Země: Švédsko Žánr: melodic death metal Datum vydání: 18.5.2012 Label: Season of Mist Tracklist: 01. Question Your Place 02. Frontline 03. Feel Afraid 04. Numb 05. Cash King 06. One Good Thing 07. Blood of Saints 08. Down to Nothing 09. Drama Queen 10. In Darkness 11. Journey’s End Hodnocení: Ježura – 6,5/10 H. – 7/10 Průměrné hodnocení: 6,75/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Švédští Engel nejsou nikterak mladou skupinou, leč na oči širší veřejnosti se dostali především díky angažmá zakladatele Niclase Engelina v řádově proslulejších In Flames. No, a vzhledem k tomu, že to In Flames na posledních dvou albech nejde ani zdaleka tak dobře, jak bych si představoval, zabrousil jsem tedy do hájemství Engel, abych zjistil, jestli si třeba In Flames na prsou nehřejí hada, který je ve výsledku trumfne na všech frontách…

Žánrové zařazení Engel není složité alespoň přibližně odhadnout pro kohokoli, kdo má rámcové ponětí o jejich personálním propojení s In Flames. Pánové tedy hoblují v rytmu melodického death metalu klasické švédské školy, ale přesto svým projevem nezapadají mezi velkou trojku In Flames – Soilwork – Dark Tranquillity. Jejich zvuk se totiž odlišuje zřetelným zastoupením elektronických postupů a samplů, které výslednou tvář kapely docela zásadním způsobem posunují směrem k industrialu, nebo se to aspoň říká – mně to tedy přijde víc jako diskotéka než odlidštěné industrialové bušení (smích). Faktem ale zůstává, že Engel nezní jako vykrádačka některých svých žánrových spolubojovníků, a věřím, že bych v nějakém náhodném playlistu jejich skladbu otipoval správně.

Potud tedy všechno v pořádku, ba co víc – co se vlastního ksichtu týče, Engel opravdu bodují. Že má ale kapela zajímavý sound, ještě automaticky neznamená, že to funguje úplně dobře. A tady spatřuji první závažný problém, který na “Blood of Saints” shledávám. Ano, na albu jsou skladby, kde je kytarový základ s těmi elektro-industrialovými prvky vyvážen na výbornou a obdobně dobře to zní. Jenže stejně tak jsem na albu našel takové kousky, které na mě s notnou dávkou nadsázky působí dojmem, že poslouchám trochu přiostřený soundtrack nějaké hry z Game Boye a uznejte, to v případě metalové kapely nedělá úplně dobrotu. Podstatnou roli v tom hraje také vokál. Tím nechci říct, že by Magnus Klavborn neuměl zpívat – to v žádném případě! Jeho hlasový potenciál je značný, což na “Blood of Saints” dává jasně najevo, ale opět – místy to zní tak strašně přeslazeně, až můj žaludek chytají touhy vyrazit si na procházku a řádně si při tom odlehčit.

A tím se elegantně dostáváme k jádru pudla. Stejně jako v případě dílčích složek je i album jako celek dost nešťastně nevyrovnané. Jsou tu jak opravdu dobré skladby, kde se všechno důležité podařilo namíchat ve správném poměru a vrchem k tomu dodat šmrnc (“Numb”, “Down to Nothing”), tak dost šílené paskvily, kde je špatně když ne všechno, tak většina. Co se druhé kategorie týče, bez debat bych do ní zařadil akorát titulku “Blood of Saints”, ale zbytek (krom prve jmenovaných) se také nemá moc čím chlubit. Onen bezejmenný průměr sice není vyloženě špatný, poslouchat se to dá bez většího přemáhání a místy se vynoří velmi slušné momenty, ale celkově vzato nenabízí nic, co by mě nutilo si desku pustit znovu. A čím déle o tom přemýšlím, tím jsem si jistější, že je to zároveň charakteristika alba jako celku. Poslouchat to jde, rozhodně to není nějak zásadně špatné, ale není to ani dost dobré na to, abych místo “Blood of Saints” z fleku nevyjmenoval deset jiných žánrově příbuzných desek, které bych si pustil mnohem raději – jejich vlastní nedávné EP nevyjímaje.

A přitom je to docela škoda. Z alba je cítit, že jej nenahráli žádní amatéři ani neschopní instrumentalisté, a má vlastní tvář, což je obzvlášť dnes velmi hodnotný atribut. Bohužel jej sráží do kolen doufejme dočasná neschopnost skladatelů napsat dostatek skladeb, které by buď nenudily nebo hůře – neotravovaly. Ve výsledku je potom docela zvláštním paradoxem, že tím nejlepším materiálem, který je na albu k nalezení, jsou skladby, které se vyznačují znatelnějším příklonem ke klasické podobě švédské melodic death metalové skladby, i když to částečně popírá tu vlastní tvář kapely, kterou jsem zde tak chválil… Nepochybuji, že naživo bude většina skladeb z “Blood of Saints” působit o třídu lepším dojmem, ale to bohužel nemohu při hodnocení desky zohledňovat, a tak nezbývá vyjádřit politování nad skutečností, že se na finální tracklist nedostalo více opravdu dobrých skladeb. Mohlo to být vážně dobré, takhle to jen není špatné a to je na kapelu s potenciálem Engel dost málo. Tak snad někdy příště…

Další názory:

Více méně v podstatě souhlasím s kolegou a s tím, co napsal v recenzi. “Blood of Saints” v jádru jistě není špatná nahrávka, naopak se poslouchá velice dobře. Líbí se mi, že vcelku hezky odsýpá; baví mě občasné industrální zabušení, jež se ozve v pozadí (třeba hned v úvodní “Question Your Place” či v “One Good Thing”, chcete-li příklad); dokonce mě proti mým předpokladům ani neotravují melodicky zpívané refrény, které mi obecně většinou vadí, ale v případě Engel mě docela baví. Když tedy album hraje, je to naprosto v pohodě, nic proti tomu nemám, líbí se mi to. Nicméně když “Blood of Saints” dohraje a já se na něj zpětně ohlédnu, uvědomím, že jsem neslyšel nic extra světoborného. Příjemnou muziku Engel rozhodně nabízejí, o tom není sporu, ale jak již zaznělo v samotné recenzi, potenciál je v těchto Švédech určitě větší. Nejlepší či nejzajímavější skladby: “Question Your Place”, “Feel Afraid” a “Blood of Saints” (na rozdíl od koledy se mi opravdu líbí, možná vrchol). Za mě sice trochu slabší, ale pořád sedmička…
H.