Nejočekávanější album měsíce: Satyricon – Satyricon

H.: Otargos – Apex Terror Index očekávání: 8/10 Ježura: Satyricon – Satyricon Index očekávání: 8/10 Kaša: Alter Bridge – Fortress Index očekávání: 8/10 nK_!: Carcass – Surgical Steel Index očekávání: 7/10 Stick: God Is an Astronaut – Origins Index očekávání: 8/10 Atreides: Mael Mórdha – Damned When Dead Index očekávání: 9/10 Zajus: Haken – The Mountain Index očekávání: 10/10 Skvrn: Satyricon – Satyricon Index očekávání: 7/10

Po delší době je to poprvé, kdy snad nikdo nebrečí, jaký je to slabý měsíc. Většina redakce ovšem pořád dokola omílá jen několik málo jmen – s nejčastější kadenci padají Satyricon, Vulture Industries, Twilight of the Gods nebo Carcass, s o něco menší pak třeba The Vision Bleak, Otargos, Sarke, God Is an Astronaut, Haken nebo Dream Theater. Jak už to tak ale bývá, vítěz může být jen jeden a je jím hned první jmenovaná kapela – Satyricon. Nedá se sice tvrdit, že by norská black metalová legenda všechno okolo převálcovala na plné čáře, nicméně v poměrně pestré nabídce byla jediná, koho hned dva redaktoři zvolili jako svého nejočekávanějšího koně září. Jestli šlo o volbu oprávněnou, to se nejen naše redakce, ale i posluchačská obec dozví 9. dne v měsíci, kdy eponymní nahrávka oficiálně vyjde…

H.:

Po suchém létě to konečně začne být trochu zajímavé! Hned z fleku by se na září nabízela eponymní novinka Satyricon, kterou si skutečně nenechám ujít ani náhodou, nicméně první singl “Our World, It Rumbles Tonight” mě příliš nenadchl, a i kdyby nadchl, stejně tam mám ještě žhavější želízka v ohni. Přibližně stejně jako Satyricon vyhlížím i novinky avantgardních Norů Vulture Industries, debut superskupiny Twilight of the Gods nebo album francouzských funeral doomařů Ataraxie. Nejočekávanější trojka je ovšem ještě jiná. Zcela jistě sem patří “Aruagint”, třetí fošna norského black metalu od Sarke, jejichž sestava je poskládána z výkvětu severské scény. Minulé album “Oldarhian” sice bylo mírné zklamání, ale debut “Vorunah” je pořád skvost a já věřím, že s “Aruagint” se Sarke opět vytáhnou. Další deska, na kterou nesmím ani náhodou zapomenout, je “Technodiktator” od finských šílenců Turmion Kätilöt. Tahle kapela svým pošukaným disco black metalem prostě zabíjí. Minulé “Perstechnique” bylo po trochu slabším “U.S.C.H!” zase nářez, tak snad forma vydrží. Na konec jsem si pak samozřejmě nechal album, které můj aktuální redakční eintopf nakonec i vyhrálo – “Apex Terror” od Otargos. Francouzský black metal mám rád opravdu hodně a Otargos stejně tak, protože oni patří k těm kapelám, jež jsou zosobněním toho, proč je black metal z téhle země tak výjimečný. Tak neuvěřitelně chorobná a nemocná atmosféra, jakou se povedlo vytvořit na předcházejícím opusu “No God, No Satan”, se hned tak nevidí. “Apex Terror” má prý ovšem znamenat novou kapitolu Otargos, čemuž odpovídá i razantní proměna image a prezentace, tudíž jsem hodně zvědavý, co z toho vyleze… ale tak nějak tuším, že se mi to bude líbit. Pokud ne, bylo by to obrovské zklamání…

Ježura:

