Sepultura - The Mediator Between Head and Hands Must Be the Heart

Sepultura – The Mediator Between Head and Hands Must Be the Heart

Sepultura - The Mediator Between Head and Hands Must Be the Heart
Země: Brazílie
Žánr: thrash / groove metal
Datum vydání: 25.10.2013
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Trauma of War
02. The Vatican
03. Impending Doom
04. Manipulation of Tragedy
05. Tsunami
06. The Bliss of Ignorants
07. Grief
08. The Age of the Atheist
09. Obsessed
10. Da Lama ao Caos [Chico Science & Nação Zumbi cover]

Hodnocení:
nK_! – 8/10
H. – 6/10
Kaša – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,2/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Tak se nám vylíhla již třináctá deska světoznámé a nesmrtelné Sepultury. Sedmé s novodobým frontmanem Derrickem Greenem, který nahradil původního zpěváka a jednoho ze zakladatelů Maxe Cavaleru. Ten to teď už nějaký ten rok valí ve své další kapele jménem Soulfly a o kvalitě či nekvalitě jejich posledního opusu (který mimochodem vyšel zhruba měsíc zpátky, takže tvoří jakousi přímou konkurenci nové Sepultuře… je také zajímavé, že obě kapely jsou nyní upsány pod labelem Nuclear Blast, takže mi přijde poměrně těžko pochopitelný vstup na trh v tak krátkém časovém rozmezí) se můžete sami přesvědčit v naší nedávné recenzi.

Derrick Green – mnohými zatracován a jinými naopak neskonale veleben – vzal opratě Sepultury pevně do svých rukou a po sérií nepříliš povedených slepenců typu “Nation” nebo “Roorback” se mu povedlo kapelu konečně koncepčně ustálit a v roce 2006 vychází první z velkých “příběhových” alb s názvem “Dante XXI”, které se pohrabalo v klasice z největších – “Božské komedii” Danta Alighieriho. Následující (leč ne moc kladně přijaté) “A-Lex” se zaobírá tematikou důkladně rozebranou ve filmu “Mechanický pomeranč”, který natočil bezpochyby jeden z nejgeniálnějších a nejnadanějších režisérů – Stanley Kubrick. Zatím poslední počin, který se naopak soustředil na téma samotného času, nesl název “Kairos”. “Kairos” totiž v překladu znamená “bůh příhodného času”. Pomalu se dostáváme do současnosti, kdy vychází “The Mediator Between Head and Hands Must Be the Heart” a s ním i náš článek. Novinka bere inspiraci z prastarého německého snímku “Metropolis”, který pojednává o fiktivní dystopické společnosti budoucnosti (film lze dokonce najít na seznamu památek UNESCO). Osobně si myslím, že tematické složení posledních několika alb má něco do sebe a hlavně je každé úplně jiné než to předchozí. Což sice v obecném srovnání možná nepůsobí moc celistvě, ale jednotlivé desky jsou určitě lepší a o sto procent úspěšnější než to, co Sepultura předváděla těsně po období neslavných “Roots”.

The Mediator Between Head and Hands Must Be the Heart” je pravděpodobně o něco lepší nežli předchozí “Kairos”. Také zcela určitě o mnoho lepší než cokoliv dalšího, co Sepultura v posledních dvaceti letech vydala. Otázkou však zůstává, zda je možné jej srovnat s pravěkou tvorbou kdysi před čtvrt stoletím, kdy před sebou Sepultura tlačila káru s velkou cedulí a nápisem thrash/death metal. Nebudu se pokoušet a ani si netroufám soudit, zda může být novinka lepší než cokoliv z té doby. To by si měl každý přebrat sám a ujasnit si vlastní priority. Sepultura tehdy a Sepultura dnes jsou dvě naprosto odlišné kapely, přesto budu tak smělý, vyjádřím vlastní názor a řeknu, že “The Mediator Between Head and Hands Must Be the Heart” je nejlepší deskou od “Chaos A.D.” vydané v roce 1993.

