Země: USA Žánr: black metal Datum vydání: 13.5.2015 Label: selfrelease Hrací doba: 25:07 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Against PR

Gestalt je mladá zámořská kapela, v jejímž případě o nějakých velkých vydobytých ostruhách prozatím hovořit nelze. Tohle trio ze St. Louis se totiž dalo dohromady teprve v loňském roce a letos na jaře se přihlásilo o slovo vůbec poprvé prostřednictvím pilotního ípka s názvem „Infinite Regress“, na nějž si hoši nachystali 25 minut materiálu…

Gestalt se pustili na black metalové kolbiště, a i když se nedá tvrdit, že by jejich produkce byla nějak skutečně inovativní a zvukově ojedinělá, přece jenom je na „Infinite Regress“ znát, že Američané ten žánr nechtějí pojímat tím úplně nejběžnějším a nejklišovitějším způsobem. To je samozřejmě velice pozitivní věc a podle mě je nutno ji přičíst k dobru. Jenže na druhou stranu, šlechetný záměr ještě není automatickou cestou k tomu, jak dosáhnout působivého výsledku.

Američané produkují relativně čistokrevný black metal, jemuž ovšem nechybějí ani nějaké ty melodie a který má hodně daleko do staroškolské syrovosti – naopak, Gestalt si jednoznačně hoví spíše v tom modernějším pojetí žánru. Nicméně, onu poznámku o melodiích nechápejte jako eufemismus pro symfonické zpívánky, protože „Infinite Regress“ je pořád takříkajíc metal. Což se ale nijak nevylučuje s tím, že Gestalt mají v sestavě i klávesy, které jsou využívány střídmě a s rozmyslem, a že tu a tam vykoukne i nenápadný náznak jakési elektroniky.

A vlastně právě v takových momentech je skupina nejsilnější. Gestalt totiž dokážou leckdy přijít s poměrně zajímavými a ne úplně ohranými melodiemi a přesně tehdy se ukazuje jejich největší potenciál. Některé nápady jsou jednoduše překvapivě silné – jako kupříkladu pomocí výborné sólové kytary podbarvené finále čtvrtého songu (z pěti) „Wade in Toil“.

Na druhou stranu, takhle zábavní Američané nedokážou být po celou dobu a vedle povedených chvilek je na „Infinite Regress“ i dost pasáží, nad nimiž by stálo za to se ještě trochu zamyslet, protože působí poněkud neuspořádaným dojmem a jedná se o hluchá místa. Z mého pohledu v tomto exceluje zejména druhá „Atavism“ a třetí „Tathata“, ačkoliv druhá jmenovaná nabízí alespoň jednu příjemnou mezihru. Jindy se zase Gestalt nezaleknou ambientní momentů, ale ani to ne vždy dopadá na výbornou. Zatímco třeba v závěru první písničky „Breach of Eden“ to smysl dává a jde o dobrý dojezd songu, závěrečný osmiminutový ambientní minimalismus „V“ je tak trochu blábol – vůbec nic se tam neděje, zábavné to není, atmosféru to nemá a spíš to působí jako umělé natahování stopáže. Naprosto zbytečná věc, která za jinak poslouchatelným ípkem vytváří zbytečně hořkou tečku.

Přesto hudba Gestalt není jako celek špatná a nějaký ten potenciál v ní tu a tam probleskuje. Bylo by nadnesené se tu ohánět termíny typu naděje na scéně, protože na to je „Infinite Regress“ přece jen málo poutavé, ale i tak je možno říct, že je tu relativně nakročeno k tomu, že by se někdy v budoucnu Američané mohli vypracovat do zajímavé podoby…