Země: Rusko Žánr: technical death metal Datum vydání: 29.4.2014 Label: More Hate Productions Tracklist: 01. Venustus Caedes 02. Secondary 03. Initial 04. She Smells Death 05. Panacea 06. Dragons of Emptiness 07. Humiliated and Insulted Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Grace Disgraced

Grace Disgraced z Ruska přicházejí se svým druhým počinem “The Primal Cause: Womanumental”. Zvláštní to název, že? Podle informací na internetu jsem tak nějak dal dohromady, že nakonec album zastřešuje koncept, týkající se jakéhosi vyššího principu ženství. Tady se asi projevuje fakt, že jediným zakládajícím členem kapely zůstala drobná zpěvačka Polina Berezko. Kytarista a hlavní skladatel Alexandr Klaptzov se přidal o rok později. Zbytek sestavy působí v bandě méně jak čtyři roky.

Byť jsem u Moskvanů již několikrát zahlédl nálepku brutálního death metalu, věřte mi, že se nejedná o žádnou mlátičku. Hlavním výrazivem je zde technické pojetí death metalu, jaké předváděli v dobách největšího rozpuku slovutní Death. Odkaz Chucka Schuldinera je tu enormní, vskutku chvílemi fakt spíš nevím, jestli to nemám přímo nazvat vykrádačkou, až tak jsou zde vlivy zjevné. Riffy, harmonické postupy, neustálé lámání rytmů, přesně to, co udělalo z Death ikonu. Nemůžu navíc nezmínit podobný zvuk. Všechny aspekty alba jednoduše svádějí k výše uvedenému, i nazvučení bicích a výrazná baskytara tomu všemu nasvědčují. Musím přiznat, že uvědomění tohoto faktu mi ze začátku sebralo hodně chuti se k poslechu vracet, protože až takovou kopírku poslouchat jednoduše nemám zapotřebí.

Časem jsem pak prošel tou fází, že byť je album silně nepůvodní, je napsané se smyslem pro detail a zajímavost skladeb. Ty jsou komplexní a pod šest minut hrací doby se zde nejde. Riffuje a vyhrávkuje se zde o stošest, ačkoliv se nikam příliš nespěchá. Většina skladeb seká a seká a seká, a když už se dostavuje pocit, že toho je možná přece jen moc, vyloupne se příjemná melodie, která opět ale není zas nijak přehnaná, protože u Grace Discgraced vás nikdo ukolébat nechce. Z řemeslného hlediska albu není co vytknout. Ale musím se sám sebe ptát, zda je to všechno, nebo ne.

Dalším hlavním prvkem je zde Polinin vokál, jenž se ale nijak zvlášť neliší od štěkavého standardu. Doby, kdy jsem byl vyjevený z projevu à la Angela Gossow u Arch Enemy už jsou nenávratně v tahu a teď už mě ženský vokál (téměř k nerozpoznání od mužského, byť je jasné, že ty hlasivky jsou zde uspořádané trochu jinak) nedokáže nijak ohromit. I když je samozřejmě sympatické, že myšlenkové a konceptuální vedení zde má pod palcem hlavně žena.

Říkal jsem si, zda má cenu vypichovat nějakou z jednotlivých skladeb, ale nedá se říct, že by nějaká měla výraznější motivy než jiná. Album je konzistentní celek, a když už jej začnete poslouchat, stejně se přistihnete, že si je musíte jednoduše poslechnout celé, jinak se ztratí veškerá síla do desky vložená. Jsem stále nucen přemýšlet o tom, jak tuto desku ohodnotit. Překopírovaní Death nejsou úplně to, co by u mě bůhvíjak zvedalo laťku hodnocení. Nicméně ale na druhou stranu slyším, že je to vše složené s největším citem a umem, tudíž by byla škoda album odepsat jako zbytečnou prefabrikovanou nudu.

Myslím, že pro vyložené fanoušky tech-deathu à la Chuck by album mělo splnit všechny úkoly na výbornou. Nechápejte to špatně, jsem fanouškem Death. Pořád radši sáhnu po originále, ale jako tribut je toto vcelku kvalitní záležitost. Myslím, že tentokrát se obejdu bez hodnocení, protože se skutečně nedokážu rozhodnout, jaké číslo bych tomu měl napálit. Obávám se, že příliš nízká nebo příliš vysoká známka by mi přišla neadekvátní.