Země: Saúdská Arábie Žánr: oriental black metal Datum vydání: 22.6.2020 Label: Shaytan Productions Tracklist: 01. Al hirah 02. Sahra yaesa 03. Tabqia 04. Kail be mekialain 05. Al shareef al muhan 06. Fasique 07. Aar al estibad 08. Alhallaj 09. Wahum althaat 10. Alqaum Hrací doba: 36:26 Odkazy: facebook K recenzi poskytl: Against PR

Al-namrood jsou nepochybně zajímavou kapelou a jistě není úplně těžké uhádnout, proč tohle říkám. Samozřejmě tím mám na mysli jejich původ – kapela totiž pochází ze Saúdské Arábie.

Blízký východ obecně nepatří k místům, kde by se metalu dařilo nějak zásadně. Politická nestabilita regionu v kombinaci s ortodoxním náboženstvím jednoduše žánru nijak nenahrává. Když někdo kvůli produkci hudby může čelit tvrdým represím, natožpak aby ji měl kde a pro koho hrát, tak je jasné, že takové riziko podstoupí jen největší fanatici. Pár kapel z arabských zemí se samozřejmě najde, ale najít takovou, která by kromě exotického původu a v tom lepším případě i exotické hudební atmosféry dokázala nabídnout také kvalitu srovnatelnou se západními smečkami, to už je těžší.

O Al-namrood si myslím, že požadavky na kvalitou dokážou splnit a že se jedná o formaci, jež stojí za pozornost nikoliv jen jako kuriozita, ale také, ne-li spíš především díky své hudbě. Ostatně ne náhodou dnes patří k nejznámějším blackmetalovým skupinám v regionu – částečně díky dobré produkci, částečně samozřejmě i díky vytrvalosti. Vzpomínám si, že ještě v době, kdy vycházela alba jako „Estorat taghoot“ nebo „Kitab al awthan“, šlo o takovou menší senzaci. Dneska už lze Al-namrood bez problémů považovat za zaběhnuté seskupení, které alba vydává docela pravidelně. Popravdě řečeno, nedávná tříletá přestávka, která proběhla mezi letošním počinem „Wala’at“ a minulým albem „Enkar“, byla ta nejdelší, jakou kdy trio Mephisto, Ostron a Humbaba potřebovalo k vytvoření dlouhohrající placky.

I navzdory tomu, co jsem řekl a že mi jsou Al-namrood sympatičtí, jsem se jejich muziky postupem let trochu přejedl. První alba jsem svého času docela žral, orientálního black metalu jsem v té době moc neznal a šlo pro mě o něco nového a neslyšeného. I proto mě to bavilo. „Diaji al joor“ z roku 2015 už mě ale vlastně nebavilo a následné „Enkar“ jsem pro jistotu vynechal úplně. Zjistil jsem, že ani k poslechu „Wala’at“ nemám nějakou zásadní motivaci, ale pořád si myslím, že Al-namrood patří ke skupinám, které si zde svůj prostor zaslouží, a proto jsem se rozhodl album naposlouchat a cosi o něm sepsat.

Základní recept samozřejmě zůstává zachován. Al-namrood opětovně drhnou black metal se silnou blízkovýchodní aurou. Což je nepochybně v pořádku, protože moc nedává smysl, aby se kapela zbavovala svého trademarku i výlučnosti. Od doby, kdy jsem Al-namrood poslouchal naposledy, se každopádně několik věcí zlepšilo. Na obal se tentokrát dá i koukat a oproti dřívějším digitálním umělotinám to považuji za krok správným směrem. Rovněž mě tentokrát tolik neobtěžuje Humbabův humpolácký projev, který se už také stal poznávacím znamením novější tvorby Al-namrood – vříská zde ostatně už od „Heen yadhar al ghasq“ z roku 2014.

