Země: Polsko Žánr: industrial black metal Datum vydání: 15.2.2011 Label: Iperyt Productions Tracklist: 01. No State of Grace 02. Scars Are Sexy 03. A Pocket Size of Armageddon 04. Antihuman Hate Generator 05. Blades of Malice & Scorn 06. The Antithesis 07. Keep Your Eyes Closed 08. Into the Mouth of Madness 09. Nuclear Mornings 10. The Player 11. In Morbid Rapture Odkazy: facebook

Dlouhých pět let to polskému komandu Iperyt trvalo, než přišla na svět druhá fošna “No State of Grace”, což už bylo docela na čase. Debut “Totalitarian Love Pulse” mě svého času opravdu odrovnal, jelikož nabídl muziku tak úchylnou, až to prostě muselo být zábavné. Žádné servítky nebo kompromisy, jen zběsilý black metal s techno podkladem. Výsledkem byl totální kulervoucí bordel – vážně dobrá věcička. Není se co divit, že člověk k poslechu dvojky “No State of Grace” přistupoval s očekáváním další brutální diskotéky. Dočkal se jí?

Ano i ne. Začátek úvodní titulky “No State of Grace” zní přesně tak, jak si to každý posluchač znalý debutu nejspíše představoval – mozek vymývající nářez s tuc-tuc podkladem. Jenže co se to tam začne po minutě dít? Ten hnus mezi tím krásným bordelem, to jsou doopravdy melodické vyhrávky? Ano, dámy a pánové, jsou… a jsou tak melodické, div se z toho člověku neorosí řiť. Nevím jak nějací z přítomných jasnovidců, ale já to tedy ani za mák nečekal. A první song v tomto ohledu rozhodně není nějakým osamoceným vojákem v poli. Celkové vyklidnění materiálu a přidání melodií je hlavním poznávacím rysem “No State of Grace” oproti “Totalitarian Love Pulse”. Když tak o tom ale přemýšlím, “vyklidnění” není to správné slovo, protože se na druhou stranu nedá říct, že by Iperyt úplně rezignovali na zběsilé industriální palby, jen mezi ně naroubovali ony klidnější pasáže. Což o to, to by nemuselo být tak špatné… jenže je. Nemůžu si pomoct, ale album mi díky tomu zní strašně nesourodě a jakoby “roztrhaně”… jako kdyby to byly dvě nahrávky v jedné. A pořád se vám nějak nemůžu rozhodnout, jestli se mi to vůbec líbí – je pravda, že je na “No State of Grace” slyšet jasně znatelný posun, což je samozřejmě pěkné, ale zároveň onen posun do jisté míry eliminuje to, co bylo jednou z hlavních předností “Totalitarian Love Pulse” – vyhlazovací inferno bez mozku.

Navíc se mi zdá – a opravdu nedokážu říct, je-li to objektivní výtka, či zda tento postřeh částečně pramení z mého rozčarování – ale ani ty smaženice už mi nepřijdou tak mocné, jak tomu bývalo dříve. V některých skladbách znějí vyloženě slabě a jediné, co tyhle songy zachraňuje, jsou paradoxně ty pomalejší chvíle. Když se na to ale podíváme z druhé strany, některé písničky jsou opravdu pěkný nátěr a ony klidnější polohy je srážejí dolů. Z rychlých kousků jasně vede “The Antithesis”, která není “zprasená” žádnými melodiemi a hobluje od začátku do konce; z těch pomalejších vyhrává “Keep Your Eyes Closed”, jež však na mne působí spíše dojmem intermezza o délce normálního songu. Snad jediné položky tracklistu, kde se povedlo obě tváře propojit na jedničku, je závěrečná trojice “Nuclear Mornings”, “The Player” a “In Morbid Rapture”. V ostatních skladbách se vždy najde nějaká pasáž, která mi trošičku vadí…

A teď babo raď – co s hodnocením? Ano, “Totalitarian Love Pulse” se mi líbilo o mnoho více, takže to svádí k odstřelení “No State of Grace” do odpadní mísy. Zároveň se mi ale nechce desku šmahem odsoudit, protože prostě… album poslouchám a poslouchám a poslouchám a znovu poslouchám a nemůžu říct, že by mne i přes množství negativ nebavilo. Že vám to zní lehce schizofrenně? Co se dát dělat, ono totiž samotné “No State of Grace” je svým způsobem dosti schizofrenní dílko…