Země: USA Žánr: progressive metal Datum vydání: 7.7.1992 Label: Atco Records Tracklist: 01. Pull Me Under 02. Another Day 03. Take the Time 04. Surrounded 05. Metropolis Pt.1 – The Miracle and the Sleeper 06. Under a Glass Moon 07. Wait for Sleep 08. Learning to Live Hodnocení: 9,5/10 Zbytek redakce hodnotí: Seda – 8,5/10 Průměrné hodnocení: 9/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Dream Theater, známá kapela hrající progresivní metal, vystoupí 30. června v Praze a já jsem se na její počest rozhodl sepsat recenzi k jejímu albu “Images and Words”. “Proč zrovna ‘Images and Words’,” ptáte se, “vždyť je tu nová deska!” Jenže nová deska vyjde až 23. června a to by nestačilo mlsnému recenzentovi k několikanásobnému poslechu a sepsání recenze, když má tolik jiné práce jako například nalejvání se. A navíc, “Images and Words” je deska superklasická. Ale před samotnou recenzí krátká předmluva.

Dne 2. června se malý Earthworm rozhodl napsat tuto recenzi, a jelikož zrovna nemohl večer spát, sednul si, vzal tužku a papír a psal. Psal a psal, až popsal tři strany A4, a tak každý, kdo s jeho sáhodlouhou recenzí vydrží, má u něj velké plus. A kdo nevydrží, ten má mínus. A kdo nedočetl ani sem, je hloupý špindíra a měl by se smažit v nebi :)

“Images and Words” je kultovní album, u kterého leží počátky moderního progmetalu. I když Queensrÿche nebo Fates Warning byli první, co zkoušeli zkombinovat Black Sabbath s Rush, na tomto albu to Dream Theater přenesli na vyšší úroveň. Opravdu, dá se říct že z “Images and Words” si bere inspiraci většina progmetalového klání, například i Cynic nebo Savatage.

Dream Theater jsou mistry svého řemesla, tedy heavy metalu, a pro mě jsou jednou z nejtalentovanějších kapel na světě, hlavně instrumentálně. Techničnost jejich hraní, komplexnost písní a neskutečný hlas Jamese LaBrieho tvoří kombinaci, na kterou může být Amerika hrdá. Cesta těchto mistrů (i přes pár změn klávesáka), začala právě albem “Images and Words”.

Je to sice až druhé album Dream Theater, ale poprvé na něm můžeme slyšet pravé přednosti kapely. Na rozdíl od předchůdce “When Day and Dream Unite” jsou skladby delší a komplexnější, ale hlavní je změna vokalisty Charlese Dominiciho, ten se totiž věkově ke skupině nehodil, byl o deset let mladší než ostatní. Byl nahrazen již zmiňovaným Jamesem LaBriem, který se stal jedním z klíčových faktorů a poznávacích znamení Dream Theater. Někteří právě kvůli jeho hlasu skupinu odsuzují, ale on je taky jeden z důvodů, díky nimž byli Dream Theater po “Images and Words” katapultováni do výšin. Samozřejmě by se neobešel bez neuvěřitelných výkonů kytaristy Johna Petrucciho, bicmena Mika Portnoye, basáka Johna Myunga a tou dobou klávesisty Kevina Moora.

Otvírák “Pull Me Under” je asi nejklasičtější skladba Dream Theater vůbec a byla první, kterou jsem od nich slyšel. Je to osmiminutová píseň plná tvrdých riffů, chytlavých melodií a skvělé práce jednotlivých instrumentů, všechno do sebe skvěle zapadá a tvoří fantastickou kombinaci. Je to tak klasická skladba, že kdybych měl vytvořit přirovnání, asi bych řekl, že je to něco, jako je “Master of Puppets” pro Metallicu nebo “Run to the Hills” pro Iron Maiden. Je to také skvělý příklad toho, jak vytvořit song, který se bude líbit i zatvrzelému deathmetalistovi, i někomu, kdo o metalu nemá ani ponětí, nebo s ním začíná. Každý si na konci řekne: “Tak tohle bylo sakra dobrý!”

