Odota je debutující smečka… tedy, vlastně byla debutující smečka, protože ono debutování ve skutečnosti proběhlo již koncem minulého roku, tudíž by možná bylo vhodnější použití minulého času. Vlastně ani s tou smečkou to není zas tak žhavé, neboť smečky povětšinou mívají víc členů, kdežto Odota je jednočlenným projektem, za nímž stojí jistý Jarmo Nuutre (jehož doposud asi nejznámějších působištěm byli stoner / doomoví Talbot, jejichž řady před dvěma lety opustil).
Podle muzikantova jména jste si nejspíš tipnuli, že zemí původu by mohlo být Finsko, ale není tomu tak. Trefili jste se však do správné ugrofinské jazykové rodiny a co do kilometrů to vlastně také není zas tak daleko – Odota totiž pochází z Estonska. Nicméně vzhledem k faktu, že nejsme zeměpisnou stránkou, nás přece jen o něco víc bude zajímat to, co Jarmo Nuutre na „Fever Marshal“ – jak zní jméno onoho debutu Odota – předvádí.
Říct, že jde o black metal, by sice nebylo vyloženě střelou vedle, protože tento žánr bezesporu tvoří páteř „Fever Marshal“, avšak celkově vzato by toto tvrzení pravdě neodpovídalo. Přinejmenším z formálního hlediska toho totiž nahrávka v sobě má o mnoho více. Sice bych se zdráhal to nazývat přímo experimentálním black metal, nicméně nelze přehlížet fakt, že se Jarmo Nuutre ne úplně zřídka pouští i do experimentování s dalšími extrémními (ale ne nutně metalovými) styly. Především se jedná o výstřelky do dronu či chladného industrialu, čehož jsou krásnými příklady skladby jako „Staked Plains“ nebo závěrečná osmiminutovka „Rattlesnakes Unfold“. Bez zajímavosti však rozhodně není ani téměř dvě a půl minuty dlouhé intermezzo s názvem „Half Eagle“, které na desce uvozuje právě nejdelší závěrečný kus.
V této poloze je Odota nejsilnější a taktéž nejzajímavější, a kdyby se celé „Fever Marshal“ odehrávalo v tomto duchu a kvalitě (třeba ta „Rattlesnakes Unfold“ je totiž skutečně výborná), myslím, že bych pomalu mohl hovořit i o nadšení. Problém však tkví v tom, že „Fever Marshal“ je v jádru stále black metalovou nahrávkou a v tomto žánru není muzika Jarmo Nuutreho ani zdaleka tak poutavá. Jedná se o relativně syrovou (nikoliv však rychlopalebnou) podobu black metalu, jemuž nějaký ten povedený riff (kupříkladu v „Cannon“) nechybí. Obecně vzato to ale nic pamětihodného není a s experimentálnějšími pasážemi, které jsou bohužel v menšině, se to rovnat nemůže.
Nějaký potenciál v Odota přítomen je, o tom není sporu. Přece jen je cítit, že autor má něco zkušeností posbíráno. Mám-li ovšem mluvit čistě za sebe, viděl bych cestu především ve zvýšeném podílu experimentování a klidně bych se nebál se oprostit od toho, že má jít o black metal nebo obecně metal. Zůstává však otázkou, zdali to na případných dalších počinech bude takto vnímat i sám autor – a pokud ten bude trvat na převaze black metalu, asi mě to nebude zajímat, nezlepší-li se výrazně úroveň. Ty black metalové kusy na „Fever Marshal“ jsou totiž sice poslouchatelné, ale nic moc navíc.
Pokaždé, když nám do redakce přijde k recenzi death metalový počin od naprosto neznámé kapely, tak se obávám generické záležitosti, která v sobě skrývá všechny nezbytné ingredience, jež tento styl učinily tím, čím dnes je, ovšem vše je tak nějak jednotvárné a nezajímavé. Možná to není úplně zdravý přístup, ale věřte, že po těch desítkách alb, jež jsem slyšel a tohle splňují, už to ani jinak nejde. Nejinak tomu bylo i u estonských Aghor, jejichž letošní výtvor “Necrolivonica” je jejich prvním studiovým albem. Před ním se tahle skupina, jejíž vznik se datuje k loňskému roku, zmohla na demosnímek “Awe! Demon(n)”, takže jsem nečekal žádné zázraky a spíš se obával dalšího obyčejného deathového nářezu bez vlastního výraziva.
