 |
| Země: Německo Žánr: gothic rock Datum vydání: 2013 Label: NoCut Entertainment GbR Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 4/10 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Německo platí za současnou mekku gotické subkultury a na domácí scéně se tak krom zástupů vyznavačů tohoto stylu pohybuje taky dlouhá řada kapel, které k tomu všemu plodí soundtrack. Asi tedy není sporu o tom, že jsou Němci nejen náruživými konzumenty ale rovněž velmi zručnými producenty všech možných i nemožných druhů gotické hudby, protože pro to prostě mají buňky. To však ještě automaticky neznamená, že vše, co brnká na potemnělé struny lidské osobnosti a má zároveň nálepku “Made in Germany”, je dobré. Důkazem, že široká poptávka dává vzniknout i nepříliš kvalitním produktům, může být třeba album “Rosenkreuzer” od dolnosaské kapely Unzucht.
Unzucht na své novince po vzoru jiných míchají metalové riffy s industrialovými samply, temnotu s až romantickými melodiemi a k tomu přidávají většinou čistý zpěv. Muzikantům do hlavy nevidím, takže se mohu jen domýšlet, s jakým záměrem se do skládání “Rosenkreuzer” pustili, ale dělá to na mě dojem, jako by měl výsledek představovat mix podmanivé zlé elektroniky s metalovou hutností a srdceryvnými melodiemi zpívanými rádoby charismatickým hlasem. Prostě taková typická muzika, na kterou se tančí v klubech, kde ze stropu visí háky a na nich lidi, kde dominuje černá, ultrafialová případně radioaktivně zelená a o kterých si vaše babička pomyslí, že se tam a priori smilní a fetuje ve velkém – přesně taková hudba, jen oděná do podstatně přístupnějšího kabátu. Připadá vám to trochu jako oxymorón, protože je to něco podobného, jako pořídit si okruhový sporťák a pak k němu přivařit kouli na valník, abyste s ním mohli vozit nábytek na chatu? Tak v tom případě jste kápli na jeden z největších problémů, se kterým se “Rosenkreuzer” potýká.
Snaha zavděčit se co nejvíce lidem (nebo se jen svézt na vlně populárního žánru, kdo ví) totiž vyústila v desku, která není ani taková, ani maková a spíš než co jiného je to beztvarý kočkopes bez vlastního ksichtu. Na poctivý industrial je to malý nářez a chybí tomu přitažlivá odlidštěnost, k dobré gotice to má daleko díky zoufalému nedostatku podmanivé, ale přitom ne kýčovité atmosféry (když o tom tak přemýšlím tak vlastně jakékoli atmosféry) a prakticky neškodná metalová složka je tu jen tak do počtu. Co zbývá? Krapet uchcané melodie, které asi měly s gothic/industrial/metalovým “zlem” všude okolo kontrastovat. To se však neděje už jenom proto, že okolo žádné zlo není, a pokud ano, tak se projevuje jen v náznacích na samém začátku desky. Všechno to splývá na jednu hromadu a ta se jen s drobnými obměnami posouvá skladbu po skladbě kupředu. A že je to dost útrpná pouť. I když to zpočátku nezní zle, velmi záhy se dostaví nepříjemná otrávenost a jelikož se na celé ploše alba prakticky není čeho chytit a už vůbec na co těšit, dříve nebo později se z poslechu stává bohapusté šmikání metru. Celé je to ještě markantnější kvůli pětapadesátiminutové stopáži. Při vší úctě, tenhle materiál by utáhl sotva dvacetiminutové EP, jenže na bezmála trojnásobné ploše selhává v plném rozsahu a nechává tak spolehlivě zaniknout všechno dobré, co je na něm k nalezení.
Ano, i když to tak nevypadá, “Rosenkreuzer” má své světlé momenty. Není jich sice moc, ale jsou jediným důvodem, proč tuhle desku rovnou nespláchnout do hajzlu. Občas je to celkem fajn riff, jindy zase chytlavá melodie nebo nějak přitažlivě ztvárněný sampl a na poměry desky ostře industrial metalová poloha, která se projevuje zejména v úvodních skladbách, také není k zahození. Tu a tam se zkrátka urodí a člověk si občas i trochu poklepe do rytmu, ale faktem zůstává, že ani tyto světlé momenty nejsou kdovíjak světoborné a fungují jen a pouze v reálném čase. Za celou dobu, co “Rosenkreuzer” poslouchám, mi totiž v paměti neutkvěl jediný motiv. Tedy, je pravda, že španělsky nazpívaný song “Entre dos Tierras” z té záplavy obligátní němčiny zákonitě vyčnívá a patří k tomu nejlepšímu, co se na desce nachází, ale pořád to není žádná velká sláva. A hlavě – je to jedna skladba ze třinácti. Co to znamená, je asi všem jasné.
