Němečtí thrashmetaloví veteráni Sodom odhalili detaily o své chystané fošně. Ta se jmenuje „Decision Day“ a vyjde 26. srpna. Její přebal najdete tady, tracklist následuje:
01. In Retribution 02. Rolling Thunder 03. Decision Day 04. Caligula 05. Who Is God? 06. Strange Lost World 07. Vaginal Born Evil 08. Belligerence 09. Blood Lions 10. Sacred Warpath 11. Refused to Die 12. Predatory Instinct [vinyl / iTunes bonus]
 |
| Země: Německo Žánr: thrash metal Datum vydání: 26.4.2013 Label: Steamhammer Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 6,7/10 Odkazy:
|
Zůstat po dobu třicetileté kariéry v popředí zájmu fanoušků není zrovna jednoduchý úkol. Legendární Sodom, kteří tohoto milníku dosáhli před dvěma lety, by o tom mohli vyprávět své vlastní historky. S každým dalším albem to mají těžší, a i když stále mají zástupy pravověrných, tak ne všem je ten jejich thrash metal po chuti i po tolika deskách a tolika letech. Mně, ačkoli se považuji za milovníka thrash metalu, šla ještě před několika lety poslední alba německé trojice strašně proti srsti, protože ať se na mě nikdo nezlobí, ale je to klasická řezničina bez nápadu. Nevím, co se ve mně zlomilo, že minulé “In War and Pieces” mě neskutečně chytlo, ale můžu říct, že “Epitome of Torture” za ním nijak výrazně nepokulhává, přestože je to zase jen klasická řezničina.
Stejně jako Lemmy a jeho Mötorhead už nikdy nevybočí ze svého stylu, tak i Sodom už nikdy nevydají jiné album než to, které bude až po okraj nacpáno militantním thrash metalem se smrští kytar, kulometnou salvou bicích a drnčivé baskytary, kterou v prackách dřímá Thomas “Angelripper” Such, jenž cedí mezi zuby své nenávistné texty. Je potom hodně individuální, do jaké míry se s tím fanoušek dokáže srovnat, ale když budu mluvit za sebe, tak už jsem dospěl do takového stádia, že jsem rezignoval na jakákoli očekávání a smířil jsem se s tím, že jiní už Sodom prostě nebudou. “Epitome of Torture” není možná nijak výjimečný počin v bohaté diskografii zástupce velké trojky německého thrashe, ale zatímco za posledními počiny Kreator zaostává o koňskou délku, tak nedávné zářezy na pažbě velmi blízkých Destruction strčí do kapsy. V čem je rozdíl? Zatímco Destruction se vrací ke kořenům, ale jejich albům chybí ta správná atmosféra, tak od Sodom očekávejte oldschool toho nejhrubšího zrna s moderním zvukovým kabátkem. A že se to dobře poslouchá? To je třešnička na dortu.
K samotnému “Epitome of Torture” jen krátce, protože nemá cenu se snažit rozebrat a detailně popsat něco, co je průhledné jako sklo, takže jen vypíchnu pár nejsilnějších songů. Po krátké vybrnkávané pasáži startuje nesmlouvavá “My Final Bullet” a už jsme doma. Drtivá rytmika a přímočaré špinavé riffy nedají ani na moment vydechnout. Refrén úvodního fláku je velmi jednoduchý a bez zbytečného přehánění bych řekl, že až punkově úderný, takže se vám zaryje do hlavy jako ostrý hřebík. Totéž platí i o následující “S.O.D.O.M.”, ve které kytarista Bernemann vystřihl povedené sólo a stupidní refrén, ve kterém se hláskuje Sodom, má prostě koule. Skladba titulní je v porovnání se sousedními skladbami tak trochu moment na odpočinek, protože se nenese v úplně nejrychlejším tempu a v refrénu se zvolní ještě víc. Přímočará struktura a úderný refrén ji předurčují k vizuálnímu ztvárnění. To taková “Stigmatized” je vypuštěná bestie, kterou by někdo měl zkrotit. Asi nejtvrdší skladba novinky je až nebezpečně upřímná a nenajdete v ní žádné kudrlinky, které by ji brzdily. Oproti ní stojí na poměry kapely ne úplně typické “Cannibal” se sekaným riffem či závěrečná “Tracing the Victim”, v níž není vše podřízeno bezhlavé brutalitě, ale díky kytarovým výplním a vyhrávkám či chytlavé stavbě vokální linky bych si ji dokázal představit na albech Kreator, škoda jen, že je ukončena tak nějak z ničeho nic a bez upozornění.