A tak se taky stalo. Tedy, abych to uvedl na pravou míru, Aghor se snaží svou jinak klasickou death metalovou kompozici skladeb poprášit špetkou hardcore/punku, ale pokud pominu vokál řvouna Alary, který nedisponuje takovým tím typickým chropotem, tak je výsledek vlastně úplně obyčejný death metal, který díky tomu pouličnímu přístupu v konečném výsledku zní ještě o něco jednodušeji, než by vyzníval za normálních okolností. Jinak je totiž vše v rámci stylového průměru. Chrastivě nemocným zvukem počínaje, přes vlastní kompozici jednotlivých válů, až po instrumentální výkony.
Ona je vlastně “Necrolivonica” celkem solidní placka. To jen, aby bylo jasno. Není to žádný průser, ale i přes krátkou stopáž a pouhých devět skladeb v ní chybí nějaký vyloženě prdelnakopávající moment, který by mě nadzvedl ze židle. V praxi to v podání Aghor dopadá asi tak, že na úvod spustí našlapaná “Sculpting Sanctum”, již odstartuje baskytara à la Motörhead. Říkáte si, že to je dobré. Je to upřímné, nasrané a energie z toho jenom číší. Jenomže jakmile se tato skladba zopakuje devětkrát za sebou, což se na “Necrolivonica” děje, tak už to s přibývajícími minutami není nic, nad čím by člověk skákal radostí. Jsou sice desky, kterým to neškodí a na takové té úsečné energičnosti a jednoduchosti jsou schopny utáhnout celou hrací dobu, ale Aghor se to jaksi nedaří.
Pořád mluvím o “Necrolivonica” jako o celku, kde to není vyložená hitparáda, ale přesto jsem schopný si jednotlivě některé songy pustit jen tak pro radost a v tu chvíli to taková nuda není. Zejména skladby z druhé poloviny tracklistu u mě vyloženě dojely na to, že někdy od “Bound to Decay” už se zdaleka nebavím tak jako na začátku. Abych byl konkrétní, tak “Tyrant Obsession” a “Ominous Illusions” jsou pořádné šlehy, které bych se nebál označit za jedny z nejlepších kousků debutového alba Aghor, ale otupen jednolitým nářezem, který ani na moment nevybočí z hned v úvodu vyznačené cesty, mi prostě při celkovém poslechu nepřijdou zas tak dobré, jako o den dřív, když jsem si je pustil samostatně.
Je škoda, že když už se borci rozhodli, že do death metalu propašují některé prvky z hardcoru a punku, tak si krom té jednoduchosti při skladatelském přístupu nevzali víc živelnosti a klidně i sborových vokálů, které leckdy dokážou i průměrnou píseň nevídaně oživit a nutit posluchače alespoň si pořádně zapět. Při živých vystoupeních v klubu to zcela určitě bude Aghor šlapat na jedničku a dokážu si představit to maso pod pódiem, ale protože hodnotím “Necrolivonica” ve své studiové “kráse”, tak jednostranné nadšení ze mě prostě nedostanete.
Samozřejmě, že album se vyslechnout úplně v pohodě dá a neříkám, že byste v jeho společnosti krváceli z uší, ale mně osobně to takto vydrželo snad dva, tři poslechy. Poté už můj zájem strašně rychle opadnul, což je špatně, na to snad upozorňovat nemusím. Jako taková kulisa, u které není třeba myslet a stačí vám, že si jen tak bez rozmýšlení budete klepat do rytmu, je “Necrolivonica” dost solidní kotouček, ovšem to je od death metalové desky, která by měla na posluchače nastoupit s pořádnou vervou a tlakem jej nepustit ze svých spárů (aniž by se začal nudit), sakra málo.
