Země: Francie Žánr: black / sludge metal / hardcore Datum vydání: 29.9.2017 Label: Denovali Records Tracklist: 01. Cette chute brutale 02. Comme des amants en reflet 03. Tes amours noirs illusoires 04. Sombres sont tes déboires 05. À la gloire du néant 06. Sotte, sans devenir 07. (I) 08. Entre deux vagues 09. De l’ivresse au dégoût 10. Sans coeur et sans corps Hrací doba: 48:17 Odkazy: facebook / bandcamp

Francouzští Celeste již před dvěma proběhli okolo výročí první dekády od svého založení a letos je tomu přesně deset let od momentu, kdy vyšel jejich první počin s názvem „Pessimiste(s)“. Od té doby se čtveřice z Lyonu nijak neflákala a vysázela do světa celkem pět dlouhohrajících počinů, což v průměru činí jedno album za dva roky. Nicméně lze očekávat, že tenhle poměr poroste vzhledem k tomu, že první desky chodily ven po roce, zatímco postupem času se začaly mezery mezi jednotlivými řadovkami rozšiřovat. Letošní „Infidèle​(​s)“ tedy přichází celé čtyři roky po předchozím dvojalbu „Animale(s)“.

Jinak ovšem novinka dodržuje tradice Celeste, jak se sluší a patří. Což platí nejen o hudbě, ale i o „ženské“ grafice či o názvu desky, jenž jako vždy končí na „(s)“. Podobně Francouzi neuhnuli ani ve vizuální stránce – již roky si libují v tom, že grafiku nahrávek vyplňují fotky dívek. Rozdíl je pouze v tom, že zatímco v minulosti dávali Celeste přednosti intimnosti v podobě jedné, maximálně dvou žen, „Infidèle​(​s)“ sází na kvantitu, takže tentokrát je to docela hrobeso. Zdá se mi ovšem, že to nebyl úplně šťastný krok, protože „Nihiliste(s)“, „Morte(s) Nee(s)“ i „Animale(s)“ mi z vizuálního hlediska připadaly zajímavější a působivější. „Infidèle​(​s)“ je v tomto ohledu méně osobní a zejména přední obálka desky nemá ani zdaleka takový náboj jako dřívější počiny. Škoda, protože zrovna grafická stránka nahrávek Celeste mi vždy připadala výborná.

Žádná velká inovace nepřichází ani v hudební rovině. Zdá se mi, jako kdybych tuhle větu poslední dobou psal nějak často, ale nemohu za to, že ji lze aplikovat na tolika místech: i zde totiž mohu bez obav tvrdit, že kdo měl někdy v minulosti s Celeste tu čest, toho „Infidèle(s)“ nemůže nijak zásadně překvapit. Francouzi si pořád drhnou tu svojí, a to se všemi neduhy i duhy (to je jako neduhy, akorát naopak, kdybyste tomu nerozuměli), které se s tím pojí.

Celeste vždy zdobila vysoká intenzita projevu. To platí i na „Infidèle(s)“. Když zkombinujete black metal, sludge a hardcore, tak už papírově to vypadá na sakra hutný kus muziky. Hudebně to kope jak splašený bejk, riffy jsou hrubé až běda, Johan Girardeau ječí, jako kdyby mu sám Satan rval svůj ohnivý ocas do ánusu, v tomhle případě prostě není Celeste za co zjebávat. Pokud se vám líbilo dříve, bude se líbit i nyní.

Na druhou stranu, o dokonalém díle se tu jistě nebavíme. I „Infidèle(s)“ totiž zápasí s obligátním nedostatkem všech desek Celeste, jímž je přílišná jednotvárnost. Muzika je hutná jak svině, fakt že jo, ale album jakožto celek splývá do jedné velké hmoty, z níž se jakákoliv konkrétní skladba tahá popaměti velice těžko. Trochu mi utkvěla snad jedině „(I)“, ale tím to definitivně hasne. A co víc, jednotlivé songy nesplývají mezi sebou jen v rámci jedné nahrávky, ten samý problém tíží i celé počiny. Kdybyste promíchaly písně z posledních tří řadovek včetně té aktuální, tak prostě ani za hovno nepoznám, který track je z které placky. A to jsem všechny, dovolím si tvrdit, svého času poslouchal poměrně zodpovědně.

Jasně, jasně, jednolitost alba a dokonce i celé tvorby nemusí za určitých okolností vadit. Jenže Celeste nejsou kapelou, která by tvořila silnou atmosféru, v níž se člověk utopí. Celeste jsou direkt na bradu. Právě schopnost vtisknout písním (deskám) určité unikum je tím, co mi u téhle skupiny vždy scházelo a schází mi to stále. „Infidèle(s)“ je v zásadě dobrý počin, ale snad i díky tomuhle nakonec dopadne stejně jako jeho předchůdci – teď jsem jej dost valil, ale zpětně se k němu vracet nebudu. Rozhodně ne pravidelně.