Necelých 40 minut uteče jako voda a já mám chuť si “Epitome of Torture” pustit znovu, přičemž nemůžu říct, že bych chtěl, aby bylo delší, protože to albu jen uškodilo. Takhle na vás vlítne thrashová rubanice s válečným nábojem a po dobu deseti skladeb vás vezme na historickou vyjížďku těmi nejklasičtějšími postupy německých thrasherů. Deska, která hned po prvních tónech jasně křičí, že je určena pro milovníky staromilského thrash metalu, a tak jsem k ní taky přistupoval. Pokud nebudete mít přehnaná očekávání, zda si Angelripper a jeho parta tentokrát náhodou nepřichystala moment překvapení, tak byste měli být spokojeni minimálně do takové míry jako já.
Další názory:
Mně se to docela líbí. Jasně, není to žádný extrémní zázrak nebo úplně překvapivá deska, ale tak něco podobného by od kapely jako Sodom mohl už dnes čekat asi jen blázen. Starého psa novým kouskům nenaučíš a Sodom to dobře vědí, takže se drží více či méně jen drží svého thrash metalového kopyta, což jim ovšem jde i po těch letech stále parádně. Když si tohle člověk uvědomí, dostane v případě “Epitome of Torture” další moc povedený thrashový projektil z té nejlepší německé oceli. Sodom si s přehledem pořád udržují svůj charakteristický ksicht, dostatečnou kvalitu a také důstojnost, což se rozhodně nedá tvrdit o všech skupinách, které hrají stejně dlouho. Já osobně jsem s deskou spokojen. Nejlepší songy dle mého osobního názoru – titulní “Epitome of Torture”, zajímavá “Cannibal”, šlapavá “In the Skies of War” a závěrečný majstrštyk “Tracing the Victim”.
H.
Novinka Sodom u mě vzbuzuje podobné pocity jako poslední Destruction. Řemeslně dobře odvedená práce, zvukově vymazlený počin nepostrádající agresi a typický rukopis. Přitom ale deska plyne bez nějakých výraznějších momentů a ke konci už i mírně nudí. Německá thrashová scéna vždy platila za silnou velmoc, dnes však dech neztrácí (studiově) snad jen souputníci Kreator, kteří svou poslední deskou “Phantom Antichrist” nakopali prdel všemu kolem. Noví Sodom teda dobrý, ale unešen z toho taky vyloženě nejsem.
Stick
 |
| Datum: 16.8.2008 Místo: vojenská pevnost Josefov Účinkující (obsažení v reportu): Arch Enemy, Carcass, Code, Esoteric, Kataklysm, Paradise Lost, Sebkha-Chott, Six Feet Under, Sodom
|
Sobotní ráno na mě dolehla krize. Peněz málo a žízeň velká. Tak to dopadá, když člověk utrácí tisíce za CDčka a s přísunem alkoholu rovněž nešetří. A navíc se festivalový areál změnil díky vytrvalému dešti v jedno velké bahniště. Ještě že mám kanady. Ale ono by to tak hrozné nebylo, kdybych s partou nepotkal hned ráno jednoho stánkaře, který se zřejmě rozhodl, že nás zruší. A alespoň u mě se mu to povedlo (jak vypadali ti ostatní, si nepamatuji). Výsledkem byla nepoužitelnost mé osoby pro půlku dne, protože jsem se z toho musel alespoň trochu vyspat do stanu. Ve středu večer jsem navazoval kontakty se Slováky pomocí borovičky, v pátek s Rakušany v doprovodu zelené a v sobotu se stánkařem za účasti opravdu velkého (tím myslím ale opravdu hodně velkého) množství panáků všemožného druhu. Utracený poslední zbytek peněz mě ani tolik neštval. Rozhodně ne tolik, jako čtyři skupiny, které jsem chtěl zaručeně vidět a které jsem prospal. Letošní léto jsem měl na každém větším festu takovou smůlu, že jsem vždy nějak prošvihnul některé ze svých oblíbených kapel. Na Brutal Assault jsem přišel o Аркона, Illidiance, Ador Dorath a Hate. Omlouvám se za to, jak kapelám, tak čtenářům. Příště už se polepším.
