Země: Rakousko Žánr: thrash / groove metal Datum vydání: 4.10.2014 Label: selfrelease Hrací doba: 51:08 Odkazy: web / facebook / twitter K recenzi poskytl: Nordavind Promotion

Rakouští mladíci Night Falls Last se od svého vzniku v roce 2008 vzepřeli k vydání dvou demosnímků, kdy první „Decisions and Directions“ vyšel v roce 2010 a následující „Return of the Fallen“ v roce 2012. Druhý jmenovaný počin je již přímým předchůdcem předloňského debutu „Deathwalker“, který nevyšel pod záštitou žádného velkého vydavatelství, a přesto mě Night Falls Last překvapili tím, jak profesionálně se jejich „novinka“ na první poslech tváří.

Hned při prvních vteřinách, kdy spustí „Fear the Machine“, již uvádí zbytečná „Invasion“, jsem byl zaujat povedeným zvukem, kdy jsou všechny nástroje pevně sladěny do výsledné symbiózy, jíž chybí k dokonalosti jen čitelnější baskytara, která v rychlejších momentech dostává slušně na prdel.

No, a pak je tady ještě jeden ohled, v němž mi Night Falls Last udělali radost, a tím je logicky jejich tvorba. Groove / thrash metal obecně není nikterak originální stylová škatulka, která by v zásobě měla ještě něco, čím může být člověk vyloženě překvapený, ale pokud si odmyslím místy zbytečně rozmělněné momenty, které díky natahování ztratily potřebnou údernost, na níž tenhle styl stojí, tak je „Deathwalker“ na poměry žánru albem, jež v žádném případě neudělá ostudu.

Jedním z důvodů je, že obsahuje ty nejosvědčenější postupy, díky nimž znějí Night Falls Last i díky modernímu songwritingu spíš jako Lamb of God než jako klasická jména jako Machine Head a Pantera, které tyhle kapely citují dnes a denně. Zpěvák Wolfgang Fleck je ve všech momentech zatraceně živelný a díky své práci s vokálem, kdy naprosto přirozeně přechází jak od hlubšího growlingu k výše usazenému řevu, je asi tím nejdůležitějším prvkem, který Night Falls Last táhne ještě výš, než na co by se zmohli s obyčejným a tuctovým řvounem. Pochvalu zaslouží i kytaristé Raphael a Peter, kteří odvádějí dobrou práci.

Co mě trochu zamrzelo, je skutečnost, že se Night Falls Last neodvážili pořádně kopnout do vrtule a neukázali, že umí pořádně zabrat, jako se tomu děje ve skvělém a nečekaném závěru páté „Shoothout“, jejíž poslední minuta, která je oproti střednětempé poloze, jež „Deathwalker“ provází, skvělým odvazem. Povedla se ještě „Fear the Machine“ a příjemně odlehčená „A Call from Inferno“, která se po necelých dvou minutách projeví i v kvapíkovém tempu.

Je rovněž škoda, že některé z písní jsou zbytečně kaženy druhým zpěvákem a basákem Christophem, jehož barva hlasu není tak zajímavá, abych viděl v jeho zapojení nějaký jiný důvod než ten, že vtíravé refrény zkrátka frčí, tak proč jej tam občas neprdnout. Naštěstí se nejedná o nepsané pravidlo, na což dojíždí třeba Soilwork, ale v rámci možností o nezbytné zlo, na které jsem si nezvykl, ale alespoň jsem se naučil jej přehlížet.

Nejsilnější jsou Night Falls Last ve skladbách typu „Fear the Machine“ a „Deathwalker“, v nichž mají do ohavné vtíravosti typu „Start to Breath“ daleko. A protože podobné momenty převládají, tak se to celé dá vydržet, aniž bych se do poslechu celé desky musel nutit, takže obecně vzato spokojenost.