Země: Rakousko Žánr: atmospheric black metal Datum vydání: 21.4.2014 Label: Art of Propaganda Hodnocení: H. – 7/10 Ježura – 7,5/10 Průměrné hodnocení: 7,25/10 Odkazy: facebook

První pohled (H.):

Eponymní debutové album rakouských Harakiri for the Sky z roku 2012 sice neznám, ale tak nějak jsem měl z kapely vždy pocit, že jde o dobrou záležitost. Jestli tomu tak doopravdy je, to jsem se pokusil zjistit s aktuální druhou deskou “Aokigahara”. A hned na začátek klidně můžu předeslat, že to rozhodně nedopadlo špatně…

Harakiri for the Sky se pustili do jakéhosi post-black metalu, možná z jistého úhlu pohledu i atmosférického black metalu kombinovaného s post-rockem. Ve finále je to sice víceméně jedno a jde o to samé, nicméně jestli nás čtete pravidelně, možná jste si už všimli, že jsem tu tuto žánrovou kombinaci nejednou poměrně stíral. Harakiri for the Sky jsou naštěstí ten případ, kdy k tomu není důvod, protože zde je tahle záležitost provedena velice umně. Není to ani z toho důvodu, že vyloženě “post” ta deska zase není, jako spíš proto, že veškeré ty melodie v podání těchto Rakušanů nepůsobí nijak “teple”, naopak mě to spíš baví. Sem tam sice nějaký motiv začíná být už skoro na hraně, ale Harakiri for the Sky tu hranu, za níž by se mi to už nelíbilo, nikdy úplně nepřekročí, za což dávám palec nahoru.

Další věc, která se mi na “Aokigahara” líbí, je to, že se skupině podařilo ukočírovat i poměrně velkou hrací dobu. 64 minut sice není žádný extrém, ale není to ani úplně málo… zpočátku sice jednotlivé skladby až příliš splývají, ale to se se zvýšeným počtem poslechů spraví a pak už zvládne “Aokigahara” bavit po celou svou délku. Nějaká písnička, jíž bych mohl vypíchnout nad ostatní jako absolutní vrchol, tu pro mě sice není, ale na druhou stranu se mi počin líbí jako celek, čehož si možná cením o něco víc.

“Aokigahara” možná není nějaká naprosto dechberoucí genialita, ze které bych se posadil na zadní části kalhot, ale pořád je rozhodně oprávněné tvrdit, že Harakiri for the Sky nahráli parádní desku, jež za poslech(y) zcela jistě stojí.

Druhý pohled (Ježura):

Upřímně, jediným důvodem, proč jsem se do poslechu “Aokigahara” pustil, je avizovaná účast Harakiri for the Sky na nadcházejícím ročníku Phantoms of Pilsen, a tak jsem chtěl zjistit, co mě na podzim čeká. A dobře, že jsem tak učinil, protože druhé album mladých Rakušanů se mi zatraceně strefilo do vkusu.

Harakiri for the Sky hrají atmosférický black metal se silným důrazem na melodie, což v praxi vypadá tak, že jde většinou o konstatní sypanici, jež ale nepůsobí nijak agresivně, je to naopak velmi přístupné a nechává to vyniknout kytarové melodie a poměrně rozvážné riffy, které mají dohromady opravdu sílu. Na první poslech to může znít monotónně (a ono to vlastně monotónní je), ale různé poklidnější vsuvky, rytmické změny a hrátky s melodiemi to tak akorát ozvláštňují, takže o nudě nemůže být řeč.

Melodie a riffy, ústřední to prvky celé desky, nejsou nijak přelomové a ve své podstatě jsou vlastně dost jednoduché. Napsané jsou ale tak, že to funguje velice dobře a při zachování solidní atmosféry to místy zvládá být i zatraceně chytlavé. Celé album si bohužel nedrží vysoký standard, začátek druhé poloviny počínaje skladbou “Parting” je proti zbytku desky poněkud nevýrazný a občas mu chybí šťáva. I to slabší je ale slušné, má to velmi dobré momenty a hlavně start a závěr jsou opravdu silné, takže ve výsledku jde o poměrně dost působivou záležitost.

Co se týče konkrétních skladeb, musím určitě vyzdvihnout famózní “Homecoming: Denied!” následovanou “My Bones to the Sea”, “Jhator” a pak závěr v podobě skvěle gradující “Nailgarden” a především závěrečné pecky “Gallows (Give ‘Em Rope)”. Zajímavostí je velmi přívětivě podaný bonusový cover rádiového hitu “Mad World” od Tears for Fears…

“Aokigahara” není dokonalé album, ale výborné už rozhodně ano a hlasitě křičí do světa, že s Harakiri for the Sky je třeba počítat. Desku jsem si i přes těch pár slabších míst velice oblíbil a její tvůrce začínám bedlivě sledovat, protože tady dřímá potenciál k opravdu velkým věcem.