Nejočekávanější album měsíce: Triptykon – Melana Chasmata

H.: Triptykon – Melana Chasmata Index očekávání: 10/10 Ježura: Edguy – Space Police – Defenders of the Crown Index očekávání: 7/10 Kaša: Triptykon – Melana Chasmata Index očekávání: 10/10 nK_!: Aborted – The Necrotic Manifesto Index očekávání: 8/10 Atreides: The Body – I Shall Die Here Index očekávání: 9/10 Zajus: Cormorant – Earth Diver Index očekávání: 7/10 Skvrn: Terra Tenebrosa – V.I.T.R.I.O.L. – Purging the Tunnels Index očekávání: 7/10 Thy Mirra: Аркона – Явь Index očekávání: 7/10

Jak to tak vypadá, v dubnu bude naší skromnou redakci s přehledem ovládat švýcarský obskurní metal z dílny legendárního Thomase Gabriela Fischera. Triptykon 14. dubna po čtyřech letech čekání konečně vydávají svou druhou desku “Melana Chasmata”, což samozřejmě nezůstalo bez povšimnutí. Někteří se alba nemůžou dočkat, jiní už navíc dokonce nažhavili svůj PayPalový účet, aby si novinku Triptykon předobjednali, a ten zbytek, který je tak hloupý, že Fischerovu tvorbu ještě nezná (sorry, kolegové, ale nemít naposlouchané Celtic Frost je skoro zločin proti hudbě), alespoň projevuje zvědavost… i když možná to dělají jen proto, aby nenaštvali fanatického šéfredaktora, jehož už svrbí prsty nad desítkovým hodnocením, aniž by z desky slyšel jedinou notu. Mezi další očekávané záležitosti se pak jistě řadí Rusové Аркона se svou novinkou “Явь”, pro někoho možná trochu překvapivě však docela často padala i jména jako Insomnium, Svartidauði nebo Terra Tenebrosa…

H.:

Ačkoliv volba do eintopfu pro březen byla docela jednoznačná, protože Combichrist prostě patří mezi moje nejoblíbenější kapely, musím se přiznat, že jsem na chviličku zapochyboval, jestli třeba nemám dát radši Курск nebo Atari Teenage Riot. V dubnu se ale jakékoliv zapochybování už nekoná, jelikož si nedokážu představit, co by muselo vycházet, aby to mělo šanci ohrozit Triptykon (nebo vlastně dokážu, ale mluvit o nové desce Bathory je asi trochu mimo :)). Klidně to řeknu na rovinu – Thomas Gabriel Fischer je pro mě bůh extrémní muziky a málokterý muzikant má u mě tak velký respekt jako právě on, což ovšem není jen tak zničehonic – některé věci, které v minulosti stvořil, totiž pro mě patří na samotný vrchol toho, co kdy v metalu vyšlo. Ačkoliv starou tvorbu Celtic Frost samozřejmě bezvýhradně miluju a třeba “To Mega Therion” je deska, z níž i téměř 30 let po jejím vzniku naskakuje husí kůže, nebál bych se tvrdit, že v současnosti Fischer tvoří snad ještě mocnější, působivější a obskurnější hudbu. Opusy “Monotheist” od Celtic Frost a “Eparistera Daimones” od Triptykon jsou pro mě zhudebněná genialita a upřímně… přesně to stejné očekávám taktéž od “Melana Chasmata”. Jestli nebudu v recenzi dávat 10/10, tak to bude zklamání, věřím však tomu, že se nic takového konat nebude a že 14. dubna vyjde nejlepší deska letošního roku…

Ježura:

Duben nám přinese obstojný počet zajímavých nahrávek, o tom není sporu. Vyjdou EP od Terra Tenebrosa nebo Svartidauði a řadové novinky od Аркона, Impaled Nazarene, Prong, Aborted, Whitechapel, Autopsy a dalších – zejména pak Triptykon v čele s legendarním Thomasem Gabrielem Fischerem. Tohle všechno je fakt solidní soupiska a řadu z vyjmenovaných alb/minialb si s chutí poslechnu. Jenže od té doby, co vyšlo najevo, že Dornenreich vydají svou osmou řadovku “Freiheit” až v květnu, tak nějak nemám jasného favorita. A proto tentokrát volím album, které jsem si samou škodolibostí zamluvil na recenzi, a jsem opravdu náramně zvědavý, co to bude za kokotinu, poněvadž už jen název, obal a tracklist splňují všechny předpoklady poctivého klystýru. Edguy a jejich “Space Police – Defenders of the Crown” bude fakt zážitek, o tom nepochybuji…

