 |
| Země: USA Žánr: steampunk / world music Datum vydání: 28.11.2014 Label: selfrelease Tracklist:
|
První pohled (Atreides):
Abney Park je vůbec zajímavá smečka – a navzdory tomu, že posledních několik let vydává desky s kadencí kapel jako Korpiklaani, jsme tu o ní ještě nemluvili, nemýlím-li se. Nejvyšší čas to napravit, protože i když je „Nomad“ loňský kousek, rozhodně není pozdě se mu podívat na zoubek.
Já sám jsem se ke kapele, jež pochází ze Spojených států a oplývá poměrně bohatou historií, dostal před několika lety skrze první steampunková alba, která se nesou veskrze v rytmech barvité world music zahalené do oblaka kouře minulosti. Abney Park vznikli před nějakými šestnácti lety se jménem ukradeným z jednoho z londýnských hřbitovů, což výrazně korespondovalo s jejich tehdejším temně industriálním gothic rockem. Nicméně po dvou, třech deskách, z nichž nejvýraznější je bezesporu kousek jménem „Cemetery Number 1“, se chytli začínající vlny páry a ozubených koleček, čímž dopomohli k odpálení současné steampunkové mánie, která doposud trvá a dále roste.
Na deskách „Lost Horizons“ a „Æther Shanties“ zformovali svůj unikátní styl pohybující se mezi gothic rockovým základem, taneční elektronikou a world music, sbírajíc inspiraci po celém světě od Starého kontinentu přes arabský svět až po Dálný východ. Popravdě nemám ponětí, co kapela hraje na deskách následujících po „The End of Days“, jež vyšla někdy před pěti lety, neb jsem se k jejich tvorbě vrátil právě až s loňskou „Nomad“, přičemž mezitím stihli do éteru vychrlit zhruba další tři, čtyři desky.
Stejně jako předchozí desky si i „Nomad“ kapela vydala kompletně sama na vlastní náklad, přičemž za tenhle přístup má už léta můj respekt. A stejně jako předchozí desky se nese v určité náladě, která se line napříč celou deskou. Pokud „Lost Horizons“ bylo rozlítané a plné pirátů a „Æther Shanties“ se plně věnovalo století páry potulujíc se po všech možných koutech západního světa, „Nomad“ je procházkou převážně koloniální Afrikou a Blízkým východem (byť se pár odboček najde), což se porůznu prolíná do všech čtrnácti písní.
Pod vedením principála Roberta Browna kapela tepe do posluchačů svižná tempa poháněná elektronickým srdcem podobně jako na předchozích deskách. Sem tam zpomalí, sem tam přitvrdí, tu a tam se uvolní do naprosto ležerní pózy. Vcelku nic moc se nemění, rozhodně nejde o nic, co bych neznal z předchozích nahrávek. Jednotlivá alba, jakkoliv jsou základní stavební kameny vždy dost podobné, odlišuje právě nálada a směřování novinky vytváří dojem, že jde o jiný materiál, než jaký jste slyšeli na minulých počinech. Zároveň jsou to však jedni a ti samí Abney Park s nezaměnitelným rukopisem, čímž vzniká paradoxní situace, při níž mám dojem, že jsem čerstvě prezentovaný materiál slyšel v minulosti asi tak stokrát, a přitom v podstatě ani jednou. Jak to tahle kapela dělá, vážně nevím, ale dokud mě to baví, tak proč to řešit.
Hudebně rozhodně nejde o nic náročného, ostatně Abney Park nikdy nehráli nic, co byste museli louskat na desetkrát. Naopak, opět se jim na výbornou daří nepodbízivá chytlavost, která mě k jejich deskám připoutala už tolikrát. Plejáda kratších písní s širokou paletou nápadů skutečně vytváří dojem, že s každým albem kapela procestuje dobře půl světa, čímž pojmu world music dodává tak trochu jiný rozměr než většina interpretů z daného žánru. Ať je to počáteční kytarová „Tribal Nomad“ načichlá saharskou pouští, zpěvná „Born in the Wrong Time“ (kterou jako bych už někde slyšel, nemám ale vůbec ponětí kdy a kde), uvolněná „Escape the Ground“, v níž kytara vzdává hold vzdálenému orientu, či „Night Train from Saint Peterburg“, s výborným banjem a refrénem, pokaždé to má něco do sebe. „The Casbah“ jako by míchala náladu indického tržiště s rytmy tanga, „Whole Life Crisis“, „Two Elixirs“ zase míchají do jedné směsi silně taneční elektroniku a projížďku (trochu neočekávaným) divokým západem. A ty výjezdy baskytary!