Na druhé straně ale „Wala’at“ pořád trpí na některé neduhy, s nimiž jsem osobně trochu zápolil již na několika předešlých albech. Především mi trochu vadí, že se materiál strašně rychle ohraje. „Wala’at“ trvá lehce přes půlhodiny a nepříjemně rychle jsem zjistil, že nahrávku už znám až příliš a nemá mi dál co nabídnout. Několik skladeb sice pořád dokáže zabavit, jmenovitě například „Alhallaj“ se mi zdá dobrá, ale třeba začátek desky se pro mě už docela vyčerpal.

Neřekl bych ovšem, že se jedná o špatný počin. „Wala’at“ pořád na pár poslechů funguje uspokojivě a nabízí charakteristický a specifický zvuk Al-namrood. Navíc nepochybuji o tom, že kdo se zde s kapelou setká poprvé, může být regulérně nadšený. Osobně se ale k „Wala’at“ v budoucnu vracet nebudu.

Země: Saúdská Arábie Žánr: black metal Datum vydání: 27.11.2015 Label: Shaytan Productions Tracklist: 01. Dhaleen 02. Zamjara alat 03. Hawas wa thuar 04. Ejhaph 05. Adghan 06. Ya Lle taasatekum 07. Hayat al khezea 08. Ana al tughian 09. Alqab ala hajar Hrací doba: 39:39 Odkazy: web / facebook / twitter K recenzi poskytl: Against PR

Vzpomínám si na to, jak se svého času Al-namrood objevili na scéně a všichni na to čuměli jak na zjevení – ty vole, black metal ze Saúdské Arábie! Orientální black metal, chápeš? A není to vlastně zas až tak dlouho. Teď mi to pocitově skoro připadá, jako kdyby tu Al-namrood byli už strašně dlouho, a přitom jejich debut „Astfhl al tha’r“ vyšel teprve v roce 2009 a jejich přelomové album „Estorat taghoot“, s nímž se dostali do relativně širšího povědomí, v roce 2010.

Během těch několika málo let se ovšem situace docela změnila a spíš než jako exotickou raritku a špek pro fajnšmekry lze dnes Al-namrood považovat už za solidní stálici. Arabové totiž nijak zvlášť neotálejí a vydávají desky v poměrně rychlém tempu a ve víceméně pravidelném intervalu. Ze těch sedm let od roku 2009 totiž mají na kontě již pět desek, přičemž ta nejnovější nese název „Diaji al joor“ a navazuje na „Heen yadhar al ghasq“, které vyšlo v lednu 2014. Když tak ale „Diaji al joor“ poslouchám, tak mě bohužel napadá něco v tom smyslu, jestli by Al-namrood neslušelo trochu zvolnit kadenci a nechat materiál zrát trochu delší dobu.

Až doposud mě Al-namrood vždy bavili. Viděl jsem už nějaké ne úplně nadšené ohlasy na „Heen yadhar al ghasq“, ale i to se mi líbilo. Naproti tomu „Diaji al joor“ je prvním albem skupiny, o němž bohužel musím říct, že mě příliš neoslovilo – a popravdě, ještě to takhle formuluji poměrně eufemisticky. Formálně je přitom vše stále na svém místě, protože se Al-namrood nijak nevzdálili od hudebního konceptu, s nímž slavili úspěch na předcházejících nahrávkách. Opětovně se tedy jedná o poměrně syrovější a špinavější black metal, v jehož hrudi ovšem tluče orientální srdce. Stejně jako vždy v minulosti, i tentokrát nechybí hmatatelná blízkovýchodní aura a atmosféra arabského světa, je zde množství orientálních melodií a folklórních nástrojů. Formálně by to všechno stále mělo být setsakra zajímavé, ale nějak to prostě není ono a výsledkem je – nechoďme kolem horké kaše a řekněme si to na rovinu – nejméně záživný počin z celého dosavadního počínání Al-namrood.