Země: Estonsko Žánr: folk metal Datum vydání: 7.3.2014 Label: Spinefarm Records
Tracklist:
01. Külmking
02. Lööme mesti
03. See on see maa
04. Must hunt
05. Terasest taotud tee
06. Öö
07. Tõrrede kõhtudes
08. Metslase veri
09. Surmamüür
10. Mullast
11. Karjajuht
12. Talisman
Co se vám vybaví, když se řekne Metsatöll? Pro některé z vás jistě dobře známé jméno, jiným neřekne vůbec nic. Já donedávna patřil zhruba někam doprostřed – o kapele jsem věděl už dlouhou dobu, pokaždé od nich ale slyšel jen pár ukázek z alba a nikdy se k jejich pořádnému poslechu nedostal. Nějak jsem k tomu nikdy neměl důvod, ukázky mě nikdy neuchvátily natolik, abych zkusil nějakou desku zařadit do playlistu od začátku do konce – až do vydání aktuální desky “Karjajuht”.
Pro našince takřka nevyslovitelný název alba skýtá téměř na vteřinu přesně pětačtyřicet minut, které pro mě byly de facto permiérou s touhle estonskou skvadrou. Rozhodně jsem od alba neočekával žádný průser, ale když jsem se nad tím hlouběji zamyslel, tak jsem došel k tomu, že vlastně ani nevím, co vlastně očekávám, vzhledem k tomu, že o folk metalových bandách vzniklých někdy na přelomu tisíciletí nemám kdovíjak valné mínění. Ačkoliv se Metsatöll dali dohromady ještě před “novou vlnou” folk metalu, která zaplavila Evropu sračkoidními klávesovými vichřicemi z Německa, kdovíproč jsem byl právě z tohoto důvodu k Estoncům poněkud odtažitý. Zbytečně.
Nemohu tvorbu kvarteta porovnávat s předešlými alby, nicméně na “Karjajuht” předvádí velmi obstojný výkon, který mi místy opravdu dalo problém zchroupat. Nejde ani tak o to, že by šlo o něco technicky geniálního a těžko pochopitelného, jde spíš o to, co mě na Metsatöll zaujalo snad nejvíc. O jejich jedinečnost. Alespoň do jisté míry. Po metalové stránce je deska slušný nášup a málokdy se zastaví. Kytara hnaná rytmickou sekcí pálí jeden riff za druhým. Pokud to náhodou song vezme za pomalejší konec, i tak se drží alespoň ve středních tempech a šlape neochvějným krokem směrem vpřed. Z muzikantů je cítit vyhranost, nástroje drží pevně v rukou. I zvuk je dobrý, správně hrubý, čemuž pomáhá hutná basa. Občas mi ale přijde, jako by riffům chyběla živelnost, jiskra nebo jak to popsat. Zkrátka nic, co vás samo o sobě usadí na prdel. Což mi nepřijde úplně košer, zvlášť když jsou kytary a folkové nástroje zastoupeny víceméně v poměru jedna ku jedné a narozdíl od jiných kapel je Metsatöll nemají jen na ozdobu.
Budiž tedy Estoncům ke cti, že folková složka je podstatně propracovanější. Aranže rozličných fidlátek, foukátek a dalších věcí jsou dost bohaté a nesou většinu melodií, což je věc, která mi u kytar poměrně chybí. Chápu, že elektrické nástroje tu jsou základem, který žene skladbu vpřed, ale až tak výrazná diferenciace rolí mi není příliš pochuti, tím spíš že kytary jsou metalová složka je opravdu výrazná. Pokud to má někdo jinak, budiž. V případě folkového arsenálu Metsatöll hrají prim “severské” housle, charakteristické od přírody vrzavým zvukem, jaké můžete znát z jiných kapel. Najdete ale i dudy, harfu a slušnou sbírku píšťal. Hodně mě těší, že jako jedna z mála kapel hrají Metsatöll poctivý folk a nijak ho nešidí. Písně jsou skočné, mají náboj, nejsou prvoplánově veselé a hudebně dobře propracované, občas dokonce nechybí ani typická folková naivita a prostota pověr, kterou tak málo kapel umí správně podat. Takhle z hlavy mě napadají třeba Cruachan. Škoda, že jsem jí střetnul jen v pár písních, které mě chytly asi nejvíce, protože to je něco, co od folk metalu v podstatě očekávám.
