Země: Francie Žánr: rock Datum vydání: 23.9.2013 Label: selfrelease Tracklist: 01. No Way Out 02. In the Inside 03. Lie to Me 04. Top of the World Hodnocení: 7/10 Odkazy: web / facebook / twitter / bandcamp K recenzi poskytl: Dooweet

Po nešťastných Lunar Explosion tu máme další explozi – tentokrát okřídlenou, opeřenou, ukdákanou, zkrátka a dobře kachní. Duck Explosion je parta mladých sympaťáků odkudsi z francouzského Carpentras, města ležícího pár kilometrů od Avignonu, města toliko proslaveného otravnou lidovkou. Pětičlenná skvadra funguje zhruba od roku 2010 a dnes recenzované EPko “Zebra Pilot” je jejím vůbec prvním zářezem do pomyslné pažby.

Člověka, který je zvyklý na EP o rozsahu alespoň dvaceti minut (natož “EP” “Tulimyrsky” z dílny Moonsorrow, jehož stopáž je delší než kdejaká řadovka nebo týden před výplatou), délka téhle prvotiny nejspíš zarazí. Bezmála dvanáct minut mi přijde vážně málo. Ale nakonec, proč ne, někdy je méně nakonec více, i když zrovna u Duck Explosion to podle mého neplatí. Čtveřice skladeb je dost energická a doslova utíká jako voda. Možná ještě o něco rychleji. Několikrát se mi stalo, že jsem si “Zebra Pilot” pustil k práci, a než jsem se nadál, v přehrávači se už protáčela další deska v pořadí a z kratičkého počinu jsem tak nepochytil téměř nic. Když jsem se však na poslech zaměřil, dostal jsem příjemný, živý rock, který sice je dost přímočarý, na druhou stranu si na nic nehraje. Na rozdíl od hromady pokryteckých kapel, které o sobě hlásají první poslední a nakonec skutek utek, mi jsou Duck Explosion svým humorným přístupem, velmi sympatičtí.

Pánové nemají potřebu experimentovat se žánrem, “Zebra Pilot” je jasnou předváděčkou aktuálního materiálu a zvuku kapely – a ten je na začínající partu velmi obstojný. Přelom sedmdesátek a osmdesátek funguje a myslím, že by bez problému deska snesla i dvojnásobnou stopáž, aniž by přestala bavit. Žádný z muzikantů se nefláká, z kapely je cítit ryzí nadšení, které do nahrávání materiálu dala. Je to super, když v dnešním trendu začínajících kapel, které se snaží působit rádoby profesionálně ve snaze zaujmout velká vydavatelství, se příliš nevidí tací, kteří se za svůj ksicht nestydí – a i na promo fotkách nebo fotkách z koncertů působí uvolněně, nenuceně. Skladby jsou dlouhé tak akorát, dvojice kytar v podání Jeye Bridge a Wila Castela odvádí slušnou práci, stejně jako rytmická sekce basa-bicí. Absence chyb poukazuje na vyhranost kapely, rozhodně nejde o partu amatérů. Nakřáplý vokál Charlyho Poppinse sedí do hudby Duck Explosion jako prdel na hrnec a nemám mu co vytknout. O nějakém kdákání nemůže být řeč a je jedině dobře, že se Charly neštítí sem tam do mikrofonu pořádně zařvat. Přeslechnout nelze ani dobrý zvuk. Je někde na půl cesty mezi garážovou zahuleností a sterilní čistotou, ale právě mírná “špinavost” dává nahrávce punc dob dobře dvacet, třicet let minulých a podtrhuje živelnost alba, aniž by nástroje ztrácely na čitelnosti nebo vyváženosti.

Upřímně doufám, že o Duck Explosion v případě nějaké další a pokud možno i delší nahrávky ještě uslyším, neboť jednohubka v podobě “Zebra Pilot” je sice fajnový poslech, ale čtyři skladby o dvanácti minutách se při krátkosti materiálu přeci jen oposlouchají rychleji než řadovka pohybující se mezi půl až tři čtvrtě hodinou. Stejně tak by se pánové nemuseli bát trochu delších kompozic, když skladby pod čtyři minuty jim jdou od ruky dobře. I přesto jde o velmi dobrou ukázku toho, co v kapele je, a je třeba k tomu tak i přistupovat, nehledě na to, že hudba Duck Explosion je určena především pro koncerty, než pro klidný domácí poslech. Můžeme sice polemizovat, jestli je zpátečnické hrát hudbu, která zní, jako by z oka vypadla létům dávno minulým, dokud ji ale budou hrát Duck Explosion s takovou energií a nadšením, jako to ukázali na “Zebra Pilot”, myslím, že si svých sedm bodů zaslouží.