Kaša:

Přestože nejsem tak fanatický obdivovatel ústřední postavy Triptykon jako náš redakční kápo, tak jsem na tom s dubnovými očekávaními úplně stejně jako on. Je konec prvního březnového týdne a já už teď vím, že nemá smysl čekat na konec měsíce, jestli náhodou někdo nezamíchá na poslední chvíli kartami, protože tahle volba je v mém případě jasná jako sklo. Thomas Gabriel Fischer je pojem a fakt, že i po takové době na scéně dokáže vytvořit bezchybný monolit typu “Eparistera Daimones”, snad vysvětluje fakt, proč je pro mne “Melana Chasmata” jedním z nejočekávanějším alb letošního roku. Samozřejmě, že naděje na vyrovnání kvalitativní laťky vkládám i do nadcházejího počinu, protože Fischer je poslední dekádu v takové formě, že nic jiného ani čekat nelze. Nemá smysl to dál rozmazávat nebo jmenovat jiné party, které si rovněž nachystaly svou novinku na příští měsíc, protože ve srovnání s druhým albem Triptykon stejně nikdo nestojí ani za krátkou zmínku. Už ať je to venku!

nK_!:

Konečně začíná být sezóna o něco zajímavější. Noví Edguy (4/10) jdou sice už trochu mimo mě, ale stejně jsem zvědav. Insomnium (7/10) vypadají dobře, jejich alba se vždycky pěkně poslouchala. V dubnu to ale u mě vyhrávají belgiční řezníci Aborted, na které mám již několik měsíců spadeno. Minulé “Global Flatline” bylo super, takže očekávám minimálně stejnou kvalitativní hodnotu. Aborted budou mimochodem v květnu na Metalfestu v Plzni, což jsem se dozvěděl teprve nedávno, ale mé (částečně) brutal-death-metalové srdce zaplesalo radostí. Takže teď ochutnávka a na konci května to rozjedeme!

Atreides:

Přemýšlel jsem, jestli pojmu dubnový eintopf mírně aprílově jako kolega Ježura a vyzdvihnu v něm věc, která od pohledu vypadá jako prvotřídní sračka, ačkoliv ještě ani nevyšla. Nicméně mám dojem, že jeden takový pošuk je na naší malou redakci až až a bude lepší, když vám tu doporučím desku, která podle mě bude vážně stát za to. Budiž mu přičteno k dobru alespoň to, že zmínil ípka od severské dvojice Terra Tenebrosa a Svartidauði, na něž se opravdu těším – ostatně pár skladeb od druhých jmenovaných jsme již mohli slyšet i v živém provedení. Zaujala i mě donedávna neznámá švédská kapela Skogen, která pro změnu slibuje hodinku atmosférického black metalu pod názvem “I Döden” – přičemž podle ukázek z alb předchozích skutečně nepostrádá náboj ani úroveň, takže jsem velmi zvědav na novinku. A konečně můj top pro tento měsíc, který netrumfne ani geniální Triptykon, ani genitální Edguy. “I Shall Die Here” od amerického sludgového dua The Body vypadá po několika uvolněných písní velmi slibně – bahnitý sludge doprovázený dronovými záchvěvy a hlukovým kosmem, který dává skladbám hluboký přesah. Na tuhle laskominu se opravdu těším, protože tohle prostě nemůže skončit špatně, leda by to byl vážně špatný vtip – a to i přesto, že nejspíše půjde o značně nepřístupnou a krkolomnou záležitost, která vám nedá vteřinu zadarmo. Takže pokud vám nevadí trochu bordelu v uších, tohle by pro vás mělo být dubnové numero uno.

