Země: Francie Žánr: technical death metal Datum vydání: 30.4.2015 Label: selfrelease Tracklist: 01. Theatre of Vampire 02. Exodus 03. Mnemesis 04. Winds of Mespotamia 05. Halfway from the Sun 06. Massive Thievery 07. Apocalyptic Madness [bonus] Hrací doba: 30:27 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Phenix Promotion

Když se člověk podívá do biografie drtičů The Arisen, tak zjistí, že jejich debutové EP „Rising Time“ je vůbec první prezentací této francouzské čtveřice, protože tomuto albu nepředcházela žádná dema ani splitka. Hned zkraje své kariéry se rozhodli nastoupit do studia a dali tak vzniknout EP, jehož hrací doba a forma by mnohým vystačila na regulérní studiové album, protože sedm skladeb při půl hodinové hrací době není zrovna malá porce muziky.

Tato čtveřice sice pod hlavičkou The Arisen funguje sotva jeden rok, ovšem jak už je zvykem, mají za sebou pánové nějaké to účinkování v jiných skupinách, z nichž žádná mi nepřijde ničím zajímavá, aby stála za zmínku. Nicméně, hlavní je, že The Arisen v řadách svých bývalých působišť sbírali cenné zkušenosti, které se jim nyní na prvotině jejich vlastního dítka začínají vyplácet, protože „Rising Time“ je pozoruhodně vyspělá a technicky velmi vytříbená nahrávka, z níž bych bez dalších poznatků ani v nejmenším netipoval, že se jedná o debut skupiny, která vznikla teprve loni. The Arisen totiž znějí velmi sehraně, profesionálně a dohromady velmi sebejistě, protože jejich tvorba si to nemíří nikam níž než k technicky pojatému death metalu s až matematickou přesností.

Z mých úst už to musí znít jako klišé, protože to říkám a píšu vždy, když mám vyslovit názor na technicky death metalovou kapelu, ale hlavním klíčem k úspěchu u mé maličkosti je vyváženost právě mezi oním profesorstvím a živelností. Důvod je jasný, protože jakmile začne kapela už jen v rámci jedné skladby ztrácet vodící linku a stáčet se k bezhlavým technickým finesám, která možná na někoho působí elegantně, ale ve výsledku je to nuda jako prase, tak se přestávám bavit (za všechny zdravím onanisty Animals as Leaders). Opravdu totiž nemám zájem poslouchat ve volném čase hudbu bez duše, kterou si borci po nocích počítají s logaritmickým pravítkem v ruce. The Arisen jsou naštěstí od tohoto relativně daleko a jejich death metal je pořád ještě úderným deathem, jejž jednoduše nahráli borci, kteří svým nástrojům vládnou mistrně.

Mně osobně se na této nahrávce strašně líbí propojení baskytary s bicími, které jsou v pomalejších momentech vytaženy do popředí, kdežto v rychlých sypačkách se ztrácejí za hradbou kytarových riffů a vyplouvá tak na povrch velmi nevýrazný zvuk, který občas vyloženě zabíjí potenciál hudby.

Hned jak skončila krátká předehra v úvodu „Theatre of Vampire“ a borci začali vcelku obyčejný kytarový motiv obohacovat arytmickými vsuvkami a změnami tempa, tak mi bylo jasné, že tohle nebude album na jedno odpoledne. The Arisen zkrátka vyžadují čas, protože ačkoli jsou kratší skladby pořád vcelku zapamatovatelné a refrény jsou v rámci mezí chytlavé, tak je tam těch změn tolik, že se to musí umět vstřebat.

Naštěstí po „Theatre of Vampire“ přichází přímočará „Exodus“, která sice není přímočará v tom pravém slova smyslu, ovšem ve srovnání s „Halfway from the Sun“ je to jasně definovaná death metalová palba, již brzdí jen zasekávačky v půli její hrací doby, po nichž se přelévá do techničtější druhé poloviny. Své místo má v celkovém zvuku vyhrazený i melodicky čistý vokál, ovšem ten mi na rozdíl od hrubého growlingu nepřišel ničím zajímavý natolik, abych na něj nedal dopustit. Ostatně nejvíce jsem si oblíbil právě pasáže, kdy jsou The Arisen k nezastavení a dávají letmo vzpomenout na Gojiru, k níž mají i vzhledem k místu svého původu blízko.

A obdobným způsobem by se daly rozdělit i další dvě skladby z nedlouhého tracklistu, takže zatímco „Mnemesis“ patří k těm techničtějším kompozicím, tak „Massive Thievery“ útočí ruku v ruce s math metalovými riffy a proměnlivou rytmikou zejména svou úderností. Pasáž z počátku druhé minuty je asi nejsilnějším momentem této písně, na níž mě otravovalo jen příliš časté kytarové kvílení uprostřed riffu z druhé minuty.  Tak nějak mi do konceptu nahrávky nezapadá poslední „Apocalyptic Madness“, která je mnohem deathově brutálnější a zní velice odlišně od zbytku desky a nebýt toho, že je oficiálně uváděna jako skladba bonusová, tak vážně nevím, co si o ní myslet. No, to vlastně nevím ani tak, ale alespoň mě to nijak výrazně netrápí.

Nicméně, na celkovém vyznění „Rising Time“ se ani po vyslechnutí bonusu nic nemění, protože jakožto fanouškovi této hudby (za předpokladů, že se to s tou matematičností nepřežene) se mi líbí směřování, jakým se The Arisen ubrali. Má to koule, je to chytré a nutí to posluchače přemýšlet i při opakovaném setkání. Jen škoda toho nevýrazného zvuku, který by zasloužil větší péči, aby dal vyniknout naplno spojům mezi kytarovými linkami s rytmickou sestavou. I přes jisté dílčí nedostatky, jež mi na prvotině The Arisen lehce kazily dojem, můžu říct, že je „Rising Time“ albem, jemuž se oplatí trochu toho času věnovat, protože je možné, že o této partě ještě uslyšíme. Samozřejmě za předpokladu, že celá tato módní vlna djentů a technických metalů neupadne za pár let v zapomnění…