 |
| Země: USA Žánr: alternative / hard rock Datum vydání: 3.6.2013 Label: Matador Records / Rekords Rekords Tracklist: Hodnocení: 7,5/10 Odkazy:
|
Queens of the Stone Age vzniknuvší jakožto pohrobci jižanských Kyuss se velmi rychle dokázali vymanit ze stínu, který po sobě tato legendární parta na scéně zanechala, za což jim patří mé uznání, protože vzhledem k její stylotvornosti to nebylo určitě jednoduché. Přestože jsou v jejich hudebních projevech některé nosné atributy podobné, je to právě sebranka kolem Joshe Hommea, která na bedrech “…Like Clockwork” dřímá pouštní rock a jako třešničku na dortu k němu míchá trošku alternativy, trošku psychedelie, blues a samozřejmě rock ‘n’ rollu. Velice funkční kombinace, která s menšími obměnami funguje již na šestém albu. Pravda, někdy líp, někdy hůř, a protože minule mi to moc nešmakovalo, vkládal jsem z několika důvodů velké naděje právě do aktuálního počinu kalifornské formace.
Teď ty důvody, proč jsem od novinky čekal velké věci. Od šestileté tvůrčí pauzy jsem si sliboval ucelenější a kvalitnější zážitek, než jaký mi přineslo slabší “Era Vulgaris”, na kterém se sice experimentovalo, proti tomu nelze nic namítat, ale jako celek deska pokulhávala. S “…Like Clockwork” je na tom kapela lépe, ale na druhou stranu nutno dodat, že už na tom byla v minulosti mnohem lépe. Od opětovného spojení sil s Davem Grohlem jsem zase očekával trošku živelnosti, která mi na posledních dvou albech chyběla. Ne, že by snad Joey Castillo byl nějaký nudný břídil, ale při vzpomínkách na “Songs for the Deaf” a Grohlovu fantastickou hru mi doteď tuhne krev v žilách. Zde se mé tužby bohužel nevyplnily, protože Grohl si zabouchal pouze v polovině skladeb (tu druhou ještě obstaral Castillo) a navíc, jejich stavba mu nedovolila se nějak výrazněji projevit, jako tomu bylo před jedenácti lety v případě první společné práce. Dalším navrátivším ztraceným synem a kapitolou samou o sobě je Nick Oliveri, který byl z kapely po třetím albu odejit a jehož syrový vokál mi doteď v kapele schází. Těšil jsem se na vypalovačku ve stylu “You Think I Ain’t Worth a Dollar, But I Feel Like a Millionaire”, ale Oliveri si střihl pouze doprovodné vokály ve dvou skladbách a upřímně řečeno, kdyby mi někdo neřekl, že se na albu objevil, tak bych jej ani nezaregistroval. Totéž by se dalo říct o spoustě hostovaček napříč čelou historií kapely, ale zrovna zde mě zanedbatelný prostor, který byl Oliverimu svěřen, zklamal. Přestože mi Queens of the Stone Age má výše uvedená očekávání a přání novinkou znegovali, nemůžu říct, že by se “…Life Clockwork” nepovedlo, naopak, jen je zase trošku jiné.
Jak jiné? No hlavně se nikam nespěchá. Připravte se, že pokud jste si na Queens of the Stone Age oblíbili svižnější singlové věci “No One Knows” nebo “Little Sister”, tak nyní budete zcela určitě zklamáni. Úvodní “Keep Your Eyes Peeled” budiž toho jasným důkazem. Pomalé tempo, nezaměnitelný vokál Joshe Hommea a zastřená kytara spolu s opatrnou rytmikou představuje Queens of the Stone Age i z trošku jiného úhlu. Pár takových skladeb už se v minulosti objevilo, ale vždy na mě působily spíš jako intra navazující atmosféru regulérním skladám, nyní už není pochyb, že “Keep Your Eyes Peeled” je plnohodnotná píseň. Po jejím poslechu mi Queens of the Stone Age přišli tak nějak klidnější a dospělejší, přičemž takto bychom mohli počastovat celé novinkové album. “I Sat by the Ocean” je spolu s “My God Is the Sun” nejpřístupnější píseň na desce a zuby nehty se drží melodických nápadů, které jsou však podepřeny kytarou z vyprahlé pouště. I když jsem právě takovéto přímočaré skladby na novince očekával a těšil jsem se na ně, je pravda, že nyní jsou pro mě zastíněny mnohem zajímavějšími kousky jako úvodní “Keep Your Eyes Peeled”, proměnlivá “Kalopsia”, melancholická, ale stále melodická “I Appear Missing” či “Fairweather Friends”, v níž se vokálně vystřídají Mark Lanagan, Nick Oliveri, Trent Reznor a samotný Sir Elton John. Bohužel i pro ostatní persóny platí výše uvedené, a sice že mohly dostat trošku víc prostoru, ale budiž, když to tak lídr Homme chtěl…
Velkým překvapením pro mě byla dvojice balad “The Vampyre of Time and Memory” a titulka “…Like Clockwork”, v níž se jako v jediné představil nový bubeník Jon Theodore (ex-The Mars Volta). Ne, že by Homme v minulosti nesložil baladu, ale nikdy nebyly takto upřímné a uvěřitelné, že bych neměl chuť je přeskočit a z konečného výlisku alba vypustit. V obou případech jsem si vychutnával každý jejich tón, a to tak, že prvně uvedenou bych zařadil mezi top momenty celé desky. Svou tklivou atmosférou si mě opravdu získala.
Vlastně není nutné nějak dál vytahovat jednotlivé momenty, protože “…Like Clockwork” funguje hlavně jako celek. Netvrdím, že je tak vyrovnané a převratné, jako byly svého času klasiky “Rated R” a “Songs for the Deaf”, ale jako uklidněnější, starší a vyspělejší verze těchto alb novinka celkem s přehledem funguje. Po prvotních rozpacích, které byly jednoduše způsobeny tím, že jsem očekával diametrálně odlišné album, jsem si po chvíli zvykl a přišel novince na chuť. Po dlouhé době opět skvělé grafické zpracování v drakulovském stylu, silné písně s výrazným hitovým potenciálem, jenž možná není tak nápadný, jako tomu bylo na “Lullabies to Paralyze”, ale to by nemělo činit z šesté řadovky pouštních bardů neposlouchatelnou záležitost pouze pro skalní fanoušky. Příjemný počin.