Zajus:

Americká čtveřice Cormorant se před třemi lety blýskla velice zajímavým počinem “Dwellings”. Šlo o chytrý progresivní rock jako vystřižený ze sedmdesátých let, ovšem v blyštivém tvrdě metalovém hávu. Od vydání jsem na album a kapelu tak trochu pozapoměl, a proto po mě bude “Earth Diver” v podstatě novým objevením Cormorant – a to zejména i proto, že ze sestavy odešel basák a vokalista Arthur von Nagel a byl nahrazen dosud neznámým Marcusem Luscombe. Další jména vyjmenuji snad už jen telegrafně, neboť i můj zájem není nijak zásadní: Аркона vydá další počin, a přestože je to už mnoho let, co jsem naposledy “ujížděl” na folk metalu, tyto Rusy chovám stále v mírné oblibě. Melodičtí Insomnium vypustí šestý studiový počin “Shadows of the Dying Sun” a já zde musím být opět mírně skeptický – vždyť kromě povedeného “Across the Dark” od této kapely neznám ani notu, ovšem cosi mě k ní táhne a novinku si tak ze zvědavosti poslechnu. Jinak je však, pominu-li legendární Triptykon (které si poslechnu hlavně z povinnosti, jelikož mě Fisherova tvorba dosud obloukem míjí), dubnová nabídka dosti nudná.

Skvrn:

Ach jo, už už to vypadalo, že duben bude měsíc, na který se vyplatí čekat, ovšem všechno mé natěšení se odsouvá na květen. Čekání to bude nejspíš finální, protože většina bedlivě střežených novinek už má konkrétní data vydání. Duben prostě není žádná sláva už jen proto, že během května vyjde zhruba pět očekávanějších nahrávek, než je nejlepší titul dubna. Jasné, je tu spousta věcí, které mě přinejmenším lákají, ale buď to nejsou ty největší pecky, nebo jsou to kapely, se kterými jsem do styku zatím nepřišel a teprve se chystám to napravit. Do první kategorie spadá ruská Аркона, jež se pravidelně prezentuje kvalitním deskami (především k ostatním komerčně úspěšným folk metalovým je ta kvalita do očí bijící), ale rozhodně to není to, co by mě složilo i po několikátém poslechu. Do kategorie druhé, tedy té “neznámé”, nebo chcete-li mnou neprobádané, řadím nové Triptykon, jejichž debut jsem zatím trestuhodně neslyšel, stejně tak “Monotheist” od Celtic Frost. Nad tím vším u mě stojí minialbum tajemného uskupení Terra Tenebrosa, u kterého by se dalo čekat, že se opět posune dál. Jejich EP však dostalo název “V.I.T.R.I.O.L. – Purging the Tunnels”, což je pro mě ohledně dalšího progresu hodně matoucí (“The Tunnels” a “The Purging” se jmenovaly dvě doposud vydané dlouhohrající desky kapely). Dále už jen ve vší stručnosti – určitě nezanedbám poslech nových Enthroned, Insomnium, Svartidauði nebo Skogen.

Thy Mirra:

Po ne zcela záživném březnu přichází o něco zábavnější duben. Moje zásadní deska měsíce dubna jaksi vypadává ze soutěže očekávání, protože už se dobré dva týdny pohybuje po internetech. Mám na mysli Emmure a jejich “Eternal Enemies”, pro mě naprosto srdcovou kapelu, která rozdělila deathcorový svět na dvě opačné, navzájem se nenávidící póly. Nový producent a nová témata mohou znamenat progres v kariéře kapely, která svůj sound postavila na nekonečném drcení prázdných strun. Jestli se to Emmure povedlo, to rozeberu v recenzi během dubna. Když už jsem u deathcoru, musím zmínit také Whitechapel s novou deskou “Our Endless War”, kterou si určitě poslechnu, ale na co se ze čtvrtého měsíce těším dost možná nejvíc, jsou Аркона s albem “Явь“. Jejich “Слово” jsem jaksi vynechal, ale “Гой, Роде, Гой!” je jedna z mých nejoblíbenějších desek žánru, takže jsem skutečně zvědav! Pak jsou tu taky Chiodos, což je kapela, kterou zrovna nemusím, ale je to jediná možnost, jak si poslechnout Craiga Owense potom, co odešel z mých milovaných Destroy Rebuild Until God Shows, takže nové Chiodos taky ze zvědavosti párkrát otočím, stejně jako kompilaci demáčů z posledních tří desek Green Day. Triptykon mi bohužel nic neříkají a na Miss May I dlabu, stejně jako na všechny ostatní metalcorové kapely vydávající nudné generické desky. Toliko k měsíci dubnu.

---