Země: Saúdská Arábie Žánr: oriental black metal Datum vydání: 22.6.2020 Label: Shaytan Productions Tracklist: 01. Al hirah 02. Sahra yaesa 03. Tabqia 04. Kail be mekialain 05. Al shareef al muhan 06. Fasique 07. Aar al estibad 08. Alhallaj 09. Wahum althaat 10. Alqaum Hrací doba: 36:26 Odkazy: facebook K recenzi poskytl: Against PR

Al-namrood jsou nepochybně zajímavou kapelou a jistě není úplně těžké uhádnout, proč tohle říkám. Samozřejmě tím mám na mysli jejich původ – kapela totiž pochází ze Saúdské Arábie.

Blízký východ obecně nepatří k místům, kde by se metalu dařilo nějak zásadně. Politická nestabilita regionu v kombinaci s ortodoxním náboženstvím jednoduše žánru nijak nenahrává. Když někdo kvůli produkci hudby může čelit tvrdým represím, natožpak aby ji měl kde a pro koho hrát, tak je jasné, že takové riziko podstoupí jen největší fanatici. Pár kapel z arabských zemí se samozřejmě najde, ale najít takovou, která by kromě exotického původu a v tom lepším případě i exotické hudební atmosféry dokázala nabídnout také kvalitu srovnatelnou se západními smečkami, to už je těžší.

O Al-namrood si myslím, že požadavky na kvalitou dokážou splnit a že se jedná o formaci, jež stojí za pozornost nikoliv jen jako kuriozita, ale také, ne-li spíš především díky své hudbě. Ostatně ne náhodou dnes patří k nejznámějším blackmetalovým skupinám v regionu – částečně díky dobré produkci, částečně samozřejmě i díky vytrvalosti. Vzpomínám si, že ještě v době, kdy vycházela alba jako „Estorat taghoot“ nebo „Kitab al awthan“, šlo o takovou menší senzaci. Dneska už lze Al-namrood bez problémů považovat za zaběhnuté seskupení, které alba vydává docela pravidelně. Popravdě řečeno, nedávná tříletá přestávka, která proběhla mezi letošním počinem „Wala’at“ a minulým albem „Enkar“, byla ta nejdelší, jakou kdy trio Mephisto, Ostron a Humbaba potřebovalo k vytvoření dlouhohrající placky.

I navzdory tomu, co jsem řekl a že mi jsou Al-namrood sympatičtí, jsem se jejich muziky postupem let trochu přejedl. První alba jsem svého času docela žral, orientálního black metalu jsem v té době moc neznal a šlo pro mě o něco nového a neslyšeného. I proto mě to bavilo. „Diaji al joor“ z roku 2015 už mě ale vlastně nebavilo a následné „Enkar“ jsem pro jistotu vynechal úplně. Zjistil jsem, že ani k poslechu „Wala’at“ nemám nějakou zásadní motivaci, ale pořád si myslím, že Al-namrood patří ke skupinám, které si zde svůj prostor zaslouží, a proto jsem se rozhodl album naposlouchat a cosi o něm sepsat.

Základní recept samozřejmě zůstává zachován. Al-namrood opětovně drhnou black metal se silnou blízkovýchodní aurou. Což je nepochybně v pořádku, protože moc nedává smysl, aby se kapela zbavovala svého trademarku i výlučnosti. Od doby, kdy jsem Al-namrood poslouchal naposledy, se každopádně několik věcí zlepšilo. Na obal se tentokrát dá i koukat a oproti dřívějším digitálním umělotinám to považuji za krok správným směrem. Rovněž mě tentokrát tolik neobtěžuje Humbabův humpolácký projev, který se už také stal poznávacím znamením novější tvorby Al-namrood – vříská zde ostatně už od „Heen yadhar al ghasq“ z roku 2014.

Na druhé straně ale „Wala’at“ pořád trpí na některé neduhy, s nimiž jsem osobně trochu zápolil již na několika předešlých albech. Především mi trochu vadí, že se materiál strašně rychle ohraje. „Wala’at“ trvá lehce přes půlhodiny a nepříjemně rychle jsem zjistil, že nahrávku už znám až příliš a nemá mi dál co nabídnout. Několik skladeb sice pořád dokáže zabavit, jmenovitě například „Alhallaj“ se mi zdá dobrá, ale třeba začátek desky se pro mě už docela vyčerpal.

Neřekl bych ovšem, že se jedná o špatný počin. „Wala’at“ pořád na pár poslechů funguje uspokojivě a nabízí charakteristický a specifický zvuk Al-namrood. Navíc nepochybuji o tom, že kdo se zde s kapelou setká poprvé, může být regulérně nadšený. Osobně se ale k „Wala’at“ v budoucnu vracet nebudu.