Nabízí se vcelku trefná otázka, kde přesně se stala chyba. Možná si budete klepat na čelo, ale přijde mi, že „Diaji al joor“ zní tak nějak humpolácky. Lépe to asi nedokážu pojmenovat – tenhle výraz mi na to sedí docela přesně, protože právě takovýhle pocit z desky mám. Je to takové jakoby trochu rozjeté a není v tom cítit ona lehká skladatelská ruka, jež mi na starších věcech nechyběla. Problém nastává především v těch nejmetalovějších pasážích, jelikož právě zde je ono humpoláctví nejhmatatelnější. Naopak orientální momenty jsou mnohdy tím jediným, co „Diaji al joor“ nějakým způsobem drží nad vodou a díky čemu je to stále ještě vcelku snesitelná nahrávka.

A vedle toho mám s „Diaji al joor“ ještě jeden dost zásadní kříž – nemůžu si pomoct, ale tentokrát mě strašně dráždí zpěvák Humbaba. Ten do Al-namrood nastoupil před nějakými dvěma lety a svou dlouhohrající premiéru si odbyl na minulém „Heen yadhar al ghasq“, kde jsem s jeho výkonem žádný zásadní problém neměl. Na „Diaji al joor“ mě ale jeho vokální přednes místy regulérně sere a vinu na onom výše zmiňovaném humpoláctví nese z velké části právě on. Neříkám, že to, co zde předvádí, je skrz naskrz průser, protože Humbaba se představuje hned v několika poměrně variabilních polohách, z nichž některé jsou v klidu. Jiné se mi ale skutečně nelíbí a dokážou mi pokazit i jinak vcelku povedené skladby jako třeba „Adghan“, jež disponuje hezky epickou ústřední melodií.

V konečném důsledku se ovšem přece jenom nemůžu ubránit jistému zklamání, jelikož „Diaji al joor“ je opravdu nejslabším dlouhohrajícím počinem Al-namrood a na jejich vrcholné nahrávky jako „Estorat taghoot“ se příliš nechytá. Obecně vzato je tato saúdskoarabská parta stále zajímavá, a pokud někdo starší tvorbu Al-namrood nezná, klidně může být z „Diaji al joor“ na větvi a nadšení mu poteče i ušima, protože těch takto silně orientálních black metalových skupin zas tolik není a zrovna tahle je asi nejvýraznějším představitelem téhle větve. Já osobně však radši sáhnu po albech jako „Kitab al-awthan“ nebo před chvíli jmenovaném „Estorat taghoot“…

Země: Saúdská Arábie Žánr: black metal Datum vydání: 6.1.2014 Label: Shaytan Productions Tracklist: 01. Estahalat al harb 02. Heen yadhar al ghasq 03. Youm yukram al jaban 04. Bat al tha ar nar muheja 05. Um al qashaam 06. Subat 07. A aj al safeeh Hodnocení: H. – 7,5/10 Ježura – 7,5/10 Průměrné hodnocení: 7,5/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Al-namrood rozhodně nejsou jedinou kapelou, která míchá black metal (anebo vlastně jakýkoliv metal) s prvky tradiční hudby Blízkého východu, tedy zemí Arabského poloostrova plus několik přilehlých států, ale rozhodně patří mezi nejznámější a také nejaktivnější (ono to jde nejspíš ruku v ruce) představitele takové kombinace. Nemůžu si pomoct, ale osobně jsou mi podobné skupiny tak nějak sympatické už předem a jsem jim mnohdy ochoten odpustit ne úplně nejkvalitnější hudební stránku (samozřejmě v rámci mezí, zase nebudu uctívat vyložený odpad jen proto, že je třeba ze Saúdské Arábie nebo Spojených arabských emirátů), protože na rozdíl třeba od evropských nebo severoamerických formací to nemají úplně jednoduché. Zatímco u nás je sice metal v jakékoliv podobě z obecného hlediska stále relativně okrajová záležitost (vzhledem k desetitisícům fanoušků zdůrazňuji relativnost), ale tak nějak funguje bezproblémově a většinová společnost se o něj buď nestará, nebo jej až na výjimky tak nějak respektuje (byť třeba s kroucením hlavy), v oblasti Blízkého východu se stále jedná o muziku nežádoucí a místní kapely rozhodně nemají na růžích ustláno. A to ani nemusí být zdaleka tak radikální jako třeba kolegové Seeds of Iblis ze sousedního Iráku.