Takhle bych mohl v podstatě pokračovat i ve zbytku skladeb. Sice už na mě nepůsobí takovým wow efektem jako třeba „Airship Pirates“, „Buidling Steam“ nebo „Under the Radar“ z prvních steampunkových desek (nemluvě o rané goth éře), nicméně stále mě dokáží zabavit. Jejich pestrost na někoho může působit trochu roztěkaně, nicméně přesně na téhle barvitosti Abney Park staví. Jasně, v rámci kompozice písní od téhle skupiny toho příliš nového čekat nelze, ostatně Robert Brown si pravděpodobně nenechává do skládání zrovna dvakrát kecat, když je Abney Park víceméně jeho duchovní děcko po všech stránkách, ale to v zásadě nijak zvlášť nevadí. Tím nechci říct, že by to bylo hudebně blbé, to rozhodně ne, celé je to poskládané dobře a s citem, spíše poukazuji na určitou míru stagnace, která ale paradoxně není tak škodlivá, jak by z podstaty slova měla být. Abney Park se i po řadě alb daří udržovat velmi slušnou kvalitu materiálu a hudební rozmanitost dohání zkrátka jinak než experimentováním se strukturou skladby. Jediná výraznější výtka směřuje ke klávesovým rejstříkům a samplům, které by už chtěly obměnit či rozšířit, protože některé motivy vcelku jasně rozpoznávám ještě ze starých alb.
Zároveň ale těžko tvrdit, že by Abney Park chrlili jednu desku za druhou za účelem osobního obohacení, z jejího přístupu mám spíš dojem, že tak činí zkrátka proto, že je to baví, a prachsprostému kalkulu jsou na hony vzdálení. Důležité je, že „Nomad“ baví i mě, což je upřímně rozhodně víc, než jsem před prvním poslechem alba očekával (kolem a kolem jsem vzhledem ke kadenci alb neočekával pro jistotu vůbec nic), takže konec dobrý, všechno dobré. Pokud hledáte nenáročnou, melodickou a živou hudbu, která zároveň není tupá jak cihla, s „Nomad“ rozhodně nešlápnete vedle.
Druhý pohled (H.):
Já osobně nejsem na muziku Abney Park ani zdaleka takový kanón jako kolega nade mnou, a ačkoliv mám o jejich existenci povědomí již mnoho let, z dosavadní tvorby skupiny znám vlastně jen více či méně náhodně střípky, protože jsem doposud nebyl s to se dokopat k podrobnějšímu prozkoumání. Nicméně i díky oněm střípkům jsem do poslechu „Nomad“ nešel úplně čistý a měl jsem představu, co bych měl od aktuálního alba Abney Park očekávat.
Ne snad, že bych se tu chtěl veřejně chlubit svou jasnozřivostí, ale nakonec jsem od „Nomad“ skutečně dostal to, co jsem předpokládal. Očekával jsem barvitou a hravou desku a přesně takové „Nomad“ skutečně je. Abney Park nevymýšlejí žádné hudební opusy a jedou v pohodovém písničkovém tempu a na vlně steampunkovou estetikou kořeněné world music. I přes počet 14 skladeb se celková stopáž zastavila na příjemně střízlivých 43 minutách, což v součtu s faktem, že je muzika Abney Park opravdu hodně chytlavá, přístupná a (v dobrém slova smyslu) vlezlá, znamená, že „Nomad“ ubíhá jedna báseň.
Jediné, co nahrávce trochu ubírá na kreditu, je to, že se na ní bohužel urodilo i něco málo vaty, bez níž by se albu dýchalo o kousek lépe. Z mého pohledu jsou to především pomalé „Escape the Ground“ a „I’m Glad I Lost You“, jejichž absence by „Nomad“ z mého pohledu jen prospěla. První jmenovaná se ještě s přivřenýma očima dá vzít na milost, ale ta druhá měla letět do koše bez milosti. Osobně bych se pak obešel klidně i bez takové „Born at the Wrong Time“, která sice obsahuje některé solidní motivy, ale jako celek mi k srdci zrovna nepřirostla, byť v tomhle případě už jsem ochoten to překousnout.
Počet povedených písniček je však naštěstí o poznání vyšší, protože to jsou takřka všechny ostatní. „Tribal Nomad“ a „Two Elixirs“ jsou naprosto tutové hitovky a kupříkladu u druhé jmenované snad ani nejde nepodupávat nohou do rytmu, jak je to návykové. Hodně mě baví baladická „On the Fridge“, s jejíž pomocí Robert Brown a jeho kumpáni dokazují, že pomalu to také umějí, ale i (na poměry desky) ostřejší „Pity the Free Man“. Další výtečná pecka, o níž platí nemlich to samé co o „Two Elixirs“, je i „The Casbah“ a velmi příjemná je i opětovně pomalejší „Night Train from Saint Petersburg“, jež kromě lehce melancholického nádechu nabídne i hodně pěkné a trochu vintage klávesy v pozadí. Je ale super, že albu nedochází dech ani v závěru a i v posledních třech písních po již zmiňované slabotě „I’m Glad I Lost You“ dokážou Abney Park držet jak nastavenou laťku, tak i posluchačovu pozornost – zejména to platí o povedené „Give’em What For“.
I přes trochu té omáčky jsou tedy dojmy z placky rozhodně pozitivní, jelikož dobré skladby s velkým náskokem převažují oproti těm horším. Celkově vzato je tedy „Nomad“ hodně příjemné a hlavně sympatické album, které se mi líbí. Asi ho nebudu točit s železnou pravidelností ještě nevím jak dlouhou dobu, ale určitě se k němu v budoucnu tu a tam rád vrátím. Ostatně už jen fakt, že jsem jej nyní oprášil víc jak půl roku od doby, kdy jsem jej slyšel naposledy, a stále mě to baví, mluví sám za sebe…