Naštěstí jsem se vzbudil chvíli před začátkem Code. Jak se říká, naprav se, čím ses zkazil. Urychleně jsem si vyčistil zuby (a opět ne pastou) a zahnal žízeň (a opět ne nealkem) a vydal se další festivalovou black metalovou sebranku z Norska. Na rozdíl od těch předcházejících patří spíše do podžánru post-black metal. Velkou neznámou pro mne byla sestava. Ani jsem neočekával, že by se s nimi mohl objevit ICS Vortex ze slovutných Dimmu Borgir (v zastává pozici hlavního vokalisty). Náhrada za něj však byla více než kvalitní. Už podruhé za sebou se totiž na BA objevil holohlavý maniak Kvohst, který zde loni vystoupil se svou hlavní kapelou Dødheimsgard. Code provozují takový divný black metal, kde se bez problému uživí i čisté vokály (a ty si Kvohst opravdu vychutnal). I Když zpěvák na sebe poutal největší pozornost, nejen on tvoří kapelu. A také nejen on předvedl skvělý výkon. Celí Code hráli tak skvěle, že byla radost se na to dívat. I přes silnou konkurenci bych je bez váhání zařadil mezi pět nejlepších vystoupení festivalu.
Na Francouze Zubrowska se mi nijak moc nechtělo a radši jsem si podržel místo v první řadě na Obscure Stage na následující Kataklysm. Pobavilo mě jen pár hlášek v češtině, které se skupina naučila. Zvláště když zpěvák vykřikl “Kurva, píča, disko”, jsem se opravdu smíchy válel po zemi.
Na koncertech Kataklysm se dají dělat jen dvě věci. Buď zběsile pařit v kotli, anebo zběsile házet hlavou. Vzhledem k mé pozici v první řadě jsem zvolil druhou možnost. Počátky téhle party mě vůbec neberou, ale posledních pár alb jedou jak čerti. A právě proto jsem byl rád, že svůj setlist postavili na posledních třech fošnách (+ povinná píseň “In Shadows & Dust” ze čtvrtého nejnovějšího “Shadows & Dust”). Kataklysm jsem si propařil, jak jen to šlo. I já si občas potřebuji protřepat mozek v palici.
Jestliže jsem si na Kataklysm protřepal mozek, tak následující Sebkha-Chott mi jej ustřelili i s hlavou. Podle mých informací měla být tahle francouzská cháska hodně velká šílenost, ale skutečnost předčila všechna má očekávání. Už jen to jejich oblečení, to se ani nedá popsat (pro představu doporučuji zhlédnout obrázek). A do toho ta hudba. No, to snad ani nebyla hudba. Naprosto neuvěřitelné a nelogické zvraty. Ze vteřiny na vteřinu hráli něco jiného. Ze začátku jsem na to zíral s otevřenou hubou, pak jsem se ale začal výborně bavit. To se hned tak nevidí. Ke konci vytáhl zpěvák a baskytarista v jedné osobě gumovou slepici (stejnou má můj pes na hraní) a začal s kolem sebe mávat, poté se jal kopat a mlátit do všech ostatních členů, dokud všichni neleželi na zemi. Když se pak jako poslední sám svalil, ležící skupina dohrála poslední song. Naprostá ujetost.
Dále přišel na řadu další metal ze staré školy, tentokrát thrashové – Sodom. Tuto skupinu mám celkem rád, ale beru ji jen jako takovou odpočinkovou a podle toho vypadala i má aktivita během jejich koncertu. Jen tak odpočinkově jsem si v zadních řadách házel hlavou. Když pominu, že byl na Brutal Assaultu každý asi tak o půl metru vyšší než já, takže jsem nic neviděl, bylo to hodně dobré a zábavné. A setlist byl přesně takový, jaký jsem očekával. Postavený na největších hitech typu “The Saw Is the Law”.