Řeknu vám, je to pech zjistit, že v září vydá album jedna z vašich srdcovek, pak kapela, od které už nějakou dobu žerete totálně všechno, a nakonec kultovka, ke které chováte ohromný respekt. A teď babo raď… Jenže protože žádnou rady rozhazující babu, která by měla jakýs takýs přehled o metalu, nemám zrovna po ruce [kecá, radil jsem mu Otargos (smích) – pozn. H.], zbude to zase na mně. Takže pěkně postupně – na The Vision Bleak a jejich čarodějnické dílo “Witching Hour” se po tříletém albovém půstu těším opravdu hodně, ale ačkoli mám tuhle kapelu vážně moc rád, nečekám od ní žádný über geniální opus a tohle vědomí se podepisuje i na indexu očekávání. Bohužel, The Vision Bleak musí z kola ven. Další na řadě jsou norští avantgardisté Vulture Industries s albem “The Tower” a tady už začíná jít do tuhého, protože od nich už opravdu výbornou muziku čekám a nemám nejmenších pochyb, že ji opravdu dostanu. No, a nakonec tu máme legendární Satyricon s jejich eponymním počinem. Sakra, i když mě první uvolněná skladba moc nepřesvědčila, stejně mi nikdo nevymluví, že to bude pecka! A tahle neochvějná důvěra v Satyra a Frosta nakonec rozhodne, protože je to až moc silná emoce na to, aby se nechala zdupat poklidným očekáváním dalšího skvělého alba od Vulture Industries. Ať jsou to tedy Satyricon a běda, jestli mě zklamou…

Kaša:

Po dvou slabších měsících je tady konečně září, které přináší řadu zajímavých alb, co si rozhodně nemůžu nechat ujít a mezi nimiž mám stále problém vybrat si to, na nějž se těším nejvíc. Normálně bych neměl problém, jenže “Aftershock” legendárních Motörhead nemá stále určený konkrétní termín vydání, takže jsem se musel poohlédnout jinde. Carcass a jejich “Surgical Steel” už jsem slyšel a je to pecka, takže musím zase o dům dál. Velké věci očekávám od Haken a jejich “The Mountain”, protože pokud se pánům povede navázat na “Visions”, máme se na co těšit. Ani Satyricon se svou eponymní novinkou určitě nezůstanou pozadu (i když první ukázka mě moc nezaujala) a hodně se těším na debut hvězdných Twilight of the Gods. Dalším zajímavým jménem jsou pro mě thrashoví veteráni Onslaught. Ti jsou sázkou na jistotu, takže od nich nečekám nic jiného než pořádný nářez hodný jejich jména. Určitě si poslechnu taky Dream Theater, kteří už sice nejlepší léta mají dávno za sebou, ale stejnojmenná novinka by podle prvního singlu nemusela být úplně mimo. Na konec jsem si záměrně nechal Alter Bridge a jejich “Fortress”, který vychází v poslední zářijový den. Mám pro tuhle partu vážně slabost, a protože všechna dosavadní alba byla skvělá, tak doufám, že ani tentokrát mě dvojice Kennedy/Tremonti nezklame, a proto volím právě tyto hard rockové hvězdy.

nK_!:

Oproti plodnému srpnu je pro mě září maličko zklamáním. Jelikož nemá momentálně druhá půlka novinky Five Finger Death Punch stanoveno jakékoliv datum vydání, můžeme pouze spekulovat a věřit, že se kapele podaří dostat své dítko ven ještě během devátého měsíce. Kdyby to nevyšlo, mám v záloze pouze Carcass, které jsem proto zvolil coby aspiranty na nejočekávanější událost měsíce. Přeci jen nějakých sedmnáct let od poslední desky je hodně dlouhá doba a vše nasvědčuje tomu, že půjde o něco velkého. Nechme se překvapit, co nám tito angličtí řezníci naservírují tentokrát.

Stick:

Ať si kdo chce jak chce prská, že post-rock je vyčpělý styl, ve kterém se většina kapel vozí na stupidním trendu, God Is an Astronaut patří k jedněm z nejzásadnějších spolků žánru. Když jsem zahlédl, že jejich nové album spatří světlo světa zrovna v září, měl jsem pro eintopf jasno. Neignoruji zásadní kousky, jakými bude novinka Satyricon, jejichž hudební směřování budí v posledních letech obrovské diskuze, či nadočekávanou comebackovou fošnu zabijáků Carcass, která bude rozhodně taky stát za to. Stejně tak se budu těšit na Nocturnovo Sarke, kteří dokážou oživit ducha zašlých časů, či druhou akvizici Mikea Manginiho s Dream Theater, protože na předchozím albu to vypadalo, že dokázal zatuchlé vody progresivních onanistů dost slušně oživit. Nelze opomenout ani “nenápadné” novinky typu thrashových Onslaught či projektu Twilight of the Gods. Avšak nad tím vším se pro mě tyčí netypická tvorba irských mágů God Is an Astronaut. Jejich předchozí eponymní album mě sice příliš nepřesvědčilo, ale na mém očekávání další atmosférické bomby to nic nemění. Doufám, že mě přesvědčí o tom, že je s nimi třeba stále počítat.

