Země: Norsko Žánr: pagan black metal Datum vydání: 27.1.2014 Label: Indie Recordings Tracklist: 01. Mylder 02. Kujon 03. Blod, eder og galle 04. Swarm Norvegicus 05. Fortapelse 06. De dødes fane 07. Svarte sjelers salme 08. Our Hounds, Our Legion Hodnocení: H. – 7,5/10 Ježura – 8/10 Kaša – 8/10 Skvrn – 6,5/10 Průměrné hodnocení: 7,5/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Sice jsem se o tomhle svého času poměrně solidně rozepisoval už v recenzi na předcházející desku “Mare”, nicméně si myslím, že jde v historii Kampfar o natolik důležité skutečnosti, že nebude od věci se jimi probrat znovu. Jakkoliv to tedy asi většině lidí přijde nudné, i dnešní článek začneme obligátní omáčkou o minulosti kapely…

Kořeny Kampfar se datují až hluboko do počátku 90. let, tedy do doby, kdy v Norsku, odkud Kampfar pocházejí, vrcholila jedna z nejextrémnějších hudebních frakcí vůbec. Kampfar (resp. i nepřímý předchůdce jejich Mock) ovšem vždy stáli trochu stranou všech nechvalně proslulých událostí, takříkajíc si hleděli svého a prim v jejich případě hrála muzika, jež se vcelku rychle vykrystalizovala do takřka skvostné podoby. Jak samotní Kampfar vždy tvrdili, jejich unikátní sound byl dán kombinací black metalových kořenů zpěváka Dolka a folkových kořenů kytaristy Thomase. A opravdu tomu lze lehko věřit, neboť hudba Kampfar byla syrovým mrazivým black metalem, ovšem se znatelnou přírodní, místy opravdu až folklórní atmosférou (bez využití jakýchkoliv folkových nástrojů)… zejména první dvě desky “Mellom skogkledde aaser” (1997) a “Fra underverdenen” (1999) jsou prostě dodnes obrovský kult a bez výhrad ta alba miluju. Nicméně i následující nahrávky “Kvass” (2006) a “Heimgang” (2008), které přišly po až nepříjemně dlouhé pauze, jsou taktéž skvělé.

Jenže pak došlo k tomu, co asi málokterý fanda Kampfar čekal – ono tvůrčí duo, jehož dílem byl tolik charakteristický sound kapely, se rozpadlo, když jedna jeho polovina, Thomas, odešla. Samozřejmě se ihned nabídla otázka, jestli Kampfar budou dále znít jako Kampfar, na což mělo odpovědět již zmiňované “Mare”, byť se na jeho skládání Thomas ještě částečně podílel… a přes veškerou snahu odpovědělo velice rozpačitě. Šlo totiž o zdaleka nejslabší počin Kampfar, jenž ani omylem nedosahoval kvalit žádného ze svých předchůdců. Musím se přiznat, že mě “Mare” natolik zklamalo, že jsem už nad Kampfar v podstatě zlomil hůl a na novinku “Djevelmakt” jsem se ani nijak zvlášť netěšil, vlastně jsem k ní už předem přistupoval trochu s tím, že budu opětovně zklamán…

Jakkoliv jsem však k “Djevelmakt” přistupoval hodně střízlivě, až trochu s despektem (docela velká změna, když si vzpomenu, jak jsem se svého času neskutečně třásl třeba na vydání “Heimgang”), Kampfar na své novince dokázali něco, v co jsem se pomalu ani neodvažoval doufat – dokázali, že ani v nejmenším ještě nejsou kapelou na odpis, že i bez Thomase v sestavě má jejich hudba smysl, a především se jim opět povedlo získat moji důvěru. V kontextu “Djevelmakt” se mi totiž “Mare” zpětně jeví pouze jako slabší chvilka, na niž má koneckonců čas od času právo asi každá skupina. Na novince Kampfar opět přišli s hodně silným materiálem a dobrou atmosférou… sice na první dva srdcové opusy se “Djevelmakt” nechytá, což je asi jasné, stejně tak i “Kvass” a “Heimgang” se mi zdají lepší, ale to nevadí, protože oproti “Mare” je to posun minimálně o třídu výš.