Nosferatu Stage pak hostila Arch Enemy, další velké jméno na metalové scéně. Ale právě oni se pro mě stali největším zklamáním, společně s Hollenthon ve čtvrtek. Ne že by zahráli vyloženě špatně, jen mě osobně to prostě nechytlo. Po dobře naladěných a přátelských Sodom mi to přišlo moc odtažité (a to i přes nemalou komunikaci s publikem). Všichni kolem mě pařili, jen mě to prostě nechytlo. A rozhodně to nebylo tím, že by se mi jejich tvorba nelíbila. Prostě mi nesedli, ale z objektivního pohledu (a taky podle reakcí všech okolo) to bylo na úrovni, jaká se od tak velké skupiny očekává.
Hardcore mi až na jednu výjimku nevoní. A právě hrající Agnostic Front tou výjimkou nejsou (pokud by to někoho zajímalo, jsou to Hatebreed). Na set Paradise Lost se už však podívat jdu. Hudba je to poslouchatelná, kapela hrát umí, ale co jim to bylo platné, když je naprosto potopil nudný a statický zpěvák. Takhle nemá vypadat metalový frontman.
Carcass mi náladu spravili. I když jsem si je nikdy nijak extra neoblíbil, je to legenda extrémního metalu. A ty k nám jezdí jen vzácně. Zvláště pak Carcass, kteří byli dlouhou dobu mimo scénu a právě letos zažívají svůj velký comeback. Na koncertě se mi líbili, sice to není můj styl, ale jsou to profesionálové a podle toho to také vypadalo. Carcass šoupli laťku hodně vysoko.
Jenže Six Feet Under ji podle mě přeskočili o pár metrů. Tahle kapela je z první řady neskutečný náhul, zvláště když na vás Chris Barnes neustále ukazuje, jak dobře paříte. Právě zpěvák Barnes táhne Six Feet Under o třídu výš, než je většina současného death metalu. A navíc ještě, takhle brutální dredy nemá snad nikdo. Six Feet Under vsadili na své největší pecky. Registruji mimo jiné “Human Target”, “Feasting on the Blood of the Insane”, “Victim of the Paranoid”, “The Day the Dead Walked”, “Deathklaat”, “Shadow of the Reaper”, z nejnovější fošny pak třeba hitovku “Ghosts of the Undead”. Zazněl také jeden flák z připravovaného alba. A na závěr snad můj nejoblíbenější cover vůbec, do death metalu předělaná “T.N.T.” od AC/DC. Prostě nářez.
Z dálky ještě pozoruji Esoteric, což je bezesporu ve svém žánru hodně kvalitní hudba, jak už jsem ale popsal výše, neměl jsem těch pár dní zrovna doom metalovou náladu (a té je na takovouto hudbu potřeba). Po pár písních odcházím. Z jejich vystoupení si pamatuji jen opravdu kvalitní zvuk, který vyplňoval každou skulinu.
Závěrečný nehudební sado-maso cirkus Hell Show si už kvůli velké únavě nechávám ujít.
Letošní Brutal Assault se tedy vyvedl nadmíru znamenitě. Organizace a služby pro návštěvníky se rok od roku zlepšují. Na své si přijdou jak milovníci originálních CD a LP, spousty trik z oficiálních merchandisů kapel, tak i lidé, co rádi nasávají. Samozřejmě se to dá skloubit i všechno dohromady. Na uklidnění zde bylo i menší kino, kde samozřejmě dávali jen horory. Ale co je hlavní, soupiska kapel je každým rokem bohatší a také plnější známých jmen, která se střídají s underground kapelami nebo opravdovými hudebními lahůdkami. A co je důležité pro pořadatele, na každý nový ročník BA přijíždí stále více lidí. Letos se návštěvnost pohybovala okolo 11 500 černooděnců. Víc již podle mě vojenská pevnost nesnese, už takhle byl záměr projít areálem v nočních hodinách v pátek a v sobotu téměř nadlidský úkol. Radši bych byl pro limitování vstupenek, než pro přesunutí akce pryč z tohoto unikátního místa (jak sám pořadatel Shindy neustále připomíná, ale v tomhle případě má pravdu). Brutal Assault je alespoň pro mě jednoznačně nejlepší festival na našem území.
