Země: Irsko Žánr: celtic folk / black / pagan metal Datum vydání: 23.4.2011 Label: Metal Blade Records Tracklist: 01. No Grave Deep Enough 02. Lain with the Wolf 03. Bloodied Yet Unbowed 04. God’s Old Snake 05. The Mouth of Judas 06. The Black Hundred 07. The Puritan’s Hand 08. Death of the Gods Hodnocení: 9/10 Odkazy: web / facebook

Nebudu se nijak tajit faktem, že “hejtuju” většinu folk metalové scény a na většinu folk či pagan metalu jsem alergičtější než na lidskou blbost. Důvod je prostý, žánr folk metalu je z valné většiny vyčpělý, vyčerpaný a pohled na něj působí dojmem opotřebované nafukovací panny. Nebudu tu na nikoho házet vinu – s příchodem větší popularizace žánru je takový stav ve výsledku nevyhnutelný a dá se očekávat, že na vlně popularity tehdejší “nové vlny folk metalu” se bude chtít svést každý, kdo umí na sladké dřevo vydrnkat alespoň jednu lidovou odrhovačku. Výjimek, které naopak adoruji a nedám na ně dopustit, je míň než šafránu – a mezi ně počítám právě i Primordial. Ti před dvěma lety vydali svůj zatím poslední počin nesoucí název “Redemption at the Puritan’s Hand”, který by měl navázat na úspěchy předchozí desky “To the Nameless Dead”, vydané už před bezmála šesti lety. O to, jestli se to současné, už sedmé plnohodnotné fošně podařilo, se s vámi chci na následujících řádcích podělit.

Vezmu to popořadě a začnu stručnou charakteristikou hudby této svérázné pětice Irů. Mně osobně se při vyslovení jména Primordial, kteří jen tak mimochodem působí na metalové scéně už od roku 1987, vybaví hned několik věcí: punc originality, unikátní rukopis a zvuk, Nemtheanga a jeho vokál a v neposlední řadě naléhavá, uhrančivá atmosféra plná beznaděje, která člověka pohltí a převýší natolik, že ho prostě zatlačí do křesla, oči přilepí k pročítání bookletu a mysl pošle kamsi na vandr mezi alternativní reality. A že za normálních okolností by to nebyl výlet, na který byste chtěli vzpomínat s láskou…

Co se týče “Redemption in the Puritan’s Hand”, charakteristika sedí pintlich. Skoro. Primordial tentokráte dali vale i těm zbytkům folkových prvků, které se sem tam mihly na desce předchozí, a jestli něco z pagan metalu zůstalo, je to atmosféra. Druhou “Heathen Tribes” budete hledat marně. Na úkor akustiky, která se mihne až v závěru alba, se do popředí dostaly kytary a ani rytmická složka basa-bicí nezaostává a výrazně dokresluje temnou atmosféru ještě černější krví. Kapela znatelně ubrala plyn (nikoliv dvojšlapku) a tempo se místy zabloudilo až k baladám v podobě “The Mouth of Judas”. Deska tak ve výsledku proplouvá zvukovody spíš ve středních tempech, poněvadž ani v těch nejrychlejších kusech kapela nijak zvlášť netlačí na pilu. Mnohem raději vás s grácií utopí v tesknosti vaší beznaděje. Celkový zvuk je pak o něco temnější, avšak neztrácí nic ani z typického feelingu, ani z čitelnosti. Naopak, v pomalejších tempech vyniknou především basové linky a na albu najdete i o něco větší množství vyhrávek a sól než dříve.