Není zase tolik rychlá nebo zbytečně agresivní, ale nabízí správně temný zvuk podpořený dobře zvoleným tempem, které kapele maximálně sedí. Kytarový dělník Andreas Kisser předvádí své umění dotažené na maximum a jeho kytary jsou tím nejlepším a nejpropracovanějším, co jsme si mohli v posledních několika měsících poslechnout. Vypiplané riffy, úvodní pasáže gradující do velkolepých melodií, “spojovačky” mezi jednotlivými (a často odlišnými) částmi songů – to všechno je zahrané a zmixované na jedničku s hvězdičkou. Basovka veterána (poslední ze zakládajících členů Sepultury) Paula Xista tomu všemu dodává dojem jakési monumentální hutnosti, která exceluje především v pomalejších, ale o to drsnějších pasážích. Derrick Green do mikrofonu hučí jako o život a baví nejvíce od dob “Dante XXI”. Kisser mu zdatně sekunduje a metalový svět je tak opět bohatší o jedno dílo, které není nazpíváno genericky, ale razí si vlastní, ale o to tvrdší cestu. Nováček v řadách Sepultury, dvaadvacetiletý Eloy Casagrande, se poprvé usadil za známější bicí soupravu a do kapely tak vnesl mladou krev s novou energií, kterou zaprášené uskupení místy potřebovalo jako sůl. Srovnání s Igorem Cavalerou není na místě, ale mladíček se snaží a jeho party jsou zahrané precizně a s dávkou zkušeností, kterou by mu leckterý starší bubeník mohl bez problému závidět.

The Mediator Between Head and Hands Must Be the Heart” produkoval Ross Robinson, ne neznámé jméno na poli tvrděrockové muziky. Má za sebou spolupráci s takovými jmény, jako jsou KoRn, Fear Factory nebo například Slipknot, a upřímně – jeho vliv je na novém materiálu Sepultury hodně znát. Ne, že by třeba “Kairos” (produkce Roy Z) bylo v tomhle ohledu o moc horší, ale Robinsonovi se povedlo překřížit desetiletí a vrátit legendu na výsluní tím, že se sice postaral o to, aby zněla old schoolově, ale zároveň ji nenechal utopit se v minulosti a nezapomněl, že žijeme v jednadvacátém století. Takhle by měla vypadat postupná resurekce značky, která na tom sice není úplně špatně, ale má už také své lepší dny za sebou.

Jen zběžně přejedu nejzajímavější kousky. Úvod obstarávající “Trauma of War” do vás hned na začátku poslechu bez skrupulí napere jeden z největších nářezů, který lze mezi novými songy najít. Hnedka je cítit dosti oldschoolový rezonující zvuk. Následuje impozantně provedená “The Vatican”. Začíná dech beroucím chrámovým chorálem v pozadí s bitím zvonů a po psychedelickém přeskoku do samotné písničky nastupuje jedna z nejlépe kompozičně vystavěných skladeb, kde není nouze o zábavné melodie a chytlavé mezihry. Dále mám v oblibě “Tsunami” s její super kytarovou částí, dlouhý a pomalý “Grief” nebo cover (v těch si Sepultura v poslední době zvlášť libuje) “Da Lama ao Caos” od Chico Science & Nação Zumbi. Etnické prvky, bubínky a zvuk typický pro Sepulturu osmdesátých let. Bomba, paráda, luxus. Takhle kdyby vypadalo celé album, není co řešit a sahám po desítce.

Tak, máme to za sebou. “The Mediator Between Head and Hands Must Be the Heart” je bezpochyby tím nejlepším, co si můžete od současné Sepultury poslechnout. Atmosféra, zábavnost, mix a produkce – tohle vše stačí k tomu, aby na vás z obalu vykouklo povedené album, kterých se v poslední době na přesyceném trhu už tolik nevyskytuje. Prvotní tvorba zůstala nepřekonána, ale ruku na srdce – kdo něco takového ještě dnes očekává? Jsem maximálně spokojen a vyšší hodnocení nedávám pouze z obavy, že se jedná o výjimku mezi ne-zas-tak dobrými alby a že příště budeme mít co dočinění třeba s druhým “Nation”. Ale snad ne.


