Země: Francie Žánr: black / doom metal Datum vydání: 28.10.2017 Label: Debemur Morti Productions Tracklist: 01. δημιουργός 02. Chorea macchabeorum 03. Impius 04. γνῶσις 05. Apostasis 06. Abisme 07. Revelatio 08. ἡσυχασμός 09. Ex tenebrae lucis 10. Métanoïa Hrací doba: 33:43 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Debemur Morti Productions

První pohled (Metacyclosynchrotron):

Blut aus Nord jsou jedna z nejprogresivnějších kapel v historii extrémně metalové hudby (zkuste mi to vyvrátit), a jelikož mám o čtenářích Sicmaggot dobré mínění, tak předpokládám, že se nemusím zdržovat s jejich představením. Pojďme si raději popřemítat nad něčím jiným. Vindsval je velice produktivní skladatel, který dle svých slov musí komponovat každý den, avšak zásadní je pro něj inspirace „shůry“. Což vysvětluje, proč bývá kvalitativní laťka hudby tak vysoko, ale zároveň to znamená, že z povrchu zemského zmizelo už mnoho potenciálních nahrávek Blut aus Nord. Když jsem o této strategii četl (například zde), nevěděl jsem, zda Vindsvala obdivovat ještě více, anebo raději mlátit hlavou o stůl. Vzpomněl jsem si totiž na cca dvouminutový, výborný (!!!) teaser „Odinist“, který se svého času na chvíli objevil na MySpace. Ten totiž absolutně nezněl jako nic, co na této desce později vyšlo, protože úryvek spíše připomínal „Memoria Vetusta“ ve středním, epickém tempu a ona pasáž se neobjevila ani na pozdějších titulech (uvidíme co „Memoria Vetusta 4: Empyreus“). Jak zní finální „Odinist“, všichni fandové ví. Je mimochodem možné se domnívat, že tato deska pouze přebrala sound druhého CD „MoRT“, které bylo původně plánováno jako double album.

To je malý příklad toho, jak Vindsval mívá mnoho plánů a představ, ale ne vždy se mu je podaří zaznamenat v takové formě, jak by si přál, v čemž možná podle mého názoru hraje roli nedostatek vhodné inspirace, případně příliš svazující nebo naopak přehnaně odvážný konceptuální rámec. Těžko říct, všichni víme, jak se plány mění. To, nebo něco jiného pochopitelně, například vedlo ke zrušení/odsunutí kdysi oznámených splitek s Rebirth of Nefast, Way to End nebo EP „Nam-Khâ“, které jednou bylo ohlášeno jako samostatné EP, jindy jako součást série „Thematic Emanations of Archetypal Multiplicity“. V roce 2008 bylo dokonce ohlášeno, že plánovaný díl „Thematic Emanations of Archetypal Multiplicity“ zvaný „Lighteater“ se přetransformoval v samostatnou hudební entitu o stejném názvu, kde společně s dalšími umělci Blut aus Nord skládali „nezdravou směs elektroniky, industriální hudby, metalu, abstraktního hip-hopu a dark ambientu“, ale ani zde jsme se nedočkali.

Druhé album The Eye, na němž Vindsval pracoval s Tor-Helgem z Manes a Manii, je také v nedohlednu a to ani nemluvím o plánovaných odbočkách jako Brumes, Vjeshitza (technický melodický black metal se třemi kytarami) nebo 777 (čistá elektronika a pokračování stejnojmenné trilogie). Snad se aspoň dočkáme těch posledně oznámených Yərûšəlem (navazující na sound splitka s Ævangelist) a hlavně (kurva, kurva moc prosím, ať to vyjde) Ekstasis, jenž má zase pokračovat v dosud nepřekonaném šílenství „MoRT“. Mimochodem na letošek se chystaly desky dvě: „La lumière sous le monde“ a čtvrtý díl „Memoria Vetusta: Empyreus“, který ale vyjde příští rok. Snad.

Dost už bylo nerdění, dovolím si snad jen úvahu, zda se z „La lumière sous le monde“ nakonec jen nestalo „Deus salutis meæ“, a podívejme se konečně, jak nové, v pořadí již dvanácté album Blut aus Nord zní.

Lidé obeznámení s „temnou“ stránkou Blut aus Nord ve formě stěžejní desky „The Work Which Transforms God“, splitu s Ævangelist či prvních dvou dílů trilogie „777“ nebudou novým albem překvapeni. Kapela totiž nijak drastický úkrok stranou nepředvádí, i když je pravdou, že označení black metal zde není tak výstižné jako třeba škatule „death / doom“. Pokud jste si zrovna vzpomněli na bonusový disk re-edice „The Mystical Beast of Rebellion“, kde se Blut aus Nord s primárně doomovým soundem představili poprvé, tak vás zklamu. Atmosféra a hudební postupy jsou dosti jiné, styčný bod by šel nalézt snad v použití čistých vokálů, které příležitostně dotváří atmosférickou tvář skladeb. Novince samozřejmě nechybí ryze blackmetalové pasáže, tedy blackmetalové ve stylu Blut aus Nord, ale můj osobní pocit z těch několika náklepů není příliš pozitivní.