Změnou prošel i zpěv, který si zaslouží vlastní odstavec. Nemtheanga svůj projev ve většině skladeb zklidnil dostal se k čistším vokálům, které najdete na většině alba, v některých písních vhodně přechází do tvrdších poloh. Nutno říct, že tato změna je podle mě ve výsledku ku prospěchu věci a vůbec musím říct, že většina změn působí nenuceně, jako přirozený vývoj. Spolu se zpěvem úzce souvisí i tematika textů. Když pominu všudypřítomnou zatrpklost, beznaděj, texty se zaobírají především neutěšenou situací Irska. Nesčetné metafory a přirovnání odkazující na mytologii tak skrývají spíš sociální témata z irské historie a současnosti okořeněné řádnou dávkou vlastenectví a národní hrdosti – ostatně od čistě pohanské tematiky se Primordial oprostili už poměrně dávno. Místy se dokonce objeví i několik proslovů, kterému bezesporu část proslovu v samém závěru eposu “The Death of Gods”, kdysi pronesený irským revolucionářem Padraigem Pearsem.

To jsou oproti předchozí tvorbě ty nejzásadnější změny. Avšak navzdory jim se nedá mluvit o velkých změnách. Pokud očekáváte výrazný posun vpřed, můžete spíš čekat, až opadá listí z dubu. Všechno výše popsané bych proto spíše nazval vybroušením současného stylu k nadpozemskosti, než posunem vpřed, což je na čtyřletou odmlku možná celkem málo, na druhou stranu vylepšovat dokonalé je docela fuška. Co si budeme povídat, rukopis a výrazivo kapely, obzvláště pak Nemtheangův vokál je na poli tvrdé hudby skutečným unikátem, a kdyby to neznamenalo zdražení CDček a vlezného na koncerty, nechal bych ho zařadit na seznam kulturního dědictví Unesco. K vybroušenému stylu se sluší říct i to, že nelze jednoznačně určit, která skladba na desce je nejlepší. Nejvíce zpočátku zaujmou kusy pro Primordial ne docela typické, především pak “The Mouth of Judas”, avšak každá je propracovaná do nejmenšího detailu. Výsledkem je pak kompaktní celek, který se do vás prostě zahryzne a nepustí. Nemáte šanci se v takovém případě jakkoliv bránit, jedinou nadějí na vysvobození je ukojení touhy monstra, které ve vás poslech desky probudí. A i tak vám nedá pokoj a jednou za čas se přihlásí o svojí dávku – a pokud mu ji nedopřejete, bude otravnější než feťák na Hlavním nádraží v Praze, kterému jste odmítli dát “dvě pětky na vlak”.

Zároveň s tímhle tvrzením mi nezbývá než podotknout, že rozhodně nejde o záležitost na jeden večer, protože ač se nahrávka může na první poslech zdát jako jednoduchá a přístupná, není tomu tak ani náhodou. Ano, pokud vás uchvátí na první poslech, jen tak vás nepustí, ale ona propracovaná a promyšlená jednoduchost je v tomhle případě síla onoho monstra, jež skrývá řadu skvostných momentů během celých čtyřiašedesáti minut a způsobí, že se k desce budete dobrovolně vracet. Většina z takových momentů k člověku nepřijde a nepodá mu s úsměvem ruku, není předem nastrojená, abyste si jich všimli, leckdy jde totiž o drobný detail, který najdete až na desátý, dvacátý, padesátý poslech, přičemž prostřídáte několik zařízení od kvalitní reprosoustavy až po sluchátka, a to i v případě, že si myslíte, že desku máte opravdu dobře naposlouchanou a znáte ji tam i zpátky jako svoje boty. Omyl.

Výsledek? Těžko říci, zda “Redemption at the Puritan’s Hand” překonala “To the Nameless Dead”, které před bezmála šesti lety přišlo jakoby nic, nastavilo laťku kapele i žánru do výšin závratných a v očích mnohých fans platí za skvost dodnes (a také jím stále je), současný počin se však coby nástupce “To the Nameless Dead” svými kvalitami rozhodně přinejmenším vyrovná, pokud nepřekoná. Osobně bych po čtyřech letech možná očekával větší posun, nicméně jak jsem již napsal – těžko zdokonalovat dokonalé, na výsledek si stěžovat nemohu, ani kdybych chtěl. Primordial ukázali, že stále mají co říct a kam se ubírat a že stále platí za kvalitu, která většině kapel v žánru okázala nastavuje záda. Otázka spíš tedy zní: Pokud tohle je vybroušený skvost, co přijde dál?