Země: USA Žánr: avantgarde death metal Datum vydání: 3.4.2013 Label: Selfmadegod Records Tracklist: 01. Epoch of De-Evolution 02. Carpe Diem 03. Marching Forth 04. Sunrise Slaughter 05. Conduit of Atrophy 06. Veils of Looming Despair 07. Dissent 08. The Living Spiral 09. Obsessive Time Directive 10. Patholysis 11. Destroyer of Suffering 12. Annunaki Illuminati 13. The Color of Blood 14. Puppet Deities Hodnocení: Ježura – 7,5/10 H. – 7,5/10 Průměrné hodnocení: 7,5/10 Odkazy: web / facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Selfmadegod Records

Azure Emote pocházejí z americké Pensylvánie, a i když toto jméno asi řadě lidí nic neřekne, nejde o žádné zelenáče. Po hlavičkou Azure Emote se totiž sešla trojice zkušených muzikantů, kteří se realizují i v kapelách, jejichž jména umí skloňovat snad celý svět tvrdé hudby. Konkrétně to jsou pánové Mike Hrubovcak (mj. Vile, Monstrosity, Divine Rapture), Ryan Moll (mj. Divine Rapture) a Mike Heller (mj. Fear Factory, Malignancy, System Divide) a tato trojice dala za asistence dlouhé řady hostí dohromady desku “The Gravity of Impermanence”, operující ve vodách avantgardního death metalu. Vstupní podmínky tedy znějí velice zajímavě a snad mohu trochu s předstihem naznačit, že velmi zajímavě dopadlo rovněž samotné dílo.

Ono to vlastně ani není žádné předbíhání, protože že je to zajímavé, to je asi první dojem, který se posluchači po první hodince ve společnosti “The Gravity of Impermanence” usadí v hlavě. Důvod je zřejmý – album totiž dohromady splétá nejrůznější vlivy, zvuky, nástroje a hlasy a to, co je na konci, je stejně tak nezvyklé jako přitažlivé. Na jednu hromadu zde byly naházeny vyprahlé death metalové riffy i svěží a životné kytarové momenty, je tu jasně slyšet elektronika i industrial, ale proti tomu se staví táhlé houslové melodie, jednou dominuje strojová odlidštěnost, jindy až povznášející nádhera dané pasáže a konečně je zde přítomen i nesmírně ostrý kontrast mezi death metalovým chrapotem Mikea Hrubovcaka a klasickým školeným zpěvem obou hostujících dam. “The Gravity of Impermanence” je tedy skutečně eklektické dílo, ovšem otázkou zůstává, jestli se tvůrcům podařilo takové množství nejrůznějších motivů a zdrojů udržet na uzdě do takové míry, aby to bylo ku prospěchu věci a nikoli naopak.

A otázka je to velmi důležitá, protože s postupným vývojem odpovědi na ni se vyvíjel i můj názor na desku jako celek. Osobně mám za to, že pojmout “The Gravity of Impermanence” bude pro ne až tak zkušeného posluchače asi dost tvrdý oříšek, protože je to na pobrání opravdu dost náročná deska, která své kvality odhalí jen výměnou za trochu trpělivosti. Krom nějakých dvou, tří skladeb má totiž většina desky poměrně schizofrenní charakter a je potřeba nejeden poslech, aby vše zapadlo na své místo. Mně to sice docela trvalo, ale nakonec to až na pár výjimek zapadlo a jsem za to docela vděčný, protože od té doby v “The Gravity of Impermanence” nevidím hodinu divné hudby, ze které na všech stranách čouhají skvělé nápady, ale hodinu hudby, kde jsou ty nápady spíše vkusnou ozdobou a dohromady se zbytkem tvoří velmi kvalitní a nesmírně zajímavý celek.