Vraťme se však oklikou zpátky k hudbě samotné, respektive k výše zmiňované aktivitě Al-namrood. Vzhledem k situaci, jaká na místní scéně panuje (dá-li se to vůbec nazývat scénou), je poměrně logické, že místní kapely nemají zrovna početné diskografie. Právě v tomto ohledu jsou Al-namrood takovou tou výjimkou, jež potvrzuje pravidlo, neboť oni s poměrně slušnou pravidelnosti vydávají klasické velké desky a s aktuální novinkou “Heen yadhar al ghasq” si na pažbu zapisují již čtvrtý dlouhohrající zářez. Co se na něm od minulého “Kitab al awthan” změnilo a co naopak zůstalo při starém?

Pokud vezmeme všechna čtyři alba Al-namrood a postavíme je vedle sebe, je na nich od nejstaršího k nejnovějšímu jasně vidět, jakým směrem se Arabové ubírají. Debut “Astfhl al tha’r” (2009) byl velice syrovou black metalovou záležitostí, ale už s druhým “Estorat taghoot” (2010) začal příklon k větší čitelnosti, epičnosti a vlivům tradiční kultury. Poslední zmiňovaný element naplno přebral kontrolu na třetím “Kitab al awthan” (2012). Novinka “Heen yadhar al ghasq” tento trend dále prohlubuje. Mezi ní a jejím předchůdcem už sice zdaleka není takový progres, jaký byl mezi předcházejícími deskami, vlastně se dá skoro říct, že se Al-namrood od “Kitab al awthan” tentokrát nijak zvlášť neposunuli, ale čistě pocitově se mi “Heen yadhar al ghasq” zdá ještě o kousek méně black metalové a ještě něco více “arabské”.

Právě ta arabská atmosféra a prvky místní hudby ve spojení s metalem byly vždy hlavní devízou Al-namrood a platí to rovněž o “Heen yadhar al ghasq”. Není tedy asi divu, že právě tohle vás s největší pravděpodobností na tomto albu zaujme nejvíce… vlastně téměř s jistotou, protože kromě tohoto už toho Al-namrood ve skutečnosti moc nenabízejí. Jenže to vůbec nevadí, protože se stále jedná o formulku, která je stále poměrně neotřelá, ne úplně běžná a tudíž hodně zajímavá. A také z toho důvodu, že “Heen yadhar al ghasq” jde v tomto ohledu z dosavadní tvorby Al-namrood vážně nejdál, bude pro někoho, kdo s předchozími alby doposud neměl tu čest, asi tím nejzajímavějším kouskem kapely. Arábie už zde nepromlouvá “jen” skrze hojné využití perkusí a orientální melodie, ale definitivně jí načichly rovněž kytarové riffy.

A co je hlavní, opět se vydatně zadařilo také po skladatelské stránce. Tohle je přesně ten důvod, díky němuž mi vůbec nevadí, že Al-namrood od minulé placky neučinili tak výrazný skok, protože v kompozičním ohledu dává v mých očích “Heen yadhar al ghasq” svému předchůdci na zadek. V době vydání mě sice “Kitab al awthan” hodně bavilo a právě díky té neotřelosti stylu jsem mu svého času také nasypal vysokou známku (vlastně úplně stejnou, jakou nyní dávám i novince), ale postupem času to nadšení docela vyprchalo a později jsem se vracel spíše k “Estorat taghoot”. U “Heen yadhar al ghasq” ovšem cítím, že tentokrát je to opravdu ono, má to skvělou orientální náladu, výborné nápady a uběhne to jako voda. Že by tedy nejlepší album Al-namrood? A víte, že asi ano…

Další názory:

