Země: Slovensko Žánr: black / heavy metal Datum vydání: 20.3.2020 Label: Invictus Productions Tracklist: 01. V brezových hájech poblíž Babinej zjavoval sa nám podsvetný velmož 02. Ze semena viselcuov čarovný koren povstáva 03. Na černém kuoni sme lítali firmamentem 04. Filipojakubská noc na Štangarígelských skalách 05. Krupinské ohne poštyrikráte teho roku vzplanuli Hrací doba: 48:18 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Invictus Productions

První pohled (H.):

Malokarpatan jsou mi hodně sympatická kapela. Ne kvůli tomu, že jsou aktuálně žhavým zbožím a nejviditelněji prezentují slovenský black metal ve světě, nýbrž kvůli tomu, že se jedná o super muziku. Zdá se mi, že Malokarpatan dokázali zachytit unikátní esenci starého československého metalu a pracují s ní nad rámec pouhé důstojně podané nostalgie. Když totiž říkám, že ji dokázali zachytit, nemyslím tím neinvenční vykrádání starých kultů. Podobně jako mnohým klasikám československého / středoevropského metalu se Malokarpatan podařilo vzít charakteristický sound místního oldschool metalu a vtisknout mu svůj vlastní punc a svéráznou tvář.

Borci stojící za Malokarpatan evidentně moc dobře vědí, co dělají, ale mají dost talentu i soudnosti na to, aby netvořili pouhý revival. Inspirace letitými kapelami jako Master’s Hammer, Tormentor, Root nebo Törr je evidentní, stejně jako odkazy na světové legendy jako Bathory nebo Mercyful Fate, stejně jako vášeň ke klasickému heavy metalu.

Svůj vlastní pohled na danou věc navíc Malokarpatan ještě ozvláštňují fascinací v lokálních báchorkách, mýtech a folklóru, ale i zaujetím ve vesnickém životě a tendencemi hudebního ruralismu. Pod rukama jim vznikla svým způsobem unikátní záležitost, jakou je radost poslouchat. Platilo to o „Stridžie dni“ i „Nordkarpatenland“, platí to i o novince „Krupinské ohne“. A co se mi ještě dvojnásob líbí: Malokarpatan se neopakují a každé z jejich tří dosavadních alb je – navzdory jednotnému směřování a jasnému rukopisu – specifické v rámci diskografie.

Když bychom „Stridžie dni“ definovali jako neučesanou a syrovou podobu Malokarpatan a „Nordkarpatenland“ jako album, které kapelu v rozpoložení přímočarého songwritingu a citu pro silné riffy, pak „Krupinské ohne“ lze jednoznačně označit jako doposud nejambicióznější a nejvýpravnější desku.

Už rozmáchlý třináctiminutový otvírák „V brezových hájech poblíž Babinej zjavoval sa nám podsvetný velmož“ s pozvolným rozjezdem jasně ukáže, že Malokarpatan tentokrát nebudou sázet na kratší vypalovačky jako na „Nordkarpatenland“, ale epičtější kompozice. Patřičnou náladu navodí hned krátké intro, u něhož jsem si vzpomněl na atmosféru „Starých pověstí českých“ od Jiřího Trnky, což se vám může zdát jako hloupá asociace vzhledem ktomu, že Malokarpatan se věnují výhradně slovenským tradicím, ale snad to může posloužit pro představu, že lze v jejich hudbě zachytit jakýsi „dobový“ romantický feeling. Takové pojmenování může vypadat nepatřičně s ohledem na to, že se „Krupinské ohne“ svým konceptem točí okolo krupinské inkvizice a čarodějnických procesů. Nechápejte nicméně toto označení pejorativně. Nejedná se každopádně o jedinou takovou podobnou vsuvku – snad ještě víc jsem si oblíbil intro čtvrtého songu „Filipojakubská noc na Štangarígelských skalách“, které rovněž vzbuzuje silné nostalgické vibrace v tom nejlepším slova smyslu.