Důvod, proč je “The Gravity of Impermanence” tak zajímavou deskou, jsem nastínil o něco výše, ale tento faktor si rozhodně zaslouží trochu víc pozornosti. Stojí za tím onen eklektický charakter a troufám si tvrdit, že “The Gravity of Impermanence” by mohla sloužit za ukázku významu tohoto pojmu. Záběr, s jakým se zde pracuje, je totiž opravdu neuvěřitelný. Odlidštěnost, mechanická přesnost a svérázná melodika tvoří jedinečný dojem, že jde o hudbu z nějaké dystopické a strojům podrobené budoucnosti. Přispívá k tomu řada samplů, místy celkem psychotické klávesové rejstříky a také fakt, že se tvůrci neštítili využít ke svému záměru ani ostrou elektroniku. Bohu dík tak ale učinili velmi citlivě a třeba takový lehký dubstepový podkres v “Patholysis” je až nečekaně osvěžující. S touto co do nálady velmi neutěšenou stránkou věci, ve které valnou měrou pramení ony počáteční schizofrenní dojmy, však velmi sympaticky kontrastují melodické a po kompoziční stránce vyloženě učesané pasáže, které naopak působí až vznešeně a v tom zdánlivém moři zmatku fungují jako skvělé záchytné body. Většinou se na nich podílí houslista Pete Johansen, jehož příspěvek k celku opravdu sedí a je vším, jen ne takovými housličkami na udělání dojmu, jaké jdou občas zaslechnout od nějaké té průměrné až poprůměrné gothic metalové kapely. Za zmínku stojí určitě i využití saxofonu, který se blýskne ve dvou skladbách, a stejně jako v ostatních případech, kde jsem se se saxofonem setkal, i zde zní naprosto skvěle. Tohle je ale jen velmi omezený výběr z toho, co všechno “The Gravity of Impermanence” nabízí, takže pokud se odhodláte k poslechu, můžete se těšit ještě na řadu překvapení, o kterých tu nepadla zmínka.

Je tak trochu malý zázrak, že taková nálož všeho možného i nemožného funguje, takže asi nebude žádným překvapením, když si neodpustím i nějakou tu kritiku. Nebude jí ale mnoho a vlastně se soustřeďuje na plochu jedné skladby. Mám tím na mysli “Marching Forth”, ve které se i přes řadu skvělých momentů snoubí asi všechno, co mi na “The Gravity of Impermanence” není úplně po chuti. Zaprvé je zde nejvýraznější onen schizofrenní charakter, který jinde dostal mnohem stravitelnější tvář, a zadruhé mi tu opravdu vadí ženský vokál, který v ostatních skladbách působí mnohem lépe. To je ale jen jediná skladba a vedle velkého množství takových normálně dobrých naproti tomu stojí dva skvosty, ke kterým nemám jedinou výtku. Jsou to skladby “Carpe Diem” a “Veils of Looming Despair” a obzvláště druhá jmenovaná napovídá, jak fantasticky by to mohlo vypadat, kdyby Azure Emote dotáhli i zbytek alba na podobnou úroveň. V jejích pěti a půl minutách se potkává všechno, co je na “The Gravity of Impermanence” tak skvělé, a nic nepřebývá a přiznám se, že být každá ze čtrnácti skladeb tak moc dobrá, asi bych neváhal a udělil devět. Jelikož to tak není, musím jít o něco níž, ale i přes jisté dílčí výhrady, které k “The Gravity of Impermanence” mám, mi nečiní sebemenší problém uznat, že se jedná o velmi dobrou desku, která si zaslouží pozornost posluchačů a na kterou mohou být Azure Emote právem hrdí.

Druhý pohled (jméno):

Azure Emote zcela jistě nabízejí trochu jiný pohled na death metalový žánr, bezesporu se jedná o velice zajímavou věc a co se mě týče, určitě se mi to zamlouvá. Rozhodně dávám přednost těm skladbám, kdy se kapela opravdu urve ze řetězu, nijak se nekrotí a sype jednu saxofonovou a houslovou vyhrávku za druhou. Obecně se mi zdá, že v druhé polovině “The Gravity of Impermanence” je takových momentů o něco víc, což je asi i důvodem, proč se mi právě druhá půle desky líbí o něco víc, nicméně celá hodina muziky mě jako celek baví, tak jak je. Ostatně i v první polovině se vyskytnou velice zajímavé kusy, viz třeba “Marching Forth”. Z dalších songů bych pak vyzdvihnul ještě “Veils of Looming Despair”, “The Living Spiral”, “Obsessive Time Directive” a určitě i závěrečnou “Puppet Deities”, která pro mne možná představuje vrchol “The Gravity of Impermanence”. Jediné, co bych si dovolil vytknout, je obal, který sice není nijak vyloženě zlý, ale přebal debutu “Chronicles of an Aging Mammal” byl o mnoho lepší. Jinak se ovšem jedná o desku, která rozhodně stojí za slyšení!
H.