Ačkoli mi jméno Al-namrood už nějaký ten rok není neznámé, všechny mé dřívější pokusy o proniknutí do téhle muziky ztroskotaly na tom, že jsem prostě nebyl schopen to pojmout, a průlom nastává až nyní s “Heen yadhar al ghasq”. Je tedy novinka nejpřístupnější? Nevím, možné to je, ale věřte, že i tak je to něco, co nepřipraveného člověka může docela šokovat. Kdepak, tady se nekoná žádný vesměs klasický black metal s nějakým tím arabským kořením. Skladatelský jazyk Al-namrood mi nepřipomíná nic, co jsem doposud slyšel – je to poměrně chaotická směsice neklidných riffů, trochu šíleně působícího vokálu (což jej ale spíše činí přitažlivějším), pádné rytmiky a všudypřítomné arabské atmosféry, která je skutečně důležitou devízou alba. Celé to sice možná zní neučesaně, špinavě a zdánlivě nepřesně, ale v jádru jde o poměrně promyšlenou a překvapivě komplexní hudbu, která boduje jak velice solidní kvalitou a značnou neotřelostí, tak tím, že je dokonale uvěřitelná. Al-namrood zkrátka dokazují, že nepatří k čelním představitelům arabské podzemní black metalové scény omylem a s “Heen yadhar al ghasq” servírují k poslechu opravdu silnou nahrávku, která na každý pád potěší všechny, kteří jsou s to vstřebat ji jak po stránce hudební, tak co do tematiky.
Ježura

Země: Saúdská Arábie Žánr: black metal Datum vydání: 20.1.2012 Label: Shaytan Productions Tracklist: 01. Mirath al shar 02. Min trab al jahel 03. Hayat al khlood 04. Ashab al aika 05. Al quam, hakem al huroob 06. Kiram al mataia 07. Ez al mulook 08. Bani la’em 09. Wa ma kan lil sufha entisar Hodnocení: H. – 7,5/10 Ježura – 6,5/10 Průměrné hodnocení: 7/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Asi se nebudeme přít, když prohlásím, že existují kapely, které vás prostě zaujmou nějakými nehudebními okolnostmi mnohem dřív, než máte vůbec možnost slyšet a posoudit ty hudební okolnosti. Stejně tak se se mnou jistě nebude nikdo hádat, když dále prohlásím, že Al-namrood jsou dozajista jednou z takových skupin. A pro nezasvěcené samozřejmě ihned dodám, jaké ty nehudební okolnosti to v tomto případě jsou – Al-namrood ke vzbuzení pozornosti stačí jen jejich původ. Kdo už podle jména tipuje nějakou těžkou exotiku, má pravdu, aneb položme si otázku, kolik black metalových kapel znáte ze Saudské Arábie? Co black metalových, kolik jich znáte jen metalových? Anebo rovnou ze všech žánrů? Moc jich asi nebude, ale to je vcelku normální, přece jenom se s muzikou z takové země člověk nesetkává zrovna běžně. Jak ale Al-namrood – kteří jsou asi tím nejznámějším místním metalovým uskupením, jež navíc docela solidně prorazilo minimálně na starý kontinent (sehnat jejich CDčka i u nás není zas takový problém) – dokazují, i na rozpáleném písku Arabského poloostrova lze nejenže tvořit hudbu těch nejextrémnějších odnoží, ale tvořit ji i kvalitně.

Což o to, pokud by Al-namrood hoblovali nějaký klasický druh black metalu, dejme tomu třeba norského typu, asi by to málokoho zajímalo, zvlášť u nás v Evropě. Možná, že pár lidí by se na to podívalo, jelikož by je asi zajímala ta Saudská Arábie, ale tím by to také skončilo. Naštěstí tomu tak ale není – to největší kouzlo Al-namrood totiž spočívá v tom, že se v jejich hudbě místo původu projevuje více než hodně. Že bychom tedy měli co dočinění s black metalem s vlivy arabské hudby, orientální atmosférou atp.? Ano, přesně tak to je! A nutno dodat, že jenom tohle vlastně do jisté míry úplně stačí.