Hudebně Malokarpatan pokračují v oldschool black metalu se silnými heavymetalovými tendenci. Svým pojetím a náladou také „Krupinské ohne“ častokrát nechají vzpomenout třeba na „Jilemnického okultistu“ od Master’s Hammer. Ona zmiňovaná ambicióznost se však neprojevuje jen v delších stopážích jednotlivých skladeb a výpravnější kompozici desky. Jako důkaz mohu poukázat třeba na regulérně progovou pasáž ve třetí písni „Na černém kuoni sme lítali firmamentem“ nebo výrazný čistě odzpívaný moment v poslední stopě „Krupinské ohne poštyrikráte teho roku vzplanuli“.

Určitě by se dalo říct, že „Krupinské ohne“ by neměly zklamat příznivce předešlých alb, což je rozhodně pravda, ale mohlo by to naznačit opakování sebe sama. Novinka nezklamává právě tím, že je trochu jiná, avšak kvalitou nezůstává svým předchůdcům nic dlužna. Už jen tohle samo o sobě by vás snad mělo přesvědčit o tom, že „Krupinské ohne“ byste měli slyšet.

---

Druhý pohled (Cnuk):

„Krupinské ohne“ představují novou podobu Malokarpatan. Ambiciózní ladění, které sahá k praktikám progresivních kapel, se může zdát pro jejich tvorbu nadbytečné, a přestože jsem albu věnoval dostatek poslechů, stále mi v hlavě tato myšlenka hlodá a nejsem s to ji pevně zodpovědět. Například hned první opus mě doposavad nedokázal přesvědčit o nutnosti své rozsáhlé stopáže. Jednotlivé party, přestože dobré, mi dohromady nějak nelepí, což se neděje pouze tady. Výbornými zůstávají všechna ta intra a outra, to už je prostě značka Malokapratan, bez které by to nešlo, stejně jako folklórní tématika a vůbec celý koncept kapely. Také návykové NWOBHM riffy, další z jasných znamení, jsou tu stále ve formě, ale je tu jedno zásadní ale. Těch opravdu strhujících na nové desce bohužel není tolik, jako v případě předchozí „Nordkarpatenland“, což považuji za zklamání.

Možná, že při větším rozmělnění skladeb a zároveň jejich většímu počtu by se jich sem dokázalo vměstnat více. Zde jsou ale upozaděny na úkor výpravnosti, což písně trochu sráží. Jednotlivé stěžejní motivy každé ze skladeb prostě musí být silné, mají-li posluchače zabavit po celou svou délku. Naspeedované „Ze semena viselcuov čarovný koren povstáva“ a závěrečné halekačce „Krupinské ohne poštyrikráte teho roku vzplanuli“ se to daří. U ostatních mám mírné pochyby. Přestože se Malokarpatan snaží naplnit délku stop jak jen to jde – mezihry, akustické kytary, zvukové efekty – nepůsobí to na mě v rámci celistvosti skladeb zcela přesvědčivě. Někdy je těch vsuvek zbytečně moc, jindy zas nejsou až tak zajímavé. Příkladem může být trojka „Na černém kuoni sme lítali firmamentem“. Ačkoliv je tou nejpřímočařejší věcí z „Krupinských ohnov“, obsahuje přechod do klidné polohy, která je sama o sobě dobrá, ale její zasazení působí příliš strojeně a zbytečně skladbu zařízne.

Na druhou stranu, přestože mi ne všechno zcela sedí, stále to považuji za dobrý materiál a poslech „Krupinských ohnov“ mě baví. Atmosféra je i na tomto albu stále jedinečná, a i proto se vyplatí věnovat nové desce Malokarpatan nějaký čas. Ostatně pochybuji, že v tomto roce vyjde na tuzemské scéně moc lepších alb. Jenom jsem asi čekal silnější zářez. Jak zmínil kolega výše, je dobře, že se Malokapratan neopakují. Avšak k „Nordkarpatenland“ se budu vracet raději.

---