Země: Irsko Žánr: celtic folk / black metal Datum vydání: 25.11.2012 Label: selfrelease Tracklist: 01. The Landing of Amergin 02. The Battle of Tailtin 03. The Kingship od Bodb Dearg 04. Sorrow of the Dagda 05. Tar éis an Sidhe 06. Conn of the Hundred Battles 07. Anann: Ermne’s Daughter Hodnocení: 7,5/10 Odkazy: web / facebook / twitter / bandcamp K recenzi poskytl: Celtachor

Jak známo, irská metalová scéna nepatří zrovna mezi ty, které by disponovaly nějakým nadbytkem kapel – alespoň tedy těch, jež jsou schopné přesáhnout hranice své země a vybudovat se nějaké jméno po celé Evropě. Co však Irové ztrácejí na kvantitě, to naprosto hravě dohánějí kvalitou, zejména v oblasti žánrů jako folk/celtic/pagan metal, někdy i s příměsí black metalu, patří místní skupiny mezi absolutní špičku a svou konkurenci z kontinentální Evropy suverénně drtí velmi specifickou a nenapodobitelnou unikátní atmosférou, jež podle všeho pramení z mentality místních lidí a z relativní odloučenosti tohoto ostrovního státu. Myslím, že snad ani nemá cenu tu nějaké představitele vypisovat, jelikož kdo se jen trochu na poli metalové hudby orientuje, musel už ta jména nejednou zaslechnout. Dnes tu ovšem nemáme co dočinění s nějakými irskými klasiky, ale naopak s novou akvizicí Celtachor, která funguje od roku 2007 a svým zvukem se zjevně snaží navázat na tradici toho nejlepšího z irského celtic/folk/black metalu. Recenzované “Nine Waves from the Shore” je po dvou demosnímcích prvním velkým počinem kapely – a právě na něj si dnes posvítíme.

První – a nutno říct, že velmi pozitivní – dojem, který jsem si z poslechu “Nine Waves from the Shore” odnesl, bylo, že ona zmiňovaná typická atmosféra, kterou já osobně u pohanského metalu z Irska očekávám, je na nahrávce opravdu přítomna. Možná to bude znít jako klišé, ale Irové mají evidentně onu osudovou irskou atmosféru vážně v krvi, jelikož bývá úplně jedno, zdali jde o zavedené jméno nebo novou skupinu jako Celtachor, ale všichni ji dokážou tvořit s naprostou lehkostí a úplně přirozeně a přesto neznít všichni stejně. Už jen díky použitým prostředkům a namíchaném poměru žánrových ingrediencí. Konkrétně Celtachor jdou oproti tomu, co jsem od nich před samotným poslechem očekával, až překvapivě blízko k black metalu, až bych v mnoha momentech řekl, že spíše než o nějaký celtic/folk metal se jedná o black metal s pohanským nádechem a kořeněný folklórními motivy a nástroji. Nejdůležitější je však samozřejmě především to, jestli ta muzika funguje, což se o “Nine Waves from the Shore” dá tvrdit naprosto bez problému.

Hned první dvě skladby ukazují, že i v dalších minutách jistě bude co poslouchat. Ta první, “The Landing of Amergin”, trochu klame tělem – člověk by od ní vzhledem k více jak desetiminutové délce čekal spíše nějaký rozmáchlejší epičtější kus, ve skutečnosti jde možná o nejpřímočařejší skladbu “Nine Waves from the Shore”. Přesto obsahuje nejednu velice kvalitní pasáž a zejména flétna místy do hudby promlouvá velmi značně. Nicméně ani klasické metalové instrumenty nijak nezůstávají pozadu, a ačkoliv nikdo z kapely nepředvádí vyloženou ekvilibristiku, všichni hrají pro potřeby celku, což je dle mého názoru o poznání důležitější. Jinak je hned od počátku zřejmé, že nahrávka je i přesto, že vznikala svépomocí a byla vydána na vlastní pěst, na v podstatě profesionální úrovni jak po stránce technické, tak i té hudební – z té druhé bych v případě “The Landing of Amergin” vypíchl zejména velmi dobře vygradované poslední dvě minuty.

Přestože všechny skladby na “Nine Waves from the Shore” bezesporu nabízejí silné pasáže, dovolil bych si v popisu přeskočit až do druhé poloviny desky, která je – aniž bych chtěl snižovat kvality prvních třech písniček – o něco málo lepší. Nicméně absolutní vrchol alba se nachází přesně v jeho středu v druhé desetiminutovce “Sorrow of the Dagda”, jíž bych se už za epickou označit nebál. Obzvláště její začátek je vskutku mocný – úvodní akustická pasáž ukázkově stupňuje napětí, které se následně zlomí do skvělé kytarové stěny, v níž Celtachor nabízejí jeden z nejlepších momentů “Nine Waves from the Shore”. Nicméně i zbytek skladby je rozhodně velice výživný a naprosto jasně ukazuje, že Celtachor rozhodně mají potenciál a už i na debutu nespornou kvalitu. Po výtečné instrumentální mezihře “Tár éis an Sidhe” deska opět trochu přitvrdí. “Conn of the Hundred Battles” táhne dopředu zejména riff, který se víceméně táhne v podstatě celou písní, ale rozhodně se nejedná o zápor, protože kapela s ním dokáže pracovat a postupně jej rozvíjet, tudíž se rozhodně nejedná nezábavný poslech. Závěrečná “Anann: Ermne’s Daughter” je pak asi tím nejrychlejším kusem alba, nicméně i ona nabízí melodie, díky nimž se člověk rozhodně nenudí.

Jak už jsem nakousl výše, docela mě překvapilo (v tom dobrém slova smyslu), jak moc “Nine Waves from the Shore” takříkajíc drhne. Celtachor se rozhodně nenechali strhnout neduhem mnoha současných folk metalových kapel, které kolikrát cpou nade všechno vokály a právě ony folklórní vsuvky, zatímco ta metalová složka hraje velké kulové. U těchto Irů ovšem po celou dobu nemáte sebemenších pochyb, že stále posloucháte metalovou kapelu, jež například píšťaly používá pouze jako velice účinné a zajímavé koření. To, že se však toto koření neobjevuje po celou hrací dobu a že je i přesto je “Nine Waves from the Shore” stále zábavné, jasně značí, že Celtachor si dokážou poradit (rozuměj, že zvládnou napsat dobrou hudbu) jen s kytarami a bicími. Ostatně jsou to právě kytary, které bych nakonec vybral jako tu největší zbraň Celtachor, protože jejich riffy jsou nápadité, dostatečně řekněme tvrdé a přitom stále relativně melodické.

Sice se určitě nedá tvrdit, že by Celtachor na svém debutu dosahovali úrovně těch největších žánrových jmen své domoviny, přesto “Nine Waves from the Shore” stále nabízí velmi poutavý poslech, jímž by fanoušci stylu rozhodně nemuseli pohrdnout. Kromě toho je zcela jistě znát, že Celtachor mají potenciál, a já osobně si myslím, že by mohli mít co říct i v budoucnu… a byl bych docela nerad, pokud bych se mýlil, protože “Nine Waves from the Shore” je velmi kvalitním počinem, jenž ve své podstatě zní spíš jako album vyzrálé skupiny, ne debutující, a podle všeho je znát, že Celtachor si předtím, než se pustili do první velké desky, opravdu ujasnili, co a jak chtějí hrát, což se na výsledku hned pozitivně podepíše. Pokud to porovnáme s tím, jaké hnoje vydávají mladé rádoby pohanské spolky z naší republiky (snad ani tady nemusím jmenovat konkrétně), je to vážně propastný rozdíl…