Sem tam jsou sice některé aranže až příliš košaté a jejich nelibozvučnost a přeplácanost mi jen těžko lezla přes ušní bubínky, ale je vidět, že Metsatöll mají něco za sebou a nejsou to žádní vořežpruti z horní dolní, co se rozhodli přidat do rockové hudby trochu fidlátek, aby to znělo. Nejvíc se mi líbí asi “Surmamüür” a “Tõrrede kõhtudes”, docela slušné jsou ale snad všechny skladby. I ty nejslabší kusy, jako třeba příliš roztahaná “Metslase veri”, jsou stále docela dobrý průměr. Místy mám dojem, že se některé motivy opakují, ale není to nic, co by se nedalo vyloženě překousnout, byť jen stín pochybností v tomto ohledu zamrzí. Nejvíc se mi na desce líbí zpěv, kterému na rozdíl od instrumentální stránky opravdu nemám co vytknout. Zplna hrdla si rádi zařvou všichni vyjma bubeníka a hlavní křikloun Markus “Rabapagan” Teeäär (přemýšleli jste někdy nad tím, jak se jeho příjmení čte?) zvládá hned několik poloh, od řevu až k hlubokému čistému zpěvu. Na “Surmamüür” se v refrénu mihne i (tradiční?) ženský zpěv.
I přes všechny své klady mě ale deska zdaleka nechytla tolik, jak by mohla. Potenciál má, přesto mi v jejím jádru stále něco chybí, sic s ní nemám vyložený problém. Docela určitě to nebude album, ke kterému se bych se pravidelně vracel. Jsem ale rád za to, že jsem se přesvědčil, že Metsatöll rozhodně nepatří do oné přeceňované škatule evropského folk metalu a mají v té záplavě folk metalu vlastní ksicht, což nelze neocenit, stejně jako další papírové kvality. Je docela škoda, že se mi nepovedlo dobrat se nějakého jádra pudla, toho něčeho, co by mě chytilo a už nepustilo. Myslím ale, že fanoušci z desky zklamaní nebudou – a s největší pravděpodobností v hodnocení “Karjajuht” přihodí ještě nějaký ten bod či dva k dobru.
Další názory:
Osobně si na Metsatöll cením především jedné věci, jakou se nemůže pochlubit hned tak někdo, zvlášť na folk metalové scéně, jež pár roků nazpátek chytila obrovský boom, který už sice zdaleka není tak silný, ale ze setrvačnosti jsou jeho dozvuky na tom metalovém písečku pořád cítit – a sice to, že mají jasně rozpoznatelný zvuk, který si hned tak nespletete. A to je rozhodně pozitivní. To, že už tihle Estonci v minulosti natočili i o něco povedenější alba než “Karjajuht”, je už druhá věc. Nicméně i přesto se pořád jedná o dobrou a docela zábavnou nahrávku, na níž se tentokrát povedly především linky folkových nástrojů – ty jsou totiž v některých momentech opravdu parádní. Co se týče jednotlivých skladeb, osobně mě tentokrát nejvíce zaujaly asi “See on see maa”, na rozdíl od kolegy se mi líbí “Metslase veri”, bez zajímavosti však jistě není ani “Surmamüür”. V rámci tvorby Metsatöll je “Karjajuht” možná spíš standard, ale pořád se to poslouchá hodně příjemně a má to něco do sebe… H.
Jméno estonského black metalového tria Thou Shell of Death by českému posluchači, který se nebojí sledovat i undergroundovou scénu, nemuselo být neznámé, protože kapela byla již několikrát hostem na našich domácích pódiích – v loňském roce se tu objevila na několika klubových koncertech a ještě rok předtím si pak zahrála na festivalu Hell Fast Attack. V loňském roce Thou Shell of Death vydali po jednom demosnímku a split albu s německými Wedard také svou první dlouhohrající desku s názvem “Sepulchral Silence” – nyní se podíváme na to, jak to vypadá.
Co se hudební náplně týče, rozhodně se nejedná o nic vyloženě složitého nebo dokonce dříve neslyšeného. Ten model black metalu, s nímž se Thou Shell of Death jali sami sebe prezentovat, v zásadě rozhodně není ničím vysloveně originálním. Jaký ten recept tedy je? Muzika plyne povětšinou ve velice pomalém tempu, které se svým pojetím blíží až doom metalovému výrazivu, její základ tvoří táhlé kytarové riffy, rytmika rovněž nikam nepospíchá ani v nejmenším. Zpěv se nese v duchu klasického a obligátního black metalového skřehotu, byť se asi sluší dodat, že nejde o nějaký vyloženě vysoký a agresivní jekot – Ingmar se ve svém vokálním projevu taktéž plně podřizuje vlastní instrumentální náplni.
