Země: Finsko Žánr: symphonic metal Datum vydání: 28.1.2011 Label: Napalm Records Tracklist: 01. Bloodstained 02. Iron of Death 03. Bow and Helm 04. Enchanted 05. Kärmessurma 06. Olden Gods 07. Fate of the Betrayed 08. Men as Wolves 09. Last of the Lords 10. Doombound 11. Kielo Hodnocení: 5,5/10 Odkazy: web / facebook / bandcamp

S těmito Finy, jimž už asi nikdy nikdo neodpáře označení tolkien-metal (zdali je to označení hanlivé nebo lichotivé, nechť si každý vybere sám), jsem se naposledy setkal u desky “Evernight” z roku 2007. Předchozí počin “The Last Alliance” mne tak trochu minul, tudíž jsem si nebyl jistý, jestli mám od aktuální novinky “Doombound” očekávat něco výrazněji odlišného než to, co Battlelore předváděli v minulosti. Poslech mi však ukázal, že se jednalo o úvahy naivní, neboť se nějaké výrazné změny co do stylu nebo jeho pojetí v táboře kapely neudály. Battlelore si stále hrají ten svůj nikterak výjimečný symfonický metálek, v jehož rámci nabízejí, řekněme, takový pohodový a nenáročný metalový mainstream (i když je pravda, že v jejich případě se jedná o tu solidnější a snesitelnější podobu).

Vždy jsem měl Battlelore zaškatulkované jako bezproblémovou pohodovku, jejímž poslechem člověk nic nezkazí. Což o to, ono to platí stále, jenže už to pomalu přestává bavit – jak se říká, opakovaný vtip není vtipem, byť se v tomto případě nesmějeme, ale posloucháme muziku. Podle mého skromného názoru by nebylo na škodu se už někam pohnout, posunout svou tvorbu někam dále. Když o tom tak přemýšlím, od svého debutu “…Where the Shadows Lie” se Battlelore v podstatě ani moc nezměnili, možná jen s tím rozdílem, že starší věci se mi líbily, ta novější tvorba už mi však nic nedává (jestli je to dáno vyčpěním skupiny nebo změnou mého vkusu, toť otázka, jíž teď ale nehodlám rozebírat…). Objektivně sice Battlelore není moc co vytknout – hudba není vlastně špatná, dobrý zvuk, propracovaná grafika (na nových fotkách to kapele opravdu sekne), ale o nějakém vnitřním pocitu se moc mluvit nedá. Dám vám příklad. Zrovna dnes, chvíli před psaním recenze, jsem poslouchal starou vykopávku “Drawing Down the Moon” od krajanů Beherit – hudebně naprostá primitivnost, neskutečně kanální zvuk, podzemí z toho stříká na všechny strany (někdo by možná řekl i amatéřina), ale ta atmosféra, panečku! Má to prostě a jednoduše koule jako hovado, má to něco, co vás i přes všechny evidentní zápory na té fošně stejně uhrane a co vás donutí se k ní pořád dokola vracet. Tohle dělá dobrou hudbu. A přesně tím se Battlelore se svým nevýrazným a nekonfliktním středním metalovým proudem i při té nejlepší vůli pochlubit nemohou.

Nechápejte mě špatně, “Doombound” zas nějaký totální průser, z něhož by se vám zvedl pajšl, není. Jen je to prostě příliš nevýrazné, nicneříkající, obyčejné, což není na dnešní přecpané scéně zrovna to nejlepší vysvědčení. Klouže to ušima úplně samo, ale prostě a jednoduše není důvod, nechat si to těma ušima klouzat. Já osobně vím již teď, že po dopsání recenze si to už nejspíš nepustím, a když náhodou dostanu chuť na Battlelore, sáhnu radši po takových “Sword’s Song” nebo “Third Age of the Sun”.

Další problém – “Doombound” mi přijde tak trochu bezzubé, vlastně vůbec to na něm vůbec pořádně metalově nebouchá. Netvrdím, že každá skupina to musí hoblovat co nejvíce tvrdě, vždyť ani dříve nebyli Battlelore žádní tvrďáci, ale přece jenom mi trochu vadí, že je člověk občas na pochybách, jestli poslouchá metal nebo pop s kytarou. A přitom by stačilo jen trochu přiostřit kytaru, zpěvák Tomi Mykkänen by mohl opět nasadit trochu chropotu a hned by to bylo o něčem jiném. Výsledek by byl pestřejší, zábavnější atd., však to znáte…

Na jednu stranu se mi ani nechce dávat “Doombound” tak nízké hodnocení, protože věřím, že Battlelore mají rozhodně na víc, což už v minulosti dokázali a což občas probleskuje v některých obstojnějších nápadech i na novince (například finsky zpívaná “Kärmessuma”, titulní “Doombound” nebo “Men as Wolves” – celkově je druhá polovina lepší než ta první), ale nemůžu dost dobře dát ani víc. Řeknu to asi takhle – až se bude zase bilancovat letošní rok, na “Doombound” si ani nevzpomenete, ať už v tom kladném nebo záporném slova smyslu. To, myslím, hovoří za vše. A přijde mi to jako škoda, neboť Battlelore to umí rozhodně i lépe. Minimální, jen kosmetický progres jejich potenciál zabíjí. Stručně řečeno, mé pocity z “Doombound” jsou smíšené, blížící se spíše ke zklamání než ke spokojenosti.