Země: USA Žánr: hardcore hip-hop Datum vydání: 15.12.2016 Label: Las Fuegas Tracklist: 01. Oh Shit!!! 02. Bad Boys 3 03. All This Money 04. S on Ya Chest 05. What’s Goodie 06. Girl With the Gold Wrist 07. 2016 Interlude 08. All Quiet on the West Side 09. Eeney Meeny Miny Moe 10. Keep on Slippin 11. Back Then 12. Look Mama I Did It Hrací doba: 42:05 Odkazy: facebook / twitter

Není nic příjemného trávit hodiny a hodiny v zubní ordinaci. Jde o záležitost časově i finančně náročnou a většinou také bolestivou. Proto se rada, s níž Injury Reserve přišli v názvu své druhé desky, zdá jednoznačně dobrá. Kdo by však čekal album plné hodnotných medicínských doporučení, bude asi těžce zklamán.

Zubařská tematika není Injury Reserve cizí, ovšem ne z důvodu, že by o své zlaté zuby nějak přehnaně pečovali. Trio Steppa J. Groggs, Ritchie with a T a Parkey Corey svůj debut „Live from a Dentist Office“ natočili právě v zubní ordinaci (jak název ostatně dost průzračně napovídá) a stejně jako v případě „Floss“ zde šlo spíše o symbolické spojení než o jakékoli výrazné ovlivnění hudby, jež v tomto depresivním místě vznikla.

„So you want to be a rap star?
You think lyrics and dope beats will really get you that far?
Shit, I wish that’s all that it took
It’s way more than a catchy ass hook“
(Eeny Meeny Miny Moe)

S „Live from a Dentist Office“ získali Injury Reserve nemálo fanoušků, přičemž na „Floss“ z velké části reflektují právě tento rychlý a nečekaný úspěch a dále rozvíjejí nastolenou kombinaci jazz rapu a hardcore hip-hopu, byť tentokrát je to méně „jazz“ a více „hardcore“. Ne snad, že by byl debut bez chybičky a na novince mohla arizonská trojice již pohodlně opakovat zaručený recept na úspěch. „Live from a Dentist Office“ bylo místy hodně těžkopádné a nedomyšlené a jeho zajímavost se tak skrývala spíše ve vokálech než v samotné hudbě, což se s novinkou výrazně změnilo, neboť jde o desku mnohem rozmanitější a experimentálně založenou, o čemž se snaží přesvědčit už úvodní skladba (a první singl) „Oh Shit!!!“. „Oh Shit!!!“ je otvírák jak vyšitý a rozhodně kapele nadělá ostudu svým ostrým refrénem, jenže selhává v úplném závěru, v němž se trojice dopustila jakýchsi hrátek s auto-tunem, přičemž alespoň pro mě se tak ze solidně nastartovaného počinu rázem stane těžko poslouchatelná břečka hodná hitparády Evropy 2.

„Floss“ se však po nejistém počátku rozjede do nečekaných obrátek a tu největší sílu skrývá ve svém středu, kde trůní mocná trojice „S on Ya Chest“, „What’s Goodie“ a „Girl with the Gold Wrist“, přičemž každá skladba na to jde tak trochu odjinud. První jmenovaná patří k nejodvážnějším kouskům na albu, díky samplovanému saxofonu je instrumentálně zábavná, přičemž to hlavní se děje na rovině vokálů. Ty se různě prolínají a vytváří tak kakofonii hlasů, z nichž se nakonec vyklestí komicky vysoký hlásek (dodnes nevím, zda jde o něčí opravdový hlas, či někomu ujela ruka při produkci), jenž s ohromnou rychlostí dokáže v kratičkém vstupu do textu vměstnat „yeah“ rovnou třiatřicetkrát. Netuším jak, ale prostě to funguje. Následná dvojice je pak o dost přímočařejší. „What’s Goodie“ útočí dunivými beaty, zatímco „Girl with a Gold Wrist“ mámí posluchače primitivním a chytlavým kytarovým rytmem. Obě jsou zábavné nejen díky své přímočarosti, pro nahrávku trochu netypické, ale i díky krátké stopáži.

Jenže s mezihrou „2016 Interlude“ se album opět rozmělní a žádný vyloženě bezchybný kus už nalézt nedovedu. Samotná „2016 Interlude“ je moc plytká a nedokáže utáhnout ani dvouminutovou délku, „All Quiet on the West Side“ nudí hlavně pomalým refrénem (byť sloka není vůbec zlá) a „Eeney Meeny Miny Moe“ se ještě jednou pokouší navodit onu chytlavost nejsilnějších skladeb, avšak jen s částečným úspěchem. Závěrečnou trojici pak sice musím pochválit za rozmanitost (od R&B po gospel), ovšem s kvalitou je to všelijaké a místy doslova až nahnědlé.

Pokud je tedy samotné provedení desky přinejlepším nevyvážené, texty jsou na tom velice podobně, byť tu vedle typických chvástavých rýmů najdeme místy i hlubší myšlenky. Mezi nejvýraznější patří „Keep on Slippin“, jež mluví o boji se závislostí na drogách, „Eeney Meeny Miny Moe“ poukazující na rasovou nesnášenlivost či „2016 Interlude“, která se ptá, jak je možné, že Amerika stále řeší témata, jako kam chodí transgender lidé na toaletu, a prezidentské volby vyhrává strach z Islámu. Bohužel se tu najde také pár vyložených přešlapů jako závěrečná „Look Mama I Did It“, jež působí až nevkusně vychloubačně, když se v ní oba rapeři tváří, jako by natočením debutového alba dosáhli ohromného úspěchu, jaký může překonat jen výhra cen Grammy (dost pochybný cíl, musím podotknout).

„Yup, what’s really good
I’m the hottest motherfucker in my neighborhood
Even if I came to yours, I probably would
Ok maybe not if you live in Hollywood“
(What’s Goodie)

„Floss“ vyšlo těsně před Vánoci loňského roku a jako takové se velice snadno dostalo do mnohých žebříčků nejlepších alb posledních dvanácti měsíců. Netvrdím, že by snad bylo špatné, i ty slabší momenty se poslouchat dají a ty silnější jsou prostě skvělé, jenže jeho problémem je ohromná nevyváženost. Myslím, že kdyby měli redaktoři hudebních magazínů více času se s albem seznámit, možná by sklidilo mnohem horší kritiku, protože pod líbivým povrchem se stále skrývá hodně nedostatků, byť oproti debutu je posun pozitivním směrem zřetelný. Injury Reserve tak přinejlepším ukazují, že mají potenciál stát se jednou z nejzajímavějších kapel moderního hip-hopu. Jen si to musí nejdříve odmakat.