Země: Itálie Žánr: gothic / doom metal Datum vydání: 20.4.2012 Label: Cyclone Empire Tracklist: 01. Havoc 02. Outcast 03. The Forsaken Son 04. Second World 05. Aftermaths 06. Ground Zero 07. Reverie Is a Tyrant 08. Colonies 09. Noli Timere 10. Friends of Pain Hodnocení: Ježura – 6,5/10 H. – 6/10 Průměrné hodnocení: 6,25/10 Odkazy: web / facebook / twitter

21. století je z hlediska gothic metalu opravdu smutná doba. Jak tenhle subžánr vlastně zní, už ví jen zlomek těch, kteří se škatulkou ohánějí na každém rohu, a záplava naprosto zaměnitelných a kvalitou své tvorby nikterak hodnotných kapel původem zhusta v Německu jenom zatlouká další hřebíčky do rakve kdysi mimořádně zajímavého žánru. Člověk, který k němu není úplně lhostejný, může tak akorát truchlit, anebo se vrhnout po čemkoli, co vypadá, že by mohlo tenhle zhoubný status quo narušit. Přesně takové zvěsti předcházely i italskou kapelu The Foreshadowing, a jelikož jsem z jejich dosavadních dvou alb neslyšel ani notu, byl jsem náramně zvědavý, jestli se jim podaří vydobýt si cenný titul kvalitního a neotřelého gothic metalu s jejich novinkou “Second World”…

Není sporu o tom, že úspěchu dosáhli minimálně co se týče neotřelosti, protože si nepamatuji, že bych kdy slyšel něco podobného. The Foreshadowing totiž na “Second World” neprezentují čistý gothic, a za účelem jeho obohacení sáhli do výrazového repertoáru žánrového příbuzného – doom metalu. Odtud pochází mimořádně rozvláčná atmosféra, která definuje tvář alba a která je asi nejvýraznějším vjemem, který si člověk z poslechu “Second World” odnese. Aby ale nevznikla mýlka, bylo by dobré zdůraznit, že doomový charakter, s jakým The Foreshadowing pracují, rozhodně nepůsobí tak závažné srdceboly jako čistě doomové smečky a už vůbec posluchače nedusí. Je to prostě jen takové… rozvláčné. A snad i tahle rozvláčnost přispívá k druhému charakteristickému rysu alba. Ono totiž zní, jako by se na něm všechno dělo jen tak mimochodem, někde v dálce. Není to ostré ani bezprostřední a nesnaží se to a priori získat posluchačovu pozornost svým projevem, který je všechno, jen ne živelný. Nikdy se mi nepodařilo odpoutat duši od těla, ale myslím, že tahle charakteristika “Second World” tomu musí být tomu pocitu docela blízko. Přesto ale album nějakým záhadným způsobem pozornost jitří a člověk při cílevědomém poslechu nemá nutkání pořád utíkat k jiným činnostem. V čem to ale vězí, to vážně nemám potuchy…

Když už jsme si ujasnili, jak že to vlastně zní, je načase probrat silné, ale i ty slabší stránky, kterými “Second World” oplývá. Ač to může znít překvapivě, kytary tu rozhodně nehrají prim. Pochopitelně, že jejich práce tvoří hutný základ celého alba, ale že by se jednalo o nějakou zběsilou přehlídku riffů, to ani v nejmenším. Popravdě mi v paměti utkvěly jen dvě místa, kde se dá hovořit o opravdovém riffu, což vlastně vypovídá samo za sebe. Humorné ovšem je, že to vůbec není na překážku. Kytary si tam v doprovodu decentních kláves tu lépe, tu hůře něco hrají, a připravují půdu pro zpěváka. Marco Benevento je totiž nadaný hlasem, který mému uchu opravdu lahodí, a jeho čisté linky jsou jedním z poznávacích znaků The Foreshadowing, potažmo “Second World”. Velkou poklonu si ode mě vysloužil za schopnost intonovat i v hodně nízkých polohách a dvojhlasem v refrénu “Colonies” moje sympatie k jeho vokálnímu projevu jedině stvrdil. Sice nevím, jestli jde jen o dvě hlasové stopy, nebo se o mikrofon podělil s někým dalším, ale výsledek je prostě úchvatný. A tím se dostáváme k tomu, co na “Second World” posluchače zaujme asi nejvíce. Jsou to silné melodické pasáže, povětšinou refrény. Bližší rozebírání asi nemá smysl, ale vězte, že když se zadaří, je opravdu o co stát a skladba je najednou někde jinde.

S těmi melodickými pasážemi “Second World” stojí a padá. Zásadní problém ovšem je, že se jich na pětapadesátiminutové stopáži neurodilo tolik, aby zvládly album jako celek od toho pádu uchránit. Pokud to mám vyčíslit, již zmíněná “Colonies” je opravdu vynikající. Pak je tu velmi solidní dvojice “Havoc” a “Ground Zero”, na kterou se ještě z povzdálí chytá “Aftermaths”, ale tím to hasne, vážení, a uznejte sami – občasné několikavteřinové záblesky opravdu slušné muziky, které se na albu objevují i mimo vypíchnuté skladby (jako že tam takové jsou, to zas ne že ne), se do toho počítat nedají. A tam, kde není nic z toho, co ty čtyři jmenované skladby táhne nad průměr, zůstává akorát ta rozvláčnost a dojem mimotělní zkušenosti, o kterých jsem mluvil výše, a ty se bez nějakého oživení slévají v dlouhé minuty čiré nudy, což je ohromná škoda.

“Second World” je tedy hodně rozporuplný počin. Na jednu stranu je to každým coulem originální muzika, která ve svých vrcholných momentech dovede zprostředkovat opravdu kvalitní posluchačské zážitky. Na tu druhou ale album trpí fatálním nedostatkem zajímavých a silných momentů, které by dovedly slibný základ přetvořit v opravdu pozoruhodné dílo. Když nic jiného, tak mě však album “Second World” utvrdilo v jedné věci – “Days of Nothing” a “Oionos”, tedy předchozí studiové počiny The Foreshadowing, určitě v brzké době podrobím poslechu, protože tihle muzikanti umí složit výborné skladby. Koneckonců, i mezi fanoušky The Foreshadowing se “Second World” netěší nikterak nadšené odezvě, takže by v tom byl čert, aby se mi aspoň jeden z jeho předchůdců nedostal pod kůži…

Další názory:

“Second World” není vyloženě zlé album, technicky vzato je na něm naopak vlastně všechno v pořádku… ale bohužel to příliš nefunguje. S předcházejími deskami The Foreshadowing jsem prozatím neměl tu čest, ale ze všech stran jsem na ně vždy slýchával jen chválu, sám jsem se už delší dobu chystal se do nich pustit, když však v mezičase vyšla třetí nahrávka “Second World”, začal jsem právě u ní. Místo skvělého doom metalu s lehkou gotickou příchutí, jaký jsem očekával, jsem se ale dočkal pouze jakéhosi nepříliš záživného náznaku doomování, kde sice vlivy gothic metalu nechybí, ale to je tak vše, v čem byla očekávání naplněna. Jak jsem řekl, vyloženě špatné “Second World” není, ale působí takovým příliš unylým a ospalým dojmem na to, aby dokázalo posluchače opravdu bavit, což je vcelku paradoxní, jelikož je ta muzika na poměry žánru docela dynamická a proměnlivá… ale nevychází jí to. Je to škoda, protože z té muziky rozhodně je cítit, že by to mohlo být mnohem lepší…
H.