Atreides:

Když nad tím tak přemýšlím a rekapituluji, na poli pagan metalu ještě letošní rok nezaznamenal nějakou výraznější fošnu, která by mě dokonale posadila na prdel, tedy když nepočítám překvapení roku v podobě skotského projektu Saor, které zatím vyčnívá jako jediný strom uprostřed prázdného pole. I proto doufám, že Mael Mórdha ze sousedního Irska si nebudou brát servítky ani tentokrát a stejně jako v případě předchozích dvou alb mě prostřednictvím “Damned When Dead” spláchnou kamsi do hlubin Irského moře. Ač takhle může působit moje volba na září dosti jednoznačně, rozhodně tomu tak není. Když zůstanu v Irsku, dlouhou dobu jsem přemýšlel, zda zvolit Mael Mórdha, nebo post-rockové God Is an Astronaut a jejich novou desku “Origins”, na kterou se také velice těším, nakonec však padla volba na kapelu, která je mému srdci o kousek blíže. Neměl bych ani opomenout debutovou desku od Twilight of the Gods (ač z ní mám strach, že i přes hvězdnou účast to bude nic moc) a novinky od Satyricon, Otargos, The Vision Bleak, případně ještě Vulture Industries, jejichž alba rozhodně nechci minout a jsou očekávána, důvěra však nakonec padla právě na Mael Mórdha – a první vypuštěná píseň naznačuje, že ji s největší pravděpodobností nezklamou.

Zajus:

Co si budeme povídat, září je po létě vždy návrat k většímu výběru hudby a letos, kdy vlastně ani letní měsíce nebyly úplně špatné, to platí také. Pro mě je však nejočekávanější album jasné a vyjde hned druhý zářijový den. Haken mě předloni absolutně sestřelili se svou druhou deskou “Visions”, na níž představili možná nejlepší progresivní metal, jaký jsem kdy slyšel. Zpětně naposlouchaný debut sice “Visions” v této pozici neohrožuje, obě dohromady ovšem ukazují neskutečný potenciál Haken. Od novinky tedy očekávám takřka dokonalost a ruku v ruce s tím jde i desítka v indexu očekávání. Doufejme, že i výsledné hodnocení v recenzi bude takto vysoké. Září však není jen měsíc Haken. Žánrově spříznění velikáni Dream Theater chystají vydat druhou desku po odchodu Mikea Portnoye a já jsem zvědav, zda si u mě napraví pošramocenou pověst. Do třetice velkých očekávání se připojují ještě avantgardní Vulture Indsturies s nástupcem skvělého počinu “The Malefactor’s Bloody Register”. Na závěr ještě jeden neřadový počin. Tím je koncertní DVD Anathemy, “Untouchable”, na kterém se podílel Lasse Hoile, jenž se loni vyznamenal režírováním skvělého záznamu “Get All You Deserve” Stevena Wilsona. Ve výsledku září tedy přinese čtyři velmi očekávané počiny a množství dalších zajímavých alb, která bych tu kvůli jejich počtu ani nemohl vyjmenovat.

Skvrn:

V minulém eintopfu jsem vítězoslavně ohlašoval, že srpen je posledním slabším měsícem v tomto roce. A ačkoli se vše ku dobrému obrací, označit září za silný měsíc je v mém případě trochu sporné. I když bylo vydání očekávané novinky Solefald předběžně stanoveno na podzim, o “Kosmopolis” se v poslední době moc nemluví a album zřejmě nevyjde ani tento rok. Přesto je září plné velkých jmen. V první řadě jsou to Satyricon, jejichž eponymní nahrávku si ujít za žádnou cenu nenechám. Z jejich novější black’n’rollové éry jsem si oblíbil především “Now, Diabolical”, a ačkoli “The Age of Nero” znamenalo jistou stagnaci, novému počinu věřím. Především pak v tom, že současnou tvorbu kapely poposune zase někam jinam. Dále tu jsou jména jako Katatonia, Carcass, Ministry, Vulture Industries nebo Týr, která se pokusím neminout. Zkrátka září slabé rozhodně nebude, ale na vrcholy roku si ještě budu muset počkat.

---