Země: Francie Žánr: orchestral / neoclassical Datum vydání: 23.6.2017 Label: I, Voidhanger Records Tracklist: 01. Chant premier – Le théâtre 02. Chant second – Le soleil 03. Chant troisième – L’homme 04. Chant quatrième – L’enfant 05. Chant cinquième – Dieu 06. Chant sixième – La vieillesse Hrací doba: 41:24 Odkazy: bandcamp K recenzi poskytl: I, Voidhanger Records

Na recenzování mě mimo jiné baví to, že jde o skvělou záminku / omluvu / důvod pro zkoušení nových a nových věcí. A přesně to byla i motivace, proč jsem se pustil do bezejmenného debutu francouzského projektu Les chants du hasard, kterýžto pro mě představoval vstup do velmi nejistých vod. Samozřejmě jsem nebyl až takový diletant, abych si předem nezjistil, že půjde o orchestrální záležitost, to jsem věděl, tudíž mě použitá žánrová mozaika nijak nepřekvapila.

Nicméně u podobných záležitostí jsem vždy trochu na vážkách – některá taková alba mě dokážou naprosto pohltit a pak je poslouchám strašně dlouho a intenzivně, zatímco jiná mi navzdory své nepochybné zajímavosti nedokážou předat nic hlubšího. Zdá se, jako kdyby neexistovalo nic mezi těmito dvěma extrémními případy, ale existuje – ještě je tu kategorie stojící přesně napůl cesty, jako kdyby dojem osciloval mezi oběma limitními situacemi a já se nemohl rozhodnout, kam danou desku zařadit. Jako kdybych si sám nebyl jistý, jestli se mi líbí, anebo nelíbí. A přesně sem spadá i debut Les chants du hasard.

Zajímavost Les chants du hasard rozhodně nechybí. Na první pohled zaujme už jen výborná obálka, o niž se postaral Jeff Grimal z The Great Old Ones. Stejně tak pojetí hudby nebo koncept alba zaujmou, nakonec i poslech ukázek anebo první regulérní poslech desky dopadají slibně – tedy značí, že nebude radno nahrávku zahazovat do koše hned po prvním přehrání. Jenže čím dále jsem se spletitého orchestrálního labyrintu desky nořil, tím častěji jsem odcházel bez silnějšího uspokojení…

Atmosféra „Les chants du hasard“ je zcela určitě výborná. Daří se tvořit majestátní temnotu a až lovecraftovskou hrůzu, navrch album přihazuje dekadentní a groteskní podtext. Je to snad něco, co lze neocenit? Stejně tak nemohu nepřiznat, že na nahrávce slyším mnohé velice silné momenty, z nichž některé jsou natolik obskurní, až z nich téměř zamrazí. A opět se ptám – dokáže snad něco takového špatné album? Myslím, že odpověď je nasnadě.

A přesto všechno nemám pocit, že by „Les chants du hasard“ dokázalo vtáhnout, tak jak by mělo. Zpočátku mi byla trochu na obtíž košatost, těžkost, možná až těžkopádnost a jakási opulentnost materiálu (počin má velký soundtrackový nádech, na to se rozhodně připravte). A když jsem si na ně po mnoha posleších konečně zvykl, jako by se již album vyčerpalo a ztratilo na přitažlivosti. Skoro to vypadá, jako kdybych z nějakého důvodu prováhal ten vrcholný moment, kdy by do sebe všechny dílky skládanky zapadly a já se konečně mohl ponořit do hloubky. Anebo snad deska nakonec není natolik hluboká, aby takový zážitek dokázala zprostředkovat?

Těžko říct. Určitě mi nepřijde, že muzika Les chants du hasard zněla povrchně nebo hloupě. Takto hloupá alba prostě neznějí. Ve finále mám tedy před sebou nahrávku, jejíž objektivní kvality slyším, cítím a uznávám, ale někde v abstraktním vnímání hudby jsme se vzájemně minuli, díky čemuž nemohu předstírat nadšení. „Les chants du hasard“ si tedy budu pamatovat jako dobrý počin, jehož obsah není určen pro mě.

Chápu, že jsem vám toho v dnešní recenzi mnoho užitečného asi nepověděl, když jsem se sebestředně soustředil na vlastní citečky na úkor popisu samotné hudby. Nyní už asi nemá smysl snažit se to rychle dohnat, ani se nebudu pokoušet se alibisticky vykrucovat, že o tom stejně nejde dost dobře mluvit a ochutnání nějaké ukázky bude názornější, ale zkusím vám povědět něco jiného. Od poslechu vás odrazovat nechci – že jsem si v tom já nic nenašel, ještě neznamená, že musíte dopadnout stejně. Zní-li pro vás lákavě temná orchestrální hudba, pak Les chants du hasard minimálně za jednu zkoušku stojí.