Nálada se najednou úplně změní s nástupem “Another Day”. Dream Theater se rozhodně nebojí experimentovat a odklánět se od metalu. Možná to tak zpočátku nevypadá, ale je to dobrá skladba, po pár posleších se určitě každý přistihne, že si v duchu zpívá s písní :) Atmosféru skvěle doplňuje saxofon, kvůli němuž tuto skladbu někteří fanoušci odsuzují.

Další dlouhá, nepopsatelně krásná skladba nese název “Take the Time”. Začíná bicími, přidá se tvrdá kytara, slyšíme pár riffů a vyhrávek, pak se ozvou klávesy, nahodí fantastické sólo a dál se v rytmu basy dostáváme k jazzové části… a to je teprve prvních 60 sekund, ještě je před námi dalších 7 a půl minuty. Nedá se to moc dobře popsat, děje se zde najednou tolik věcí a můžeme slyšet tolik vlivů, že je pro recenzenta problém najít ta správná slova, protože toto se děje ve většině skladeb Dream Theater. Nedá se říct: “Je to něco jako…” Tato skladba je trochu jazzová, bluesová, metalová, chytlavá, ale komplikovaná, technická a podrobnější popis by byl opravdu na dlouho. Instrumentálně tento song řadím k nejlepšímu, co Dream Theater stvořili. Dejte “Take the Time” čas a rozhodně nebudete litovat.

“Surrounded” je další, a i když není moc dlouhá, nic jí to neubírá. Začíná pomalu, piano hraje, LaBrie se přidává se zpěvem, klidným a pomalým a brzy nastává exploze do jazzovité písně. Dream Theater opět dokazují, že i když to nezní jako metal, zní to dostatečně dobře na to, aby to zaujalo i metalistu.

Následuje pravá klasika Dream Theater, a kdo říká, že ne, ať roztrhne svou průkazku “fanoušek hudby”, protože si k nim nezaslouží patřit :) Řeč je o “Metropolis Pt.1 – The Miracle and the Sleeper”. Je to metalová jízda plná riffů, skvělého bubnování (u některých části je těžké i poklepávat nohou do rytmu), změn nálad a skvělé instrumentální části. Poslech této skladby je další nepopsatelný zážitek. Poslechněte si to, rozhodně těch devět minut neutratíte zbytečně.

Album neztrácí páru ani při “Under a Glass Moon”, ve které je jedno z nejlepších kytarových sól vůbec. LaBrie zase ukazuje emoce, které do zpěvu dává, a kromě Petrucciho sóla je v písní opět spousta riffů, které by někomu vystačily i na několik písní.

“Wait for Sleep” je taková chvíle oddechu, krátká klávesová skladba, doprovázená pouze LaBrieho zpěvem, který se k pianu skvěle hodí, a i přesto, že je to tak krátký kousek a skončí tak rychle, jak začal, skvěle se na album hodí.

Dostat se do “Learning to Live” chvíli trvalo. Zní úplně jinak než zbytek desky, což by bylo v pořádku, protože na tomto albu nezní nic jako to druhé, ale “Learning to Live” se zdá být úplně někde jinde. Dlouhé songy Dream Theater většinou bývají tvrdší, tento kousek je spíš baladičtější, možná proto není tak lehké se do něj dostat a zapamatovat si ho. Právě za tento song ubírám půl bodu.

“Images and Words” je pro mě velmi zásadní album, protože jsem díky němu našel zálibu v prog metalu (což je momentálně můj nejoblíbenější styl), pro který je to také velmi zásadní album. Asi je to také nejlepší deska pro seznámení s Dream Theater. Obsahuje skladby všech délek a stylů od pianovky “Wait for Sleep” až po tvrdý epos “Metropolis” a ukazuje, proč je tato kapela po celém světě tak milována. Takže radím každému: zapněte YouTube, pusťte si “Pull Me Under”, “Take the Time” nebo dokonce “Metropolis Pt.1” a užívejte si. Nebo možná ještě líp, běžte a kupte si to album!

---