Nový kytarista Ole Hartvigsen z Emancer a Mistur, jenž svého času nahradil právě Thomase, se už zjevně do kapely zapracoval na jedničku a nyní se svou kytarou kouzlí spoustu nádherných mrazivých melodií, které dají vzpomenout na původního kytaristu. Přesně tohle je to, co chci od Kampfar slyšet a skvěle je to vidět třeba ve skladbách jako “Kujon”. Občas si sice kapela k onomu zmiňovanému přírodnímu feelingu musí dopomoct “podvůdkem” v podobě flétny, například v úvodní “Mylder” nebo šesté “De dødes fane”, ale nakonec proč ne, i tudy by mohla vést do budoucna pro Kampfar cesta, byť bych ocenil, kdyby to zůstalo v pojetí, že méně je více.

Jedna z věcí, kterou “Djevelmakt” trochu postrádá, je nějaká absolutní hymna, jež by měla potenciál na to, aby se stala další klasikou v repertoáru Kampfar, stejně jako tomu bylo třeba v případě geniální “Hymne” na “Mellom skogkledde aaser”, “Norse” na “Fra underverdenen” nebo “Ravenheart” na “Kvass”. Nejblíže tomu má asi čtvrtá “Swarm Norvegicus” s mohutným refrénem, ale necítím v ní až takovou sílu, aby se mohla postavit na roveň zmiňovaným fantastickým kusům, byť se jinak nepochybně jedná o výbornou písničku.

Moji osobní favorité “Djevelmakt” jsou ovšem jinde a rozhodně se nejedná o singlové kusy “Mylder” a “Swarm Norvegicus” (ale jinak nic proti nim, oba jsou samozřejmě povedené). Jednak je to už zmiňovaná “Kujon”, která kromě oné typické mrazivé severské kytary předvede rovněž jednu vyloženě excelentní pasáž v páté minutě. Dalším vrcholem je pro mě hned následující “Blod, eder og galle” se spoustou povedených momentů a opět jedním úžasným kusem, který začne krátce před polovinou čtvrté minuty. Poslední písní, již bych si dovolil vypíchnout nad ostatní, je závěrečný opus “Our Hounds, Our Legion”, společně se “Swarm Norvegicus” jediný anglicky zpívaný song, který “Djevelmakt” uzavírá v parádním stylu.

Upřímně jsem to nečekal, ale “Djevelmakt” je prostě super. Proč jsem to nečekal, to bylo snad dostatečně popsáno zkraje recenze, tudíž to opakovat nebudu, nicméně milerád zopakuju, že se z toho vyklubala velice povedená fošna, proti níž toho mohu namítat jen máloco – a jsem za to rád. Za mě jednoznačně palec nahoru a hodně silná 7,5 navrch.

---

Další názory

Tohle je asi poprvé, co jsem rád, že jsem opěvovanou starší tvorbu Kampfar zatím nepodrobil důslednému poslechu. Nejsem totiž zatížen její proklamovanou genialitou, “Djevelmakt” tak v mých očích netrpí srovnáním se svými předchůdci a já tedy mohu naprosto úpřímně prohlásit, že je to výtečná deska. Má prakticky všechno, co jsem si od ní přál – parádní atmosféru, silné melodie, promakané riffy, je pestrá, nápaditá, nenudí, ale naopak baví… Z “Djevelmakt” jsou slyšet léta zkušeností, cit pro věc a velká skladatelská zručnost, je to působivý, vyrovnaný a naprosto seriózní počin plný silných motivů a dovede člověka připoutat k reprákům tak, že nebude mít sebemenší potřebu se odpoutávat. Neříkám, že je to vyloženě geniální dílo nebo že by to nešlo ještě lépe, ale “Djevelmakt” je zkrátka nahrávka, která na ploše osmi skladeb nabízí poctivý příděl vysoce kvalitní muziky, a věřím, že po všech těch zklamaných prohlášeních, jaké následovaly po Thomasově odchodu a vydání “Mare”, i staří fans uznají, že jsou Kampfar zpět a v dobré formě.
Ježura

