Země: Polsko Žánr: folk Datum vydání: 30.7.2019 Label: Warheart Records Tracklist: 01. Chants on the Forgotten Palace 02. Severnyj veter 03. Leshy 04. Czarny kruk 05. Królowa śniegu 06. Oj, moroz moroz 07. Drzewo przodków 08. Pagantiga 09. Rusalki 10. Cult of Seth 11. Herr Mannelig Hrací doba: 56:50 Odkazy: facebook / bandcamp

Představovat Roba Darkena na převážně metalovém webu asi nemá valného smyslu. Klidně si můžete myslet, že to je kokot, ale nemůžete popřít, že Graveland je kultovní kapela, která má na kontě hned několik excelentních desek a další řádku desek, které jsou přinejmenším dobré. Stejně tak asi pro drtivou většinu z vás nebude španělskou vesnicí ani jeho vedlejší projekt Lord Wind, v němž Darken pravidelně opouští kytarové vody a nechává volný průchod svým nemetalovým ambicím.

Osobně si myslím, že minimálně první tři desky „Forgotten Songs“ (1996), „Heralds of Fight“ (2000) a „Rites of the Valkyries“ (2001) mají své kouzlo. Vlastně bych se nebál říct, že je mám dost rád, čehož ostatně může být důkazem i to, že si pro čas od času do police sáhnu a pustím si je. I další počiny „Atlantean Monument“ (2006) a „Ales Stenar“ (2012) mi připadají dost fajn (přestože na později jmenovaném už začalo docházet k výrazným změnám, k čemuž se ještě dostaneme), takže vzato kolem a kolem si myslím, že s Lord Wind ještě Darken nešlápl vedle.

Všichni nicméně víme, je to v posledních letech s Darkenovou kreativitou. Pozdější alba Graveland prostě za moc nestála, což Rob začal suplovat všelijakou jinou aktivitou a vydávání nové muziky se vyhýbá. Vždyť poslední regulérní deskou je stále „Thunderbolts of the Gods“, které vyšlo už před šesti lety. Namísto toho radši pilně přetáčí a znovu vydává svůj starší katalog (předělaných verzí už se dočkala alba „Memory and Destiny“, „The Fire of Awakening“ a „Dawn of Iron Blades“ + vyšla kompilace „1050 Years of Pagan Cult“ s přetočenými songy z devadesátých let), plus přibral další členy a vrhnul se na živé hraní.

Podobné rozšíření sestavy neminulo ani Lord Wind, přestože tenhle projekt na svém předešlém albu – myšleno „Ales Stenar“ – alespoň ještě neutrpěl vysychající studnou inspirace. Každopádně, už na tomhle počinu Darken nebyl sám, když přizval houslistku Alrunu, s jejímž příspěvkem se ještě víc dostala do popředí folková stránka Lord Wind.

V takto nastaveném směru pokračuje také letošní „The Forest Is My Kingdom“. Předně (a podobně jako u Graveland) opět došlo k rozšíření sestavy – Alruna je sice dávno pryč, ale Lord Wind jsou nyní pětičlennou skupinou, kde kromě samotného Darkena mimo jiné vystupuje také jeho manželka Olga Lantseva, s níž se oženil v roce 2016. Co se hudební náplně týče, na novince již dočista vymizely i poslední stopy po darkwave či ambientu. Namísto toho se dnes Lord Wind prezentuje prakticky čistokrevným folkem (lze cítit i vlivy východní Evropy, což dává smysl, protože Olga je z Ruska), který je v posledních letech na vzestupu. Do jaké míry se jedná o přirozený vývoj, částečně třeba daný i příchodem nových členů, a do jaké míry o kalkul, to už ponechám na vašem vlastním uvážení. Tak či onak bych ale řekl, že „The Forest Is My Kingdom“ bude bližší posluchačům skupin jako Percival či Faun než lidem, kteří mají rádi „Forgotten Songs“…

Tohle samozřejmě bude bohapustá spekulace, ale mám trochu obavu, že navzdory rozšíření sestavy a změně stylu už se Darkenova skladatelská impotence posledních let začíná projevovat i v Lord Wind. Nebo přinejmenším nevím, jak jinak si mám vysvětlit, že v projektu, který byl odjakživa postavený na autorských písních, se najednou objevují nepůvodní věci. Jsem líný dělat podrobnější rešerši a zjišťovat, které všechny songy jsou na „The Forest Is My Kingdom“ tradiční, ale přinejmenším „Oj, moroz, moroz“ a „Herr Mannelig“ jsou fakt jasné. Navíc ani nejde o příliš originální výběr, poněvadž miliontou verzi „Herr Mannelig“ podle mě fakt nikdo nepotřebuje. Vedle toho se tu nachází také nová verze písně „Cult of Seth“ původně z alba „Ales Stenar“, k čemuž rovněž nemám příliš sympatií.

„The Forest Is My Kingdom“ samo o sobě se poslouchá docela v pohodě. Nakonec jen samotný zvuk folklórních nástrojů je mi příjemný, takže někdo musí produkovat fakt echt kýč, aby mě to sralo, což se tady naštěstí neděje. Přesto je evidentní, že Lord Wind probíraným posunem ztratili specifickou náladu dřívějších nahrávek a naopak se vydali směrem k větší zaměnitelnosti, což nepovažuji za dobrý krok. Když nad tím přivřu oko a také se budu tvářit, že album má jen deset skladeb, abych nemusel poslouchat poslední „Herr Mannelig“, na kterou už jsem fakt alergický, tak je to vlastně docela slušná záležitost s vrcholem v podobě „Królowa śniegu“.

Přesto s tím mám jeden problém. Jakkoliv následující názor může někomu připadat zabedněný, já si nemůžu pomoct. Hudbu Lord Wind jsem vždycky vyhledával kvůli něčemu jinému, co na „The Forest Is My Kingdom“ postrádám, a tudíž se pro mě jedná o nejméně poutavou řadovku skupiny. Když ji postavím vedle jakéhokoliv staršího počinu, vždycky prohraje a radši si pustím cokoliv z minulosti.

Nechci vám tu ale tvrdit, že „The Forest Is My Kingdom“ je kopa hnoje, protože mě to navzdory výhradám a nepotřebě to poslouchat nakonec neuráží. Nepochybuji o tom, že své fanoušky si nahrávka najde (byť asi jiné než ty, co Lord Wind poslouchali doteď), a vůbec nic proti tomu nemám. Podobně smířlivý ale nemohu být u obalu, který se nepovedl fakt extrémně. Takové pohádkové kýče si Lord Wind můžou strčit za klobouk hučku s kožešinkou. Fuj.