“Kitab al-awthan”, celkově třetí deska Al-namrood, v tomto ohledu není moc jiná, neboť onen základ, jímž je právě kombinace orientální atmosféry Blízkého východu a používání arabských stupnic s black metalem, zůstává stejný, čili jistě můžeme prohlásit, že kdo měl tu čest s “Astfhl al tha’r” nebo “Estorat taghoot” a líbilo se mu to, tomu jistě zachutná i “Kitab al-awthan”. Pokud se však na hudební výrazivo novinky podíváme trochu hlouběji, jisté rozdíly lze zcela jasně vypozorovat. Oproti agresivnímu “Estorat taghoot”, který byl povětšinou postavený na zběsilé rychlosti s arabskými melodiemi, “Kitab al-awthan” trochu zvolňuje tempo a dává ještě o něco více vyniknout právě arabským motivům, což je ovšem v případě Al-namrood krok více než logický, uvědomíme-li si fakt, že právě tohle je to, co je vyčleňuje z davu. V porovnání s debutem “Astfhl al tha’r” je pak novinka zase o poznání bohatší co do orientálním prvků a také velmi výrazně na vyšší úrovni co do zvuku. Zatímco tři roky zpátky byla “Astfhl al tha’r” ještě docela garážovina, “Kitab al-awthan” má produkci opravdu profesionální, čitelnou, sytou, stravitelnou i pro lidi, kteří nejsou zvyklí poslouchat nějaké podzemní peklo.

Probírat se jednotlivými songy dle mého skromného názoru nemá cenu. Po epickém intru “Mirath al shar” zbytek desky ubíhá téměř bez výjimky tak, jak již bylo naznačeno výše – čekat můžete black metal střední rychlosti s výraznou orientální atmosférou, sem tam se do písniček vkrade nějaká ta menší sypanice (třebas “Al quam, hakem al huroob” dost šlape), občas nějaká ta čistě folklórní pasáž (například “Min trab al jahel” nebo “Ashab al aika”), ale to jsou v konečném důsledku věci v rámci celku v podstatě nepodstatné, jinak je totiž většina “Kitab al-awthan” trochu jednotvárná. Obrovská výhoda Al-namrood je právě ten jejich netradiční zvuk a nesporná originalita, ale jak se ukazuje, v jistém slova smyslu je to i jejich slabina, jelikož vsázejí jenom na ni. Tady trochu black metalu, semhle trochu orientu, támhle trochu Arábie a ejhle, máme desku. Poprvé, podruhé, potřetí. Dobré to je, ba dokonce výborné a rozhodně to stojí za poslech, protože něco podobného jen těžko uslyšíte jinde, ale kvůli menší jednotvárnosti “Kitab al-awthan” ztrácí body. Ale nutno uznat, že i předchozí dvě alba s tímhle měla trochu problém. Jinak muzika sama o sobě je vážně skvělá, o tom není pochyb.

Další názory:

S Al-namrood jsem se poprvé setkal v roce 2010 na albu “Estorat taghoot” a nijak zvlášť si s nimi neporozuměl. Rozhodně jsem jejich hudbu nepovažoval za špatnou. Naopak měla prvky, které mi jindy imponují, jenže mě jako celek nebavila, nedokázal jsem poslechnout celé album v kuse. Od “Kitab al-awthan” jsem tak neočekával žádné zázraky, a žádné zázraky se také nestaly. Al-namrood, jak ostatně již zdůraznil kolega nade mnou, se na novém albu ještě více zaměřují směrem k orientálním vlivům. To by samo o sobě bylo jistě dobré, protože to byla právě exotičnost, která mě na nich zaujala. Jenže já se nemohu zbavit dojmu, že to Al-namrood odflákli, že skladby měly zrát ještě o něco déle. Po několika posleších si nevybavuji jediný výraznější riff či vokální linku. Naopak mi v hlavě uvízlo několik hudebních nástrojů, které ani nedokážu pojmenovat a které nejpozději při pátém poslechu začnou znít otravně. Nemůžu se zbavit dojmu, že jsem album nepochopil, že má své skryté kvality a jen mi je odmítá ukázat. Tak či tak jde o zajímavou hudbu, která si zaslouží dostat příležitost. Třeba vám sedne lépe než mně.
Zajus