Album “Rosenkreuzer” je přesně ten druh desky, u které si říkáte, že to není vyložená blbost, že to vlastně jde poslouchat naprosto bez rizika a že to dokonce občas má trochu něco do sebe. Jeho problém ale spočívá v tom, že nabízí jen zoufale malé množství důvodů, proč ho upřednostnit před prakticky čímkoli jiným. Takhle jde o dost bezzubý a neškodný materiál, který může posloužit jako obstojná kulisa, ale v současné podobě na vyšší mety prostě nemá. Osekat desku tak o polovinu skladeb a všechen balast, kterého se docela urodilo, hodnotil bych klidně až o bod a půl výše, ale takhle je mi líto. Na rovinu se přiznám, že jsem “Rosenkreuzer” poslouchal jen kvůli recenzi a v době, kdy čtete tyhle řádky už mi na disku místo rozhodně nezabírá. Takže asi tak.
Další názory:
“Rosenkreuzer” je přesně ten druh alba, po jehož poslechu si řeknu, že bych udělal mnohem lépe, kdybych si to býval vůbec nepouštěl a radši šel poslouchat, jak venku roste tráva, protože i to by asi bylo záživnější… dobrá, to jsem trochu přehnal, protože to úplně nejhorší a nejšpatnější dno Unzucht přece jenom nehrají, ale podstatu – tedy že ta deska stojí i tak za prd – jste jistě správně pochopili. Já proti gotické muzice v principu rozhodně nic nemám, spíš naopak. Nicméně podobná hudba a vlastně celá tahle subkultura má ten problém, že staví na obrovském kýči, což samozřejmě není a priori špatně (ostatně, to samé do jisté míry platí i o podstatné části metalového spektra), svým způsobem to jisté kouzlo má, ale o to citlivěji se s tím kýčem musí umět pracovat, aby z toho nevznikla blbost. Někdo to dokáže, někdo prostě ne, přičemž Unzucht – jak už jistě správně tušíte – jsou příkladem těch, kdo to moc nezvládá. Nechci samozřejmě kapele křivdit a dělat z německé čtveřice bandu nýmandů, třeba to bylo na minulých nahrávkách lepší, ale co se týče konkrétně “Rosenkreuzer”, tak tohle album mě diplomaticky řečeno příliš nepřesvědčilo o tom, že bych měl od Unzucht zkoušet poslouchat cokoliv dalšího… spíš mě přesvědčuje o tom, abych se od tohohle jména držel dál.
Na desce jsem totiž našel jen kopu nudy a nic moc dalšího. Rocková složka je bezzubá, rytmika nezáživná a bez nápadu, jedině elektronika sem tam omylem vykoukne s nějakým ne úplně blbým nápadem, ale je to fakt jen občas a ani když se to objeví, nepomůže to k nějakému výraznějšímu vylepšení dojmu. Vokál samozřejmě musí být hlubší a pseudo temný… takové nepsané pravidlo gotické hudby, které skoro všichni povinně dodržují. Skladatelská stránka prostě neexceluje a většina písniček si jen tak prosviští kolem a člověk si ani nevšimne, že tu vlastně něco hrálo, a když se na poslech vysloveně soustředí, akorát se přesvědčí o tom, že nevnímat to byla ta lepší varianta. A když už se objeví nějaký song, jenž posluchače z letargie vytrhne, rozhodně to neznamená, že by automaticky šlo o něco dobrého, protože některé kusy zaujmou tím, jak jsou nepovedené. To je případ třeba rozjuchané “Entre dos Tierras”, jež mi na rozdíl od kolegy přijde strašná a španělština zde na mě nevím proč působí spíš samoúčelně, nebo hodně nepovedné vykrádačky Rammstein v podobě “Angst”, kde Unzucht vyznívají dost úsměvně. Jediný světlý bod vidím v docela chytlavé písničce “Der Versuch zu leben”, což sice také není nějaký zvláštní zázrak, ale oproti zbytku je docela v pohodě. Jinak mi ovšem “Rosenkreuzer” přijde jako album nedobré a vyloženě zbytečné, čemuž také odpovídá výsledné hodnocení. Jasně, určitě existuje ještě horší muzika, to nepopírám, ale to není důvod k pochvale…
H.