 |
| Země: USA Žánr: hard rock / glam metal Datum vydání: 9.10.2012 Label: Universal Music Group Tracklist: Hodnocení: 6,5/10 Odkazy:
|
Určitě nebudu sám, když prohlásím, že ještě před nějakými čtyřmi lety bych nevěřil, že legendární Kiss někdy v budoucnu vydají další studiové album. Výroky zpěváka, baskytaristy a velkého tlučhuby Gena Simmonse ohledně budoucího směřování kapely byly jednoznačně proti jakémukoli albovému přírůstku do už tak dost bohaté diskografie kapely. Důvod? Nelegální stahování, které mu (a vlastně celé kapele) natolik zprotivilo pohled na situaci v hudebním průmyslu, že se od něj chtěl nadobro distancovat. Avšak, člověk míní, pánbůh mění, a proto si to maskovaná čtveřice rozmyslela a výsledkem bylo návratové album “Sonic Boom”, čili první počin po dlouhých jedenácti letech. Výsledek nebyl vůbec špatný, kritiky si jej pochvalovaly, prodeje byly taky přijatelné, a tak Gene zjistil, že po jeho hudbě je stále velký hlad, takže se Kiss po třech letech hlásí zpět ke slovu.
“Monster” je jubilejním dvacátým studiovým albem a za ty čtyři dekády, co Kiss brázdí světová pódia, je zbytečné očekávat, že by se udála nějaká závratná změna v jejich hudebním směřování. A když jsme u toho, tak ruku na srdce, kdo si něco takového vlastně přeje? Borci dokázali snad všechno, co je v rockové hudbě možné, a já, přestože nemám nic proti jistému hudebnímu vývoji, tak u legend, mezi které Kiss bezesporu už dávno patří, o nic podobného nestojím a chci si “pouze” užít další porci solidní hudby, která šlape. A to je aspekt, který splňovalo jak “Sonic Boom”, tak i “Monster”, i když druhé jmenované o něco méně, ale o tom až později. Hudebně je tedy všechno při starém, při pohledu na přebal novinky vlastně taky, tudíž zbývá odtajnit, proč se “Monster” nemůže rovnat se svými staršími bratry, kteří si na rock ‘n’ rollové mapě vysloužili status nedotknutelných počinů. I když aktuální album nepostrádá řadu chytlavých momentů a skladby jsou pěkně živelné, tak se v řadě případů nejedná o žádné vyložené hity, které by měly schopnost udržet posluchače v napětí i po mnoha dalších posleších. Chybí tomu skladatelská lehkost a přirozenost, s čímž měli Kissáci problém už v několika případech v historii. Je to možná smutné, ale i přes úctu k legendě to tak prostě je.
Navzdory výše řečenému se nezačíná vůbec špatně. Úvodní pecka “Hell or Hallelujah” je esem vyloženým hned na začátku hry a rozhodně nejchytlavější skladbou celého “Monster”. Není to taková hitovka jako “Modern Day Delilah” ze “Sonic Boom”, ale svou pozici singlové volby si zajisté zaslouží. Paul Stanley dokazuje, že pořád umí a že jeho charismatický vokál nepatří do starého železa. Zbytek kapely, jakožto celkem zdatní vokalisté mu v refrénu pomáhají. Následující “Wall of Sound” si vzal do parády Gene Simmons, který mi byl se svým syrovým zpěvem vždy trošku vzdálenější než přímočařejší a melodičtější Stanley, ale i přes můj osobní postoj k jeho hlasu a jeho pokročilejší věk, kdy by člověk očekával, že už to nebude to pravé ořechové, je tahle skladba jednou z těch nejpovedenějších. Kytarista Tommy Thayer ve svém sólovém výstupu ve “Wall of Sound” dává vzpomenout na nezapomenutelného Ace Frehleyho, který s Kiss zažil jejich nejlepší léta. Tommy možná není tak nápaditým kytaristou, ale hrát umí, o tom žádná. “Freak” je další typická Stanleyho stadiónová vypalovačka, která se určitě stane koncertní tutovkou, protože z alba působí dojmem “chytit a nepustit”. Celkem bych si ji dokázal představit na jednom z jeho sólových počinů. Dá se říct, že první třetina alba mnou projela bez nějakého zádrhelu a užíval jsem si ji. Kdyby se takto pokračovalo i ve zbytku stopáže, tak bych neměl s “Monster” žádný problém a byl bych úplně spokojený.
Postupem času jsem však začal být trošku skeptický k druhé polovině alba, která ubíhala už o něco pomaleji a aniž by se její poslech stal utrpením, tak jsem si ji ani nijak vyloženě neužíval. Jednoduše řečeno jsou to prostě průměrné skladby, kterým chybí špetka lepších nápadů, díky kterým bych se k nim po čase rád vracel. Jede se dle schématu Stanley, Simmons, Stanley a Simmons, kteří si spravedlivě rozdělili vokální povinnosti a každý z nich předvedl své slabší i silnější momenty. Z těch slabších mě napadá “Eat Your Heart Out” a závěrečná “Last Chance”. Stejně jako minule svou troškou do pěveckého mlýna přispěli i zbylí dva členové Eric Singer a Tommy Thayer, kteří už navždy zůstanou ve stínu svých legendárních kolegů, což je trošku nespravedlivé, ale jak na “Sonic Boom”, tak na “Monster” mě nijak nepřesvědčili, takže jmenovitě skladby “Outta This World” a hlavně “All for the Love of Rock & Roll” jsou jedny z nejhorších položek, které se na výsledný produkt dostaly.
Ať počítám, jak počítám, tak mi z toho vychází lehký nadprůměr. Čtyři úvodní skladby jsou opravdu super, pak se bohužel začnou mísit lehce nadprůměrné s těmi horšími, takže se “Monster” přes hranici 6,5 bodů nepřehoupne. Zaznamenal jsem horší i mnohem lepší hodnocení, kde se nešetřilo výrazy “jedno z nejlepších alb v historii kapely”. Nikomu to neberu, ale já si radši pustím debut nebo legendární “Destroyer”, a i když to tentokrát nevyšlo tak, jak bych si přál, tak doufám, že “Monster” nebude rozloučením za dlouhou kariérou, ale pouze špatně postaveným odrazovým můstkem před dalšími dlouhými štacemi a řadovými alby.