Ovšem jak bylo předesláno, Vindsval se drží především pomalých temp a nechává bezútěšným tónům dostatečně vyniknout. Jsou zde riffy, které mi připomínají zmar obhroublých death / doomů staré školy. Avšak případný „tradicionalismus“ je podladěnými, bezpražcovými kytarami pokroucen natolik, že tyto riffy lze opět těžko nazvat jinak než čistě „blutausnordovskými“. Z tohoto důvodu bych paralelu hledal v „Epitome IV“ ze „Sect(s)“, pokud si z dané skladby odmyslíme polyrytmy. V této písni byly navíc užity i atmosférické klávesové plochy, které se zde s velikou slávou vracejí, a dané pasáže jsou až smrtelně magnetizující.

„Deus salutis meæ“ se pyšní uhrančivě hutným, masivním soundem. A snad nebudu přehánět, když uvedu, že novinku považuji za nejpečlivěji a nejlépe vyprodukovanou nahrávku od dob „MoRT“. S touto korunní deskou, má „Deus salutis meæ“ společný i kreativnější přístup k intrům a vokálům. Ruku na srdce, krátká intra/outra/mezihry jsou na většině desek Blut aus Nord nezajímavé a to samé lze říct, smířlivější formou i o vokálech. Lze říci, že oba aspekty album obohacují a věřím, že jisté zdeformované hlasy dokáží soustředěného posluchače zasáhnout nepříjemně hluboko.

Je sice pravdou, že „Deus salutis meæ“ představuje v diskografii Blut aus Nord malé novum, ale mám pocit, jako by novinka byla až příliš instrumentálně svázaná, a proto se zde nachází šablonovitá vata. Přísný kritik by něco podobného mohl napsat už o dřívějších deskách, ale zde je ona schematičnost patrná příliš. Občasná atonální sóla dokonce považuji za nudná, nucená až zbytečná. Tento nemilý jev je ale stále bohatě vyvážen kytarovými motivy, ze kterých těžkne srdce natolik, až se hlubiny nevědomí familiérně rozechvívají.

„Deus salutis meæ“ není nejlepší deskou, kterou Vindsval stvořil, ani jí nemůže být, ale nelze jí upřít ohromná atmosféra. Blut aus Nord zřetelně ovlivnili a inspirovali mnohé kapely, z nichž některé vnímáme jako současné lídry žánru, avšak nikdo z následovníků, ať se zaklínají jakkoliv hlubokým okultně-muzikálním pátráním, nepředkládá mystiku v tak transcendentní a reálné formě. Hodnota „Deus salutis meæ“ je vysoká i z tohoto důvodu.

---

Druhý pohled (H.):

Abych řekl pravdu, tak po ukončení fenomenální trilogie „777“ mě Blut aus Nord bavili zejména na splitových počin, ať už šlo o „Triunity“ s P.H.O.B.O.S. anebo „Codex obscura nomina“ s Ævangelist. Zato „Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry“ a ípka mě zas až tak nepoložily. „Deus salutis meæ“ je na tom o kus lépe a tentokrát mohu říct, že jsem s výtvorem francouzských vizionářů spokojen.

Na druhou stranu skutečně není těžké slyšet, že „Deus salutis meæ“ opakuje jisté již ověřené postupy. Ačkoliv to nebije do uší tak silně jako třeba v případě EP „Debemur MoRTi“. Rozhodně se tak nejedná o nejinvenčnější dílo Blut aus Nord, ani nepatří k vrcholům jejich tvorby. To je věc, která mne malinko mrzí, poněvadž věřím tomu, že Vindsval a spol. stále mají na to, aby dokázali skutečně překvapit i lidi, kteří mají diskografii Blut aus Nord v malíku.

I přesto je evidentní, že některé momenty „Deus salutis meæ“ jsou extrémně vysoko a mají dostatečnou sílu na to, aby posluchačem zahýbaly. Mám na mysli zejména „Chorea macchabeorum“, „Impius“ nebo „Abisme“, jejíž závěr je myslím třešničkou na dortu aktuální kolekce. Stejně tak je zřejmé, že standard Blut aus Nord je obecně vysoký nadstandard. Jakkoliv jsou tedy určité lámané riffy pro svůj charakteristický rukopis povědomé, jejich poslech jen tak neomrzí.

Nekritické nadšení na místě není, nicméně zbytečně kritizovat se mi rovněž nechce. Blut aus Nord jsou stále výjimečnou skupinou a i na „Deus salutis meæ“ to lze slyšet… možná ještě víc cítit.

---