Další názory:

Klidně to řeknu hned na rovinu, aby bylo jasné, že můj názor není úplně relevantní, ale Sepultura je už dávno kapela, která mě moc nezajímá. Ne, že bych proti téhle legendě něco měl, určitě má můj respekt, zároveň ani nejsem nějaký ortodoxní fanoušek Cavalerova klanu, takže rozhodně nebrečím kvůli tomu, že už tam není ani jeden ze svého času ústřední bratrské dvojice není, jednoduše jen nemám sebemenší potřebu tuhle skupinu poslouchat. Abych řekl úplnou pravdu, tak poslední deska Sepultury, kterou jsem slyšel, byla “Nation”, což už je dobrých dvanáct roků. Co se novinky “The Mediator Between Head and Hands Must Be the Heart” týče, neměl jsem v plánu na daném stavu věcí něco měnit, nicméně hodně slušná hodnocení obou kolegů mě nakonec přesvědčila, abych dal brazilské veličině opět šanci, a tak se také stalo. Ta muzika je úplně v pohodě, nemůžu říct, že bych proti ní cokoliv měl, album jsem si poslechnul a neměl jsem s ním problém, ale na druhou stranu to není nic, co bych prostě chtěl poslouchat. Jednoduše mě to nebavilo natolik, abych se na další více jak hodinové kolečko brazilského metalu nějak zvlášť těšil, spíš jsem si to pouštěl tak nějak z “povinnosti”, abych si kvůli hodnocení dokázal utvořit nějaký názor. Když to řeknu jinak… právě teď mi tu “The Mediator Between Head and Hands Must Be the Heart” hraje, jenže jakmile dopíšu tenhle odstavec, tak to album smažu a už nikdy se k němu nevrátím. Uznávám, že kvalita tam zcela nepochybně je a že je tohle hodnocení hodně subjektivní a možná svým způsobem i trochu nespravedlivé, ale z mého osobního úhlu pohledu bohužel nemůžu dát víc.
H.

V nedávném říjnovém eintopfu jsem vyřkl předpověď, že Cavalerovic partička nakope s novinkou “Savages” sepulturovskému “The Mediator Between the Head and Hands Must Be the Heart” zadek, a nyní zpětně musím uznat, jak šeredně jsem se mýlil. Vůbec poprvé mě aktuální Sepultura kolem Derricka Greena a Andrease Kissera baví víc než formace jejich bývalého frontmana. Sepultura nemusela nic změnit, pořád hraje ten svůj agresivní groove/thrash, ovšem tentokrát se jí povedlo jednotlivé skladby vyšperkovat do takového stavu, že se dá hovořit o po všech stránkách povedeném zářezu. “The Mediator Between the Head and Hands Must Be the Heart” má neuvěřitelnou sílu a to, co dříve působilo jako bezzubý pokus o brutalitu (poslední slabota jménem “Kairos”), má hlavu a patu. V žádném případě nemůže být řeč o nejlepším počinu Sepultury v rámci její bohaté historie, ale pokud si vezmu alba s Derrickem Greenem, tak nemá novinka konkurenci. Těžkotonážní úvod v podobě “Trauma of War” a “The Vatican” má takový dopad, že mi chvíli trvalo, než jsem jej rozdýchal. Velmi zajímavá je pomalá “Grief”, která umožňuje v půlce alba na chvíli si odpočinout. Závěrečný cover “Da Lama ao Caos” od Chico Science & Nação Zumbi zase vzdáleně dává vzpomenout na “Roots” a kupodivu to nepůsobí jako laciný pokus o oprášení “zašlé” slávy. Novic za bubenickou stoličkou se uvedl velmi dobře a rozmetal tak pochyby o tom, proč si kapela vybrala takového mladíčka, když vzhledem ke svému statusu mohla sáhnout po nějakém větším jménu. Nemá smysl chodit okolo horké kaše. Nové album se Sepultuře prostě povedlo, a pokud se příště ukáže, že to není jen náhoda, tak jsem ochotný vzít Kissera a jeho partu na milost, protože po těch letech, co jsem na ně kvůli jednomu horšímu albu za druhým házel špínu, si novinkou vysloužili mou pozornost.
Kaša


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.