Země: Itálie Žánr: avantgarde metal / rock / folk Datum vydání: 17.11.2014 Label: My Kingdom Music Tracklist: 01. Blu 02. il profumo del Blu 03. Rosso 04. il sapore del Rosso 05. Verde 06. il sussurro del Verde 07. Giallo 08. la carezza del Giallo 09. Nero 10. la visione del Nero 11. InVento Odkazy: web / facebook / bandcamp K recenzi poskytl: My Kingdom Music

Když někdo mluví o metalu v Itálii, je docela přirozené a vlastně i poměrně logické, když člověku jako první na mysli vytane symfonický power metal, přesto je to k Italům trochu nespravedlivé, jelikož se na poloostrově ve tvaru vysoké boty ukrývá i velké množství nesračkovité muziky. Tedy ne, že bych měl a priori něco proti symfonickému power metalu… ale vlastně proti němu něco mám, protože mně ty klávesové zpívánky znějí všechny stejně (a bohužel stejně blbě). V případě skupiny In tormentata quiete však máme tu čest s diametrálně odlišnou hudbou – jak co do stylu, tak co do kvality.

Tato relativně početná kapela (sedm členů, pokud jsem napočítal správně) hraje něco, co není žánrově úplně vyhraněné a tím pádem ani úplně jednoznačně zařaditelné. Budeme-li ovšem pro utvoření jakési hrubé představy mluvit o koktejlu, jenž v sobě míchá avantgardní black metal, folk rock a progresi, aniž by nějaká ze tří jmenovaných složek výrazně převyšovala ty zbylé, snad to nebude tak daleko od toho, jak produkce In tormentata quiete v reálu zní. Asi je ale nutné dodat, že toho uslyšíte ještě víc než jen tyhle tři věci, protože Italové se místy nebojí sáhnout namátkou třeba po lehké elektronice, (pro metal) neobvyklých nástrojích a spoustě dalších věcí. Jak už tomu tak ale bývá, otázka nějakého stylového zařazení je ve skutečnosti čistě formální záležitostí, jež slouží víceméně jen k tomu, aby měl i nezasvěcený člověk možnost si utvořit jakýs takýs odhad toho, oč vlastně půjde. Jinak je však mnohem důležitější otázka “jaké to je?” ne ve smyslu žánru, ale ve smyslu kvality…

Hudba In tormentata quiete není obecně lehká na vstřebání a není triviální… tedy, přesněji řečeno, není to nějaké neuchopitelné chaotické zlo, to ani zdaleka ne, přesto vám to svým způsobem musí sednout – a já netvrdím, že to musí nutně sednout každému. Navzdory tomu si však dovolím na výše vyřčenou otázku odpovědět triviálně a jednoznačně: ano, to, co In tormentata quiete hrají, kvalitní skutečně je. Nebo abych se vyjádřil ještě přesněji – mně osobně (nutno říct, že z mého zcela subjektivního a nikterak profesionálního pohledu) hudba In tormentata quiete připadá kvalitní… vlastně dokonce vysoce kvalitní.

In tormentata quiete své kvality předvedli již na předcházející desce “Teatroelementale” z roku 2009, která byla vážně skvělá. A což o to, oni ji (myšleno kvalitu, ne desku) možná předváděli i na svém eponymním debutu, to však nejsem schopen potvrdit ani vyvrátit, neboť jsem líné hovado a ještě jsem se nedokopal k tomu, abych si jej sehnal. To je ale vedlejší, protože pro potřeby naší skromné recenze plně postačí konstatování, že In tormentata quiete (vysokou) laťku nastavenou “Teatroelementale” na svém nejnovějším a celkově třetím počinu “Cromagia” zase o kousek navýšili. Sice jim příprava novinky zabrala poměrně dlouhých pět let, ale v tomto případě je jistě na místě vytáhnout okřídlené rčení o tom, že to čekání za to stálo. A důvodem je to, že “Cromagia” je opětovně excelentní nahrávka, kterou lze poslouchat měsíce (empiricky ověřeno – album vyšlo v listopadu a stále mne baví) a kterou bude mít člověk chuť si pustit i s delším časovým odstupem (toto už není empiricky ověřeno – jde však o můj vysoce odborný odhad).

Tracklist “Cromagia” čítá celkem 11 položek, nicméně skutečně “regulérních” skladeb je pouze pět a nacházejí se vždy na sudých pozicích. Okolo nich naskládány mezihry, které jistě mají nějakou souvislost s konceptem (ten se táhne přes všechna dosavadní alba In tormentata quiete… cosi o člověku a jeho emocích, ale upřímně jsem to moc do hloubky nepobral vzhledem k tomu, že italštině ani zbla nerozumím) a jejichž hrací doba ale taktéž není zanedbatelná, protože velká část z nich přesahuje i tři minuty. Důležité jsou ovšem dvě věci – jednak je to jistě to, že nahrávka díky nim není nijak roztříštěná, i tyto kusy působí v rámci desky přirozeně a dávají na “Cromagia” smysl. Druhak je to pak fakt, že mnohé z nich jsou hudebně také velmi zajímavé, ať už je to třeba sitárová onanie “Rosso”, folkové kousky jako “Verde” a “Giallo” nebo (dark) ambientní “Nero”.

Jistě, i v těchto mezihrách jsou In tormentata quiete bezesporu dobří a především zajímaví, přesto se to stěžejní odehrává v oněch pěti delších regulérních kompozicích, z nichž je každá do jedné bez přehánění fantastická. Ať ukážete na jakoukoliv složku hudby, vždy najdete skvěle propracovanou a promyšlenou záležitost, která v žádném případě nestojí na jednom místě… až by se s nadsázkou dalo říct, že Italové s výbornými nápady skoro plýtvají. To ale myslím v dobrém slova smyslu, protože když si někdo může dovolit tohle (a In tormentata quiete si to dovolit zjevně mohou), pak jsou to žně pro posluchače. Jenže ono to tak skutečně je, protože nazvat “Cromagia” pastvou pro uši je trefné jako máloco jiného.

Kdybych však měl přece jen vyzdvihnout jednu jedinou složku muziky… inu, asi bych byl blb, pokud bych v recenzi speciálně nevypíchnul vokály, neboť ty jsou na “Cromagia” naprosto skvostné. In tormentata quiete disponují hned trojicí regulérních pěvců… nebo spíše dvěma pěvci a jednou pěvkyní. Dočkáte se tedy čistého mužského vokálu, extrémního zpěvu a ženského zpěvu, přičemž všechny tři hlasy jsou úžasné, vzájemně se proplétají, doplňují, mluví spolu a hlavně všechny nasazují už tak nádherné nahrávce korunu.

Možná by bylo na místě prohlásit, že u “Cromagia” v mém případě převládá spokojenost, ale vlastně se mi do toho moc nechce, protože říct, že jsem s touhle deskou “jen” spokojen, by bylo docela málo. Spíše bych se nebál mluvit o nadšení, možná i trochu závislosti, protože In tormentata quiete se svou novinkou okupují můj přehrávač skutečně již dlouhé týdny a stále není chuť na tom cokoliv měnit. Hledáte-li nějaký inteligentní metal s hodně otevřenou hlavou, který nepostrádá zajímavost, poutavost, atmosféru, neotřelost, rozmanitost a vlastně skoro cokoliv dalšího, co od mimořádně kvalitní hudby očekáváte, pak není vůbec co řešit – “Cromagia” byste v žádném případě minout neměli.