěvák Ralf Brummerloh je dokonalou kopií Ozzyho Osbourna, a kdyby mi to nikdo neřekl, tak vsadím svoje boty na to, že na albu se použily nahrávky jeho vokálů z mladých let. Nevím, jestli se musel Ralf nějak školit, aby zněl jako Ozzy, nebo je jeho hlas takhle zabarvený už od přírody, ale ta iluze je tak dokonalá, až mě to od Monolith mírně odrazuje. Nemám nic proti tomu, když kapela čerpá inspiraci z tvorby svých idolů, to je koneckonců úplně normální a v pořádku, ale tohle už je daleko za čárou kopie, protože tohle je kopírka jak vyšitá, a komu Ozzyho vokál nevodí a Black Sabbath za jeho působení nemusí, tak od tohohle díla rychle ruce pryč.

Ony samy o sobě ty skladby nejsou špatné a třeba úvodní trojice “Won’t Come Down”, “Hole” a “Cosmic Fairy” je vlastně dost dobrá. První je houpavě doomová skladba, v refrénu zadumanější, kdežto “Cosmic Fairy” je prvoplánově hitová s výmluvným refrénem, který se mi vážně líbí. Na stejné rádiové vlně se nese ještě následující “Hole”, jež je taky hodně chytlavá, nenáročná a na první poslech přístupná i díky kytarovému riffu, jenž skladbu pomalu, ale jistě tlačí kupředu, a pokud se o některé ze skladeb dá říct, že alespoň zdánlivě opouští utahanou doomovou atmosféru, tak je to právě “Hole”. Následující “Dystopia” není špatná. Má silnou sedmdesátkovou atmosféru a kytarové sólo, které se táhne takřka celou druhou polovinu, se mi líbí, ale taková pecka jako předešlé kousky to už bohužel není. Možná by slušelo ji trochu zkrátit, což je případ i pro “Rainbow”, k níž se hned dostanu. No, a dvojice “Acid Rain” a “Sleepless Eyes” jsou takové méně výrazné sestry prvotřídních koček z úvodu alba, takže je nebudu příliš řešit a jen řeknu, že podtrhují sestupující pozornost, která mě při poslechu “Dystopia” pravidelně přepadá.

Stranou na samý závěr zůstává devítiminutová “Rainbow”, která má na sobě nejvíc psychedelického poprašku ze všech skladeb. Jde o takřka instrumentální kousek, protože zpěvu je v porovnání s dlouhými plochami plných kytarového vazbení a neurčitostí nepoměrně málo. Celé mi to zní jako jeden velký experiment ze zkušebny, který má neklidně zádumčivou atmosféru, nicméně skladba jako taková se takřka nevyvíjí a celých devět minut jsem tak čekal něco, co nakonec nepřišlo, tedy nějaký moment překvapení nebo náznak oživení, což je u takhle dlouhé skladby trestuhodná chyba. Závěrečné dvě minuty, kdy se zopakuje kytarový motiv z úvodu, to nezachrání, a “Rainbow” tak zanechává za “Dystopia” rozporuplné pocity.

Na jednu stranu je na “Dystopia” a vlastně samotných Monolith příjemný fakt, že dokázali autenticky přenést 40 let starou atmosféru do současnosti a postavit si na tom kariéru, ale na druhou stranu je to prostě a jednoduše obyčejná kopírka, která poupravila nápady ze starých alb Black Sabbath, aby to, co už je velmi zjevné, nebylo přímo do očí bijící. Možná, když mě někdy v budoucnosti popadne zase jednou sabbathovská mánie, tak se k albu vrátím a možná si ho i užiji o poznání víc než aktuálně, ale v tuto chvíli je pro mě výsledek pouze obyčejná retro deska, která je o několik tříd horší než její předlohy, což není nic, kvůli čemu bych se k “Dystopia” měl vracet. Ale ti z vás, kteří vstávají a usínají za zvuků “Paranoid” a “Black Sabbath”, tak s chutí do toho. Ostatní si radši pusťte toho “Paranoida”…

Minirecenze

Black Space Riders – D:REI

Napsat komentář
Black Space Riders - D:REI
Země: Německo
Žánr: psychedelic heavy / stoner metal
Datum vydání: 23.1.2014
Label: Black Space Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

“D:REI” stoner metalových Black Space Riders mi v přehrávači leží snad už tři měsíce a stejně jsem ho na jeden zátah dokázal sjet snad pětkrát, přičemž nedokončených poslechů bylo nepočítaně. Předlouhá stopáž 80 minut je doslova vražedná a vzhledem k tomu, že tahle parta neúnavně po celou dobu zásobuje posluchače špinavými riffy, neurotickými vokály, pomalými tempy a to vše pocukrované rockovou psychedelií, tak mi přijde, že po každém poslechu jako by na mě doléhala deprese a špatná nálada, protože optimismus je to jediné, co od této desky v žádném případě neočekávejte (no dobře, možná dvanáctá “Letter to a Young One” je taková odlehčenější, ale je to jak kapka v moři).

Německá parta má za sebou už dvě alba, a pokud obě byla takto posluchačsky nepřívětivá, tak potěš koště. Neříkám, že hudebně je to špatné, naopak, hodně dobré, protože atmosféra sedmdesátek je krásně propojena s moderními postupy a třeba taková “Give Gravitation to the People” v sobě skrývá disko rytmus jak vyšitý a vůbec to spolu se špinavými riffy nezní nepatřičně. Osobně jsem si oblíbil spíše klasičtější kusy jako heavy metalem potřísněnou “Share at the Water”, hutnou “Way to Me” nebo v první půli chytlavou “The GOD-Survivor”, jež následně skončí v oparu rockové psychedelie a orientálního kytarového sóla. Víte, je zajímavé, že i když mi album přijde dlouhé a rád bych ho zkrátil o dobré tři, čtyři skladby, tak se nemůžu rozhodnout, kterou obětovat. Líbí se mi rozmáchlá psychedelie “Space Angel (Memitim)”, drsný groovy atak jménem “Bang Boom War (Outside My Head)” i závěrečná sabatovská “The Everlasting Circle of Infinity”.

Přestože mám stále problém se albem prokousat na jeden poslech, tak nevím proč, ale stejně mám v sobě nutkání si jej pouštět. Možná je to tím, že spousta skladeb má skvělou atmosféru, zajímavými momenty se nešetří a celkově z toho dýchá hudební vyspělost, takže ten, kdo tuhle hudbu má rád, by neměl váhat, protože vše je zde v míře vrchovaté. Hodilo by se říct, že je tam toho až moc a o dvacet minut méně by určitě neuškodilo, ale přesto všechno je “D:REI” velmi svéhlavý počin, který mě zaujal. Ne ve všech ohledech vyloženě pozitivně, ale zaujal.