Aby byl výčet toho, co se na “Sepulchral Silence” děje, kompletní, zbývá nám dodat ještě jednu věc, jež by ovšem vzhledem k výše nastíněné náplni alba neměla nikoho z vás nějak výrazněji překvapit. Samozřejmě je jí ambientní podkres samotné black metalové hudby. Nic nečekaného. Ambientní pozadí se prolíná úplně celou hrací dobou “Sepulchral Silence” a neutichne snad vůbec. V pár momentech, kdy se utiší black metalová složka, tu ambient stále je – a musí se nechat, že je v podání Thou Shell of Death opravdu výtečný, mrazivý a nebojím se říct, že do jisté míry i působivý, dle mého skromného názoru je tím nejzajímavějším, co Estonci na své velké prvotině nabízejí. Vlastně když tak o tom přemýšlím, tak bych možná i řekl, že je to právě ambient, který tvoří nosné motivy skladeb a je tím dominantním prvkem v hudbě Thou Shell of Death, zatímco black metal je v roli onoho podkresu.
Tak jako tak vám už asi nyní musí být naprosto jasné, o co jde v muzice Thou Shell of Death především, a to aniž bych musel dodávat, že skupina sází na dlouhé kompozice (nejkratší kus na “Sepulchral Silence” má osm a půl minuty), v nichž se právě to, co je tu tím hlavním, může pořádně rozvinout. Ano, samozřejmě se nejedná o nic jiného než atmosféru, jíž je podřízeno naprosto, ale naprosto vše, co na “Sepulchral Silence” najdete. Co si budeme povídat, ten black metal v podání Thou Shell of Death není nic objevného, je to vlastně velice triviální záležitost. V ambientní složce už je těch nápadů sice víc a rozhodně je rozmanitější, nicméně by to pořád na dobré album nestačilo… pokud by to nemělo onu atmosféru, ten pověstný feeling, o němž se v black metalu neustále hovoří. A přesně ten tu je. A je to jenom dobře, protože jinak by šlo o desku zcela zbytečnou.
A zbytečná deska to podle mého skromného názoru rozhodně není. Osobně si nemůžu pomoct, ale i když jsem podobných nahrávek slyšel už tuny, jednoduše mě takováhle monotónní atmosférická muzika vždycky bavila a baví neustále, takže je asi jasné, že i prvotinu Thou Shell of Death nakonec budu hodnotit kladně. Nebudeme si ovšem nic nalhávat, “Sepulchral Silence” je ten typ alba, které někomu přijde zbytečné, i kdyby ta atmosféra byla jakákoliv, protože podobnou muziku jednoduše musíte rádi. Pokud podobně jako já máte, pak se vám “Sepulchral Silence” bude jistě líbit, pokud vám to nic neříká, ani Thou Shell of Death vás v žádném případě neosloví.
Dnes se podíváme do Estonska za kapelou Metsatöll. Estonsko, to je vlastně takové Finsko v malém. Nepochází odsud ale ani zdaleka tolik kvalitních (nebo přijmenším proslulých) metalových band. Metsatöll patří k tomu nejlepšímu a nejznámnějšímu, co tento malý pobaltský stát nabízí. Už jsem se s jejich tvorbou setkal, ale popravdě zase tak moc mi v paměti neutkvěli, i když to nemusí nutně nic znamenat – občas mají některá jinak veskrze dobrá alba tu smůlu, že je neposlouchám v tom správném rozpoložení, načež zapadnou a v záplavě stovek položek mé soukromé médiatéky je pak velmi těžké je znovu objevit… Hoši z Metsatöll začínali před dvanácti lety coby jakýsi heavy metal, ovšem velmi brzy v jejich tvorbě převládl folk, který je už dávno naprosto stěžejní. Jejich jméno v estonštině značí v přeneseném významu “Vlk” (v doslovném překladu to bude “lesní něco”, ovšem přesný překlad se mi najít nepodařilo). A název aktuálního alba “Ulg” pro změnu znamená “Vytí”. Jak tedy estonští vlci vyjí?
