Země: Polsko Žánr: black metal Datum vydání: 10.11.2010 Label: Pagan Records Tracklist: 01. The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope Hodnocení: H. – 10/10 Seda – 9/10 Průměrné hodnocení: 9,5/10 Odkazy: web

První pohled (H.):

Aby nám tu nevznikla nějaká mýlka, nejsou Massemord jako Massemord. Smečky tohoto jména běhají po světě celkem dvě. Jedni Massemord pocházejí z Norska, i když už několik let sídlí ve slunné Itálii. Prezentují se klasickým „bzučivým“ black metalem, ale rozhodně ne nedobrým – osobně bych doporučil zejména jejich debut „Skogen Kaller“ z roku 2003. Nás však dnes zajímají Massemord č. 2 – Massemord z Polska, okolo nichž je situace malinko zamotaná. Jedná se vlastně o uskupení několika hudebníků, kteří společně tvoří pod dvěma jmény (neboli máme dvě skupiny s téměř totožnou sestavou… jen v Massemord je navíc bubeník Priest) – jednak to jsou samozřejmě Massemord, tím druhým projektem je Furia. Samozřejmě to není jediná asociace, kytarista Nihil se kupříkladu nedávno podílel třeba na projektu Morowe, kteří svůj výborně hodnocený debut „Piekło.Labirynty.Diabły“ vydali v červnu.

Furia vždy představovala ty lehce experimentálnější choutky, zatímco v Massemord čtveřice Namtar–Nihil–Voldtekt–Sars (+ ještě ten Priest) ukájela svoji chuť po totální blackmetalové apokalypse. První dvě desky „Let the World Burn“ (2007) a „The Whore of Hate“ (2008) představovaly rychlý a brutální black metal bez smilování, kde vládly ostré riffy, kulometné salvy bicích a samozřejmě krkavčí, nakřáplý vokál. S očekáváním obdobného inferna jsem vrazil do přehrávače i placku „The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope“, jenže to, co se na mě z reproduktorů vyvalilo, mne dokonalo uzemnilo, nic podobného jsem vskutku nečekal…

Hudebníci z Massemord / Furia již evidentně dospěli do doby, kdy jim jeden experimentálněji laděný blackmetalový projekt nestačí, a tak se i v rámci svého druhého projektu pouštějí do neprobádaných vod. Jinak si podobu „The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope“ vysvětlit nelze. Novinka se totiž k předchozí tvorbě Massemord doslova obrací zády a stáčí kormidlo o 180°. Ještě před nějakým měsícem nebo dvěma bych nikdy nevěřil, že podobná nahrávka pod hlavičkou Massemord vůbec může vyjít, ale stalo se. Důležité však je, že přerod je to uvěřitelný a neskutečně lákavý. Já si nemohu pomoct, i když mám první dvě alba Massemord rád, s tímhle se nemohou rovnat…

A co vlastně „The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope“ nabízí? No, pokud vám to řeknu naplno, asi si pomyslíte, že to bude nuda. Jenže to by byl strašný omyl. Je pravda, že na celém „The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope“ je vlastně jen jeden jediný a ještě jednoduchý riff (!) a celá nahrávka od začátku do konce plyne v jednom tempu, ale… nic to nemění na faktu, že se jedná o něco neskutečně výjimečného. Ano, pokud měříte kvalitu hudby podle počtu prostřídaných akordů, nebude se vám to líbit, jestli však hledáte neuvěřitelně silnou atmosféru a unikátní prožitek, jste na správné adrese…

I když ono tvrdit, že na „The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope“ je pouze jeden riff, je také svým způsobem trochu zavádějící. Nahrávka se nese v pomalém monotónním tempu, ale na ústřední kytarovou linku se neustále nabalují další a další odbočky a ozvláštnění, lehké doteky kláves a industriálních samplů, chvílemi až post-rockově znějící vyhrávky či dokonce kytarové sólo. Tohle všechno je však jenom detail ve srovnání s tím, jak deska působí na posluchače jako celek a jaké pocity v něm vyvolává. Já nevidím důvod, proč něco pitvat do podrobností, důležitý je právě onen pocit.

Jedna věc je jistá – „The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope“ vás buď chytne, propadnete jeho zvrácenému kouzlu a budete nahrávku vynášet do nebes… nebo budete jen kroutit hlavou, jak se někomu může něco takového líbit. Volba je jen na vás. Mně osobně se to neuvěřitelně zarylo pod kůži a žasnu, jak úžasné věci dokáže člověk vytvořit. „The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope“ je totiž i přes svou monotónnost albem neskutečně posluchačsky přitažlivým, působí hypnotickým dojmem, a když se do něj ponoříte, jen těžko se dokážete odtrhnout. Takhle znějí návykové záležitosti.

Možná si řeknete, že zase jednou osazenstvo zdejší redakce zamilovalo do nějaké podzemní obskurní nahrávky pro pár úchylů. Vždyť hrát jeden riff půl hodiny v kuse přece není nic těžkého. Na jednu stranu možná můžete mít pravdu, ale z druhého pohledu… hrát jeden riff 35 minut v kuse tak, aby to posluchače vtáhlo a nepustilo, aby to bavilo v každé své vteřině, to už je kumšt, co říkáte? Ano, uznávám, obskurní a úchylné to ve své podstatě je, ale já už dlouhé roky tvrdím, že ty nejlepší nahrávky vznikají právě v hlubokém undergroundu nezatíženém prodejními čísly. A „The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope“ je toho důkazem. Dokonalé album? Jednoznačně, pro mě ano. Dokonalé album a jedna z nejlepších desek, které v letošním nebývalé silném roce vyšly. Hudební očistec, v jehož útrobách si nemůžete být jisti ničím.

Druhý pohled (Seda):

Kdo by to řekl, že se s albem o jednom songu a jednom riffu natáhnutým na 30 minut dá vykouzlit něco tak skvělého. Ne skvělého, ba přímo excelentního. „The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope“ je definitivně jedno z nejlepších alb tohoto roku. Přes svoji délku vůbec nenudí, ale jste v pozoru neustále celou dobu. Ze začátku se mi to nezdálo, jak jsem se do toho ale dostal, bylo hotovo a já se stal oficiálním závislákem. Má to však jednu nevýhodu – poslech vás zaujme natolik, že od něj nemůžete upustit, a jak to skončí, dojde vám, že už je celá půlhodina pryč a přišlo vám to tak krátké…