Země: Austrálie Žánr: hard rock Datum vydání: 21.5.2013 Label: Roadrunner Records Tracklist: 01. Ready to Rock 02. Animalize 03. No One Fits Me (Better Than You) 04. Back in the Game 05. Firepower 06. Live It Up 07. Woman Like That 08. Hungry 09. Cradle to the Grave 10. Black Dog Barking 11. Jack Attack [bonus] 12. You Got the Skills (to Pay the Bills) [bonus] 13. Party in the Penthouse [bonus] Hodnocení: Kaša – 6,5/10 H. – 6/10 Průměrné hodnocení: 6,25/10 Odkazy: web / facebook / twitter

První pohled (Kaša):

Říkal jsem si, že se tomu srovnání, na které všichni čekáte, vyhnu, ale ať jsem se na “Black Dog Barking” a vlastně Airbourne jako takové díval z jakékoli strany, tak se člověk může snažit, jak chce, ale stejně se neubrání pocitu, že tohle všechno už v Austrálii bylo vyřčeno z úst legendy legend – AC/DC. Navíc, pokud chcete někomu Airbourne představit, stačí zmínit zkratku střídavého a stejnosměrného proudu a hned všichni ví, která bije, bez nutnosti nějakých doplňujících otázek. V zajetí lyrických žánrových klišé a riffů Anguse Younga se toho papírově už moc vymyslet nedá, ale tahle parta už po třetí ukazuje, že i prachsprostá kopírka se dobře poslouchá, pokud je vše zahráno s chutí a energicky od podlahy.

První album “Runnin’ Wild” před šesti lety rozdělilo posluchače i kritiky na dva tábory. Samozřejmě, že jedni jej milují, druzí nenávidí. Já jsem si Airbourne hned oblíbil, protože jejich hudba má koule a chytlavé riffy doplněné stadiónovými refrény můžu. Stejné ambice mělo i druhé album “No Guts, No Glory”, které ovšem dojelo na delší stopáž a slabší skladby, protože už v polovině dost nudilo. Letošní studiový zásek sice nepřináší zhola nic nového, ale pořád je radost jej poslouchat a kvalitativně se blíží debutu, který kapelu zastihl v opravdu dobré formě.

Joel O’Keeffe a jeho kumpáni ví, že pouhé nadšení nestačí, takže i když jsou na tom s originalitou na štíru, jsou jejich skladby postaveny na jednoduchém schématu, kde je vše podřízeno chytlavosti vokálních linek a instrumentálního podkladu, což dělá jejich hudbu moc dobře stravitelnou. Tuto formulku můžeme aplikovat na kteroukoli z desíti skladeb, které se nakonec na “Black Dog Barking” dostaly, takže si vyberme hned tu první, která zároveň představuje jeden z největších hitů kapely. “Ready to Rock” začíná stadiónovým halekáním a po chvíli už se z repráků spustí starý známý hard rock, který je jak dělaný pro živou produkci. Riff i rytmika se slušně doplňují a refrén není nikterak složitý, ale jednoduché “Ready to rock” prostě funguje. V případě Airbourne je vlastně zbytečné se snažit nějak rozepisovat nad jednotlivými písněmi, protože ač to zní sebevíc urážlivě, tak všechny jejich skladby zní takřka stejně, což z nich ale nedělá jednolitou kouli, protože od toho jsou tady snadno zapamatovatelné refrény, které vám pomůžou skladby od sebe bez problému odlišit. Z aktuálního alba alespoň některými momenty vyčnívají pomalá “Cradle to the Grave”, “Animalize” s hutným riffem nebo třeba “Back in the Game”, která ze všech skladeb zní nejvíc původně. Tím nechci říct, že nezní do jisté míry jako AC/DC, ale přesto na mě působí tak nějak odlišně a nádech legendy je z ní cítit jen tak, aby se neřeklo. Spolu s klipovou “Live It Up” jsem si ji nakonec oblíbil nejvíc.

Deset písní, pětatřicet minut a člověk má tak akorát, aby nezačal koukat na tracklist, kolik že to ještě zbývá skladeb do konce. Milovníci rozšířených edicí však určitě ocení trojici bonusových skladeb, které nejsou žádný póvl, ale jediná “Party in the Penthouse” mi přišla skutečně zajímavá, a to hlavně díky chytlavé kytarové lince a riffu, který ji žene kupředu. Úderný refrén z této skladby dělá slušnou hitovku a možná bych si ji dokázal představit v základní verzi na místo nevýrazné “Woman Like That”, která oproti ní nemá nic, díky čemu bych si ji měl pamatovat.

Nemá cenu to dál rozmazávat. “Black Dog Barking” stejně nikomu názor nezmění. Kdo měl doteď Airbourne za nudnou a zbytečnou kopii slavných kolegů, bude je tak vidět i dál, ti ostatní by se mohli slušně pobavit. Tohle album si zaslouží, aby hrálo nahlas a ještě líp hodně nahlas. Jednoduchost refrénů, kdy se většinou skandují názvy skladeb a přímočará hudební stavba skladeb samotných možná nevydrží v přehrávači na dlouhé týdny, ale vždyť Airbourne jsou tu od toho, aby bavili, takže není co řešit, volume doprava a jde se na to.

Druhý pohled (H.):

Zdá se mi, že na svůj vkus v posledních dnech poslouchám na hodnocení až příliš mnoho alb, o nichž se dá naprosto s přehledem prohlásit, že to zní stejně jako posledně. To je samozřejmě i případ Airbourne, kteří na svém debutu “Runnin’ Wild” přišli s totálním obšlehem AC/DC, na dvojce “No Guts, No Glory” zněli úplně stejně a na třetím “Black Dog Barking” znějí zase úplně stejně, což se ale tak nějak dalo čekat od kapely, která si do erbu své hudební kariéry vetkla snahu kopírovat skupinu, která zní stejně už 40 roků. Akorát u těch AC/DC je to prostě zábavnější.

Přesto mi “Black Dog Barking” přijde o něco záživnější než předešlé “No Guts, No Glory”, které žádné koule a tudíž ani žádnou slávu – budeme-li parafrázovat jeho název – opravdu nemělo. Černý pes štěká o poznání zábavněji a některé pecky se tentokrát rockovým Australanům docela podařily, namátkou bych zmínil například “No One Fits Me (Better Than You)”, “Back in the Game” nebo “Woman Like That”. Fakt to není nějaký zázrak, ale i tak – oné kurevské neoriginálnosti navzdory – to jako chytlavá pohodová rocková deska funguje bez problému. Rozhodně jsou kapely, jejichž aktuální alba mi v žaludku leží mnohem více, protože u Airbourne je aspoň cítit, že je to opravdu baví a že to rozhodně není nějaká křeč. Solidní oddechovka…