Země: Finsko Žánr: black metal Datum vydání: 20.11.2010 Label: Osmose Productions Hodnocení: 6/10 Odkazy: facebook / twitter

Tak jsou finští šílenci Impaled Nazarene, vedení holohlavým magorem Mika Luttinenem, opět zpátky a perou do lidí ten svůj punkem říznutý, rychlopalebný black metal hlava nehlava. Sice jim to tentokrát trvalo o něco déle (vyrovnali nejdelší pauzu mezi dvěma alby – tři roky), ale už jsou tady s novinkou “Road to the Octagon”. Co se změnilo? Nic! Co zůstalo při starém? V podstatě všechno!

Pokud jste měli někdy tu čest s jakýmkoliv starším počinem Impaled Nazarene, tak vám bude asi marné vykládat, jak novinka “Road to the Octagon” zní. Jenom čekáte, až řeknu, že se kapela opět drhne ten svůj ultra rychlý black metal a Mika Luttinen řve jak smyslů zbavený. Tudíž vše jak má být… nebo ne?

Ono zdánlivě všechno opravdu je, jak má být. Každý jednotlivý prvek, pro Impaled Nazarene typický, je na svém místě. Vše, co jste kdy od těchto bláznů chtěli slyšet, se nachází i na “Road to the Octagon”. Pořád je to nasraný náklep, který zdrtí cokoliv mu přijde do cesty. Pokud je tomu tedy tak, v čem je pak problém…? Problém je v tom, že předchozí deska “Manifest” byla prostě lepší. A jí předcházející “Pro Patria Finlandia” byla také lepší. A ještě starší “All That Your Fear” bylo také lepší. A hádejte co “Abscence of War Does Not Mean Peace”… ano, to bylo také lepší. A “Nihil” byl také… Máte výsledek? Ano, tohle je ten problém. “Road to the Octagon” ve své podstatě není vůbec špatné, jen prostě není dobré jako jeho předchůdci a právě to z něj dělá nejslabší dlouhohrající počin Impaled Nazarene za posledních pár (pár = docela dost) let, to mu láme vaz. Hodnoceno samo o sobě by “Road to the Octagon” dopadlo o dost lépe, hodnoceno v kontextu celé tvorby kapely se jedná o jeden z jejich nejslabších počinů. Na první pohled je všechno na svém místě, jen to tentokrát nemá tak silný dopad jako v minulosti. Vždy jsme byli u Impaled Nazarene všichni zvyklí, že to prali kulometnou salvou přímo do černého, na “Road to the Octagon” sice kulometná palba nepolevuje, jen má lehounce rozostřenou mušku.

Aby mě zase někdo špatně nepochopil, “Road to the Octagon” není nějaký vyložený průser – pořád se to setsakramentsky dobře poslouchá (a ještě lépe se na to mlátí řepou, hehe), ale myslím si, že v rámci celé diskografie Impaled Nazarene tato deska časem spíše zapadne a jako staří kmeti si budeme se slovy “to je kurva klasika” připomínat jiná alba těchto finských rychlíků.

Více k tomu asi není moc co říct (na rychlou hudbu rychlá recenze). Pokud máte chuť na drtivý nářez, s klidem můžete po “Road to the Octagon” sáhnout, pokud však máte chuť na opravdu kvalitní kulervoucí drtivý nářez, jděte radši do nějakého staršího počinu Impaled Nazarene.