Země: Slovinsko Žánr: progressive doom metal Datum vydání: 22.11.2013 Label: Hollow Earth Records Tracklist: 01. Aurora Awaken 02. Come the Moonlight, Come the Rain 03. Lady Violet 04. Beings Beyond Being 05. A Murder of Angels 06. Dogma Defiled 07. Omega Omnipresent 08. The Path I Cross 09. Curtains Fall Hodnocení: 3,5/10 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Mothermound

Slovinskou metalovou skvadru Mothermound jsme tu na blogu ještě neměli. Ono se není čemu divit, protože “The Burden of Tomorrow” je debutovou deskou a vyjma toho, celá story kolem téhle čtveřice je trochu složitější. Ač jde o uskupení relativně nové, osazenstvo rozhodně nepatří mezi nováčky na metalové scéně. Členové Mothermound totiž mezi lety 1995-2005 vystupovali pod jménem Expulsion a hráli klasický heavy metal. Jejich počínání však neneslo příliš ovoce, protože za deset let dokázali vypotit pouze jeden demáč a debutovou desku. Čtyři roky po jejím vydání to zabalili docela, nicméně to však pánům nedalo a o další čtyři roky později rozjeli právě Mothermound. Od heavy metalu přešli k prog/doomu, jenže to trvalo další čtyři roky od založení, než vyplodili debutovou desku, kterou bych vám chtěl dnes představit.

Dvanáctiletá díra mezi těmito dvěma debuty není málo, tím víc, když si uvědomíte, že za stejnou dobu váš (teoretický) capart dospěje k druhému stupni základky, nebo vám uzraje soudek velice kvalitní whisky. Je to zároveň dost času na to, aby si pánové urovnali v hlavě, co vlastně chtějí hrát a jak to chtějí hrát. Posun od heavy metalu k progresivnímu doomu tomu nasvědčoval, po poslechu však mám spíš dojem, že Mothermound vynalezli nejen stroj času, neboť jejich deska mi přijde, jako by ji někdo vystřihl ze začátku tisíciletí (a to kdoví jestli) a nacpal ji jako nevkusnou koláž do roku 2013, Slovincům se někde povedlo vyhrabat i stroj vedoucí zkratkou přímo do… háje, kulantně řečeno. A opravdu teď nemluvím o konečné pražského metra. Samo o sobě totiž není špatně, že se Mothermound snaží hrát hudbu podle staršího mustru. Hromada kapel dnes dělá věci, které jako by z oka vypadly létům devadesátým, osmdesátým, nebo i starším (long live the hipster), přičemž vlastní invence je nulová. Jenže když k tomu hrají takovou hudbu tak, že vás nudí a místy vyloženě irituje? To už je podstatně horší.

Pokud bych měl přihlédnout k dodržení žánru, mantinely progresivního metalu i doom metalu mohla dodržet čtveřice Slovinců na výbornou, kdyby se byla trochu snažila. Uznávám, tvrdit, že progresivní metal má nějaké mantinely, je na povážnou, když už v samotném názvu je vyjádřen posun vpřed, progrese. Vedle vývoje hudby dnes ale označení “progresivní” volně přeloženo znamená tradičně pojaté onanie, snahu o naroubování co nejkrkolomnějších sól a dalších, velmi “progresivně” znějících partů, ovšem jen s tím rozdílem, že všechny do jednoho znějí téměř totožně a bezpohlavně. Zhruba tak by se dal popsat i případ “The Burden of Tomorrow“. Připočtěte k tomu zbytečné akustické vložky, které působí značně samoúčelně, a půl neštěstí je na světě. Účel takových pasáží, totiž zvolnění, vydechnutí a zjemnění celkového výrazu alba, přitom zůstává zcela upozaděn, téměř jako by nebyl brán v potaz.

Kde je ta druhá půle neštěstí? Jak jsem napsal výše Mothermound sami sebe prezentují coby progresivně doomovou smečku. Z progresivního metalu toho vážně najdete tolik, co by se za nehet vešlo. Jenže pomalu ještě méně toho zbylo z doom metalu. Já nevím jak pro vás, ale pro mě osobně je doom o hutné atmosféře, z níž odkapává čerň a depresivní nálada po hektolitrech. Ani nemusí jít přímo o funeral doom/drone, nebo podobné extrémy, bohatě stačí třeba takoví Cathedral, My Dying Bride nebo některá z x dalších kapel, které prostě ví, jak doom metal hrát, o charakteristické hutné sabbatovské riffy nemáte šanci zakopnout. Zařazením by se téměř chtělo Mothermound přirovnat k Opeth, jenže to by byla taková urážka kapely, že by se z toho Åkerfeldt nejspíš osypal až na zadnici. I lecjaká death/doomová smečka, která si obvykle zakládá spíše na tom živějším vyznění a doom metalové vlivy používá pro zahuštění výsledku, toho v sobě má z oné melancholické esence mnohem víc, než kolik najdete na “The Burden of Tomorrow“.

Paradoxní na tom celém je fakt, že těch několik samoúčelně znějících akustických pasáží zní z celého alba asi nejlépe a nejméně lezou posluchači na nervy. Ačkoliv jsou podle mě absolutně mimo formu celého alba, v jehož rámci působí spíše jako pěst na oko, samy o sobě jsou asi tím nejposlouchatelnějším, co na něm naleznete. Výsledku nijak nepřidá ani nemastný, neslaný vokál hlavního protagonisty Janeze Zega. Ten kromě vokálu drtí i basu, jejíž výraznější momenty jsou jednou z mála plusů, které bych “The Burden of Tomorrow” mohl připsat k dobru. Na základě předchozích pár odstavců je asi jasné, že zmiňovat se k práci zbytku kapely snad ani nemá cenu. Poslední pochvala tak putuje produkci, která se postarala o velmi kvalitní, čitelný a čistý zvuk, který zároveň netrpí sterilitou, nýbrž vyzdvihuje album poctivou dávkou živočišnosti, čímž mu přidává ten jeden poslední bod, který jsem ochoten mu přiznat. Víc než tři a půl bodu si nanicovaté “The Burden of Tomorrow” vážně nezaslouží. Méně sice také ne, jenže to v tomhle případě nijak nesnižuje jinak tristní hodnocení. Je dost možné, že jsem zkrátka záměr a genialitu Mothermound nepochopil, že nemám cit pro jejich slovinskou kulturu vyjádřenou prostřednictvím špatného metalu nebo já nevím co ještě, dokud však ve mně tahle deska bude vyvolávat reakce srovnatelné s mentálním klystýrem, tak ji raději ani chápat nechci.