Země: Estonsko Žánr: death metal / punk Datum vydání: 27.3.2014 Label: Offense Records Tracklist: 01. Sculpting Sanctum 02. Delirium 03. Scream Divini Misfortune 04. Torch All Idols 05. Bound to Decay 06. Underground Abyss 07. Tyrant Obsession 08. Ominous Illusions 09. Kingdom of Flesh Hodnocení: 4,5/10 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Against PR

Pokaždé, když nám do redakce přijde k recenzi death metalový počin od naprosto neznámé kapely, tak se obávám generické záležitosti, která v sobě skrývá všechny nezbytné ingredience, jež tento styl učinily tím, čím dnes je, ovšem vše je tak nějak jednotvárné a nezajímavé. Možná to není úplně zdravý přístup, ale věřte, že po těch desítkách alb, jež jsem slyšel a tohle splňují, už to ani jinak nejde. Nejinak tomu bylo i u estonských Aghor, jejichž letošní výtvor “Necrolivonica” je jejich prvním studiovým albem. Před ním se tahle skupina, jejíž vznik se datuje k loňskému roku, zmohla na demosnímek “Awe! Demon(n)”, takže jsem nečekal žádné zázraky a spíš se obával dalšího obyčejného deathového nářezu bez vlastního výraziva.

A tak se taky stalo. Tedy, abych to uvedl na pravou míru, Aghor se snaží svou jinak klasickou death metalovou kompozici skladeb poprášit špetkou hardcore/punku, ale pokud pominu vokál řvouna Alary, který nedisponuje takovým tím typickým chropotem, tak je výsledek vlastně úplně obyčejný death metal, který díky tomu pouličnímu přístupu v konečném výsledku zní ještě o něco jednodušeji, než by vyzníval za normálních okolností. Jinak je totiž vše v rámci stylového průměru. Chrastivě nemocným zvukem počínaje, přes vlastní kompozici jednotlivých válů, až po instrumentální výkony.

Ona je vlastně “Necrolivonica” celkem solidní placka. To jen, aby bylo jasno. Není to žádný průser, ale i přes krátkou stopáž a pouhých devět skladeb v ní chybí nějaký vyloženě prdelnakopávající moment, který by mě nadzvedl ze židle. V praxi to v podání Aghor dopadá asi tak, že na úvod spustí našlapaná “Sculpting Sanctum”, již odstartuje baskytara à la Motörhead. Říkáte si, že to je dobré. Je to upřímné, nasrané a energie z toho jenom číší. Jenomže jakmile se tato skladba zopakuje devětkrát za sebou, což se na “Necrolivonica” děje, tak už to s přibývajícími minutami není nic, nad čím by člověk skákal radostí. Jsou sice desky, kterým to neškodí a na takové té úsečné energičnosti a jednoduchosti jsou schopny utáhnout celou hrací dobu, ale Aghor se to jaksi nedaří.

Pořád mluvím o “Necrolivonica” jako o celku, kde to není vyložená hitparáda, ale přesto jsem schopný si jednotlivě některé songy pustit jen tak pro radost a v tu chvíli to taková nuda není. Zejména skladby z druhé poloviny tracklistu u mě vyloženě dojely na to, že někdy od “Bound to Decay” už se zdaleka nebavím tak jako na začátku. Abych byl konkrétní, tak “Tyrant Obsession” a “Ominous Illusions” jsou pořádné šlehy, které bych se nebál označit za jedny z nejlepších kousků debutového alba Aghor, ale otupen jednolitým nářezem, který ani na moment nevybočí z hned v úvodu vyznačené cesty, mi prostě při celkovém poslechu nepřijdou zas tak dobré, jako o den dřív, když jsem si je pustil samostatně.

Je škoda, že když už se borci rozhodli, že do death metalu propašují některé prvky z hardcoru a punku, tak si krom té jednoduchosti při skladatelském přístupu nevzali víc živelnosti a klidně i sborových vokálů, které leckdy dokážou i průměrnou píseň nevídaně oživit a nutit posluchače alespoň si pořádně zapět. Při živých vystoupeních v klubu to zcela určitě bude Aghor šlapat na jedničku a dokážu si představit to maso pod pódiem, ale protože hodnotím “Necrolivonica” ve své studiové “kráse”, tak jednostranné nadšení ze mě prostě nedostanete.

Samozřejmě, že album se vyslechnout úplně v pohodě dá a neříkám, že byste v jeho společnosti krváceli z uší, ale mně osobně to takto vydrželo snad dva, tři poslechy. Poté už můj zájem strašně rychle opadnul, což je špatně, na to snad upozorňovat nemusím. Jako taková kulisa, u které není třeba myslet a stačí vám, že si jen tak bez rozmýšlení budete klepat do rytmu, je “Necrolivonica” dost solidní kotouček, ovšem to je od death metalové desky, která by měla na posluchače nastoupit s pořádnou vervou a tlakem jej nepustit ze svých spárů (aniž by se začal nudit), sakra málo.