Země: Polsko Žánr: death metal Datum vydání: 15.11.2010 Label: Listenable Records Tracklist: 01. Genesis 02. Lux Aeterna 03. Erebos 04. Quintessence of Higher Suffering 05. Trinity Moons 06. Hero Cults 07. Transsubstance 08. Hexagony 09. Wrist 10. Luminous Horizon Hodnocení: 7/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Ačkoliv Hate přece jenom patří mezi ty více známé akvizice na polské scéně, vždy stáli spíše ve stínu Vader a hlavně stylových souputníků Behemoth. Právě v podobnosti s kolegy z Behemoth tkví zřejmě ten největší problém Hate – i když to nejspíš kapela nebude slyšet ráda, jsou to právě oni, kdo ze souboje dvou polských bestií odchází jako poražený. Nechápejte mne špatně, Hate rozhodně nejsou nějaká laciná kopírka svých známějších krajanů, spíše bude přesnější říci, že obě skupiny používají podobné vyjadřovací prostředky, jejich nahrávky mají obdobnou atmosféru, zdobí je vcelku podobný vývoj. Naneštěstí pro Hate je ta podobnost natolik velká, že ať se jim to líbí nebo ne, srovnání se prostě nedá vyhnout. A možná celkem paradoxně jsou právě s novinkou „Erebos“ k Behemoth blíže než kdy dřív…

Syntéza death metalu s nádechem černého bratříčka, riffování, struktury songů, sólování, důraz na techniku bez ztráty atmosféry, growling… to vše připomíná Behemoth. I když na obranu Hate je nutno dodat, že do této pozice „následovníků“ byli odsunuti pouze díky tomu, že jméno Behemoth je provařenější, jinak totiž Hate hrají dokonce o rok déle než jejich kolegové a svůj podobný styl si pilovali souběžně. Už jen díky tomu se jen těžko tvrdí, že by jedna kapela od druhé (nebo obráceně) kopírovala.

Nic z výše řečeno ale neudělá nic s faktem, že Hate právě vydali desku velice slušnou a obstojnou. „Erebos“ zaujme třebas vymazlenou grafickou podobou, silným tahem na bránu nebo solidními skladatelskými nápady. Pořád se tam něco děje, skladby nestojí na místě, naopak s radostí uhánějí vstříc pekelnému závěru. Já osobně jsem sice očekával spíše jiný směr a tipoval jsem, že se Hate na „Erebos“ naopak pokusí výše nejednou zmiňované veličině extrémní scény oddálit, než aby se jí ještě více přiblížili, ale nejde albu upřít, že se poslouchá v podstatě samo. Hate si s nástroji rozumí a nápady se jim v mozkovnách rodí, jen to hvízdne, a to není k zahození.

Desku otevírá na španělku vybrnkané intro „Genesis“, které nářezu-chtivého posluchače zdárně nabudí, a jde se na věc. Vyjmenovávání poloviny tracklistu v daném pořadí si jednou odpustíme, snad to protentokrát přežijete, a zastavíme se rovnou u vrcholů nahrávky, mezi něž jistě patří „Trinity Moons“, která je vybavena výtečnou vokální linkou, pěknou gradací a hlavně drtivým, prdel nakopávajícím refrénem. Dost jsem si oblíbil i takovou „Hexagony“, kde mě zaujala hlavně sólová kytara kouzlící velice výživné melodie a především skvělé sólo (jen tak mimochodem, všechna kytarová sóla na „Erebos“ patří mezi ty nejzajímavější momenty).

Musím se přiznat, že já osobně z podzimních novinek na polské scéně sáhnu mnohem radši po jiných kouscích (jen tak namátkou bych doporučil nové fošny Non Opus Dei, Moon, Morowe a Massemord), ale ani proti Hate ve své podstatě nemohu říct křivé slovo. Snad až na tu dokola omílanou podobnost s Behemoth, kterou si bere do huby snad každý recenzent (ono se totiž tomu dá opravdu jenom těžko vyhnout – jen hluchý by to neslyšel), otočíme-li to však na druhou stranu, právě fandové Behemoth si na „Erebos“ jistě s chutí smlsnou. Za nějakých těch pár desítek minut vašeho času to jistě stojí.

Na závěr, abychom pořád neporovnávali s onou kapelou od B, ale i v kontextu předchozí tvorby samotných Hate, se sluší zmínit, že „Erebos“ se mně osobně jeví přibližně na stejné úrovni jako minulé „Morphosis“, předchozí „Anaclasis: A Haunting Gospel of Malice & Hatred“ (aneb nechť žijí úsporné názvy), které považuji za dosavadní vrchol kariéry Hate, však stále zůstává nepokořeno.