“Djevelmakt” z dílny norských Kampfar posouvá můj dosavadní vztah k této kapele na trošku jinou úroveň. Abyste pochopili, před pár lety jsem jedno z jejich alb slyšel, ale přiznávám, že tohle není hudba, kterou bych účelově vyhledával, takže mě neoslovilo, což ostatně platí doposud, protože když jsem se před sepsáním hodnocení snažil jen tak pro srovnání zaposlouchat se do “Kvass”, tak mi novinka “Djevelmakt” imponuje o poznání více. Hned na první pohled mě zaujala skvělým obalem a od chvíle, co jsem se do ni poprvé zaposlouchal, už mě nepustila. Představuje pro mne perfektní mix mezi seversky chladným black metalem, kytarovými melodiemi a progresivním přístupem. Bez slabého místa a se spoustou parádních momentů mi tak do přehrávače přistálo obrovské překvapení, které samozřejmě nemůžu srovnávat s předchozí tvorbou, nicméně osobní vrcholy spatřuji v trojici “Mylder” s folkovými prvky, “Kujon”, která uchvátí melodickým vokálem, a hned následující “Blod, eder og galle”, jež je oproti promyšleným kouskům okolo tím nejenergičtějším, ačkoli vyloženě animální atak nečekejte. Ale to jen pro uklidnění posluchačů, kterým stejně jako mně přijde norská blacková scéna nestravitelná. No, a když už se stane, že mě nechytne vyloženě celá píseň (“De Dødes Fane”), tak se i v ní najdou momenty, které mě položí na prdel (pasáž od začátku třetí minuty). Na přívětivou hrací dobu se na “Djevelmakt” nachází dostatečně velké množství dechberoucích momentů, takže v tomto případě neváhám nad vyšším hodnocením, ačkoli je dost dobře možné, že se bude jednat o jediné album, které mě z diskografie Kampfar bude bavit.
Kaša

“Djevelmakt“ je pro mě i po několika posleších skutečný oříšek. A i když se divím, že zrovna album Kampfar takhle pojmenuji, nemohu si pomoci, i po několika posleších prostě nevím. Na desce je po formální stránce všechno správně, ale něco mi na ní chybí. Možná upřímnost, duše, možná také nějaká výraznější skladba, ta, která se zásadně odlišuje od ostatních (tím nejlepším možným způsobem). Kapela jako Kampfar má za sebou už několik desek a je jasné, že se nespokojí s nějakými jednoduchými strukturami skladeb, ovšem když se Norové pustí třeba do hrátek s klavírem, nezní mi to úplně upřímně, byť tenhle nástroj v tvrdé hudbě zbožňuji. Ze silných skladeb by se dala jmenovat třeba druhá “Kujon”, která už jen kvůli čistším vokálům v refrénu posluchače chytne, “Our Hounds, Our Legion”, kde se Kampfar ukazují v epičtější podobě, nebo zase hitovější “Swarm Norvegicus”. Pořád to ale nejsou skladby, jež by zásadně vybočovaly a uhnuly ze středně rychlého tempa “Djevelmakt“. Deska má tvrdý a hlavně organický zvuk, ale nemohu si pomoci, k hudbě Kampfar mi pasuje lépe chladnější sound. Na druhou stranu dobře chápu, že kapela nechce znít patnáct let stejně, navíc její zvuk je hodně nadprůměrný, avšak nic to nemění na tom, že ten syrovější mi je bližší. I když jsem “Djevelmakt“ docela potopil, ani náhodou se nedá mluvit o špatné desce, jen jsem si k ní, podle většiny ohlasů, nenašel správnou cestu. Z hlediska číselného hodnocení dnes silnějších 6,5, protože desce mimo mých, čistě pocitových věcí vytknout nic moc nejde. Třeba se zanedlouho do desky dostanu, ale zatím to je pro mě “jen” slušně zahraný nadprůměr, který ve mně však emocionálně zatím moc nezapůsobil.
Skvrn

---