Čtyřčlenná formace na své nové album poprvé upozornila klipem “Küü”, který se přes v podstatě jalový (nebo spíš “nijaký”) děj vyznačuje především originálním a přesvědčivým zpracováním kapely hrající pod vodou. Samotná skladba patří k tomu lepšímu, co se na albu vyskytuje. Alespoň se tak nepotvrdila zvláštní schopnost některých kapel vybrat pro účely singlů a videoklipů naprosto nejhorší kousky, čímž pak natěšené zájemce o album spíš odradí než navnadí. Když už jsme u toho, tak singlem k album je song “Kivine maa”, který taky považuju za povedený, i když jsem zahlédl i opačný názor.
Kdybyste se mě zeptali, k čemu bych tak asi tvorbu Metsatöll přirovnal, tak bych popravdě asi trochu tápal. Jejich styl a zejména zpěv je skutečně docela unikátní a ne tak úplně otřelý, což se občas o folk metalových kapelách říct nedá. Nejspíš bych asi musel uvést lotyšské Skyforger. Tam to je ostatně z Estonska co by kamenem dohodil. Jen zpěv je obecně čistší bez hrdelních přídechů, ne tak “afektovaný” a tempo skladeb se mi zdá o něco pomalejší (i když pořád je to víc než skočný rytmus).
Album “Ulg” nabízí jedenáct songů, které ale nejsou příliš dlouhé – nejdelší má šest a dohromady je to necelých 45 minut, což v dnešním folk metalu nebývá úplně pravidlo, snad s výjimkou finského “humpa folku” Korpiklaani nebo Finntroll. S těmito dvěma kapelami by se snad taky daly najít určité hudební paralely, rozhodně ale jde u Metsatöll u výrazně svébytnou tvorbu. Co na jejich hudbě velmi oceňuju, to jsou melodie hrané na dudy a flétny (a možná i něco dalšího, odborník na folkové nástroje zrovna nejsem), které se nahodile vynořují z klasicky metalových riffů a oživují svojí pestrostí jednotlivé skladby. Naopak úplně jsem se neztotožnil se zpěvem, ačkoliv (nebo možná právě proto) se o něj větším či menším dílem dělí všichni členové kapely, přičemž prim hraje frontman Markus Teeäär.
O díle jako takovém bych řekl, že není rozhodně špatné, ani se nedá říct tuctové. Jediné co bych výrazně vytkl, je cover, ten se mi zdá hnusný (aspoň ne tak hnusný, jako obal posledního zářezu výše zmíněných Skyforger), jenže to už je u kapely taková tradice. Nicméně album přeci jen mýma ušima proletělo, aniž by zanechalo výraznější stopu, proto se uchýlím k “neutrálnímu” hodnocení sedm bodů na desetidílné stupnici. Zájemci o folk metal by každopádně při vyslovení jména Metsatöll měli minimálně zpozornět. Zklamáni pravděpodobně nebudou.
Další názory:
Metsatöll patří ze současného folk metalu rozhodně k tomu lepšímu… Jestli ono to nebude tím, že to nejsou žádní trendoví greenhorni, což? Ne, že by to byli zrovna veteráni, ale nějaký ten pátek už za sebou mají. Možná i díky tomu vědí, do čeho píchnout a co a jak zahrát, aby i jejich páté album “Ulg” člověka bavilo. Rozhodně se mi novinka líbí více než předchozí “Äio”, což bude možná i z toho důvodu, že tentokráte to Metsatöll nepřehnali s délkou, jinak se ovšem jedná o další kolekci dobrých písniček s výrazným podílem folkových nástrojů, aniž by byla pohřbena ostrost metalových riffů – to vše navíc okořeněné pro našince velice nezvykle znějící estonštinou (což je podle mého plus). Upřímně, “Ulg” asi nebude deska, na níž si při bilancování zanedlouho uplynulého roku člověk vzpomene mezi prvními, ale i tak se jedná o solidní práci od kapely, která zjevně ví, co chce, a ví, jak toho dosáhnout. H.
