Archiv štítku: SVN

Slovinsko

Recenze

Dalkhu – Lamentation and Ardent Fire

Napsat komentář
Dalkhu - Lamentation and Ardent Fire

Země: Slovinsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 17.9.2018
Label: Godz ov War Productions

Tracklist:
01. Profanity Galore
02. I Am
03. Rime
04. A Race Without Hope
05. Gaps of Existence
06. The Dead Sleep with Their Eyes Open
07. Night

Hrací doba: 42:50

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Godz ov War Productions

Se slovinskými Dalkhu jsem se poprvé setkal, když vydali své druhé album „Descend… into Nothingness“. To bylo v roce 2015. Dost dobře si vzpomínám na to, jak mě ta deska v době svého vydání bavila strašně moc a točil jsem ji docela intenzivně. Tím skutečným měřítkem je ovšem až časový odstup, který je neúprosný vůči všemu a všem. Jeho sítem projde jen máloco, poněvadž reálně je jen máloco natolik dobré, aby to přežilo zkoušku časem a nutilo člověka k dalším poslechům i s prodlevou roků.

„Descend… into Nothingness“ se k takové nejvyšší elitě nezařadilo. Na album vzpomínám jako na povedenou záležitost, ale zpětně už jsem neměl potřebu si jej pouštět. Od doby, kdy opadlo období onoho intenzivního poslechu, už jsem počin neslyšel prakticky ani jednou. Zpětný poslech v rámci domácího úkolu k této recenzi nicméně potvrdil, že je správné si „Descend… into Nothingness“ pamatovat jako kvalitní nahrávku. Vlastně jsem si říkal, že jsem jí takovým opomíjením možná i křivdil, protože za výjimečné připomenutí to stojí. Ale k tomu třeba dojde až někdy jindy, jelikož nyní dostávali Dalkhu prostor prostřednictvím svého nejnovějšího, celkově třetího dlouhohrajícího zářezu „Lamentation and Ardent Fire“.

Během těch pár let došlo v táboře Dalkhu hned k několik změnám. Vlastně jediný člen kapely, jenž se podílel na „Descend… into Nothingness“ i „Lamentation and Ardent Fire“., je hlavní mozek J. G., zbytek sestavy se vystřídal. Nebo abychom byli přesní – v éře minulého alba byli Dalkhu dvoučlennou formací a oním druhým členem byl vokalista P. Ž. Strunné nástroje si obstaral sám J. G. a bicí natřískal host.

V čase mezi oběma počiny se nicméně do skupiny vrátil zakládající bubeník Kalki, jenž se dříve objevil na demu „Ars goetia“ (2006) a debutu „Imperator“ (2010). P. Ž. odešel a na jeho místo přišel Lucerus známý díky svému působení v průměrných Cvinger. Svým vstupem do Dalkhu si hudebně dost polepšil.

Ve vší obecnosti bych vlastně o „Lamentation and Ardent Fire“ mohl říct něco podobného jako o „Descend… into Nothingness“ – není to úplně nápadná nahrávka, o níž by se všude mluvilo, ale pro ty, kdo chtějí naslouchat, mají Dalkhu nachystaný skladatelsky i technicky propracovaný black metal s letmými vlivy death metalu. I když ty na novince pocitově o dost ustoupily. Asi na tom bude mít podíl i výměna zpěváka, protože P. Ž. chroptěl vyloženě deathmetalově, zatímco Lucerus se přece jenom víc blíží představě standardního blackmetalového vokálu, ale není to jen o tom. I v hudbě ubylo hrubších deathových riffů.

S čímž může i nemusí souviset můj další dojem – „Lamentation and Ardent Fire“ mi připadá o něco stravitelnější a přístupnější. U minulého alba jsem se musel trochu zaposlouchat, zatímco novinka leze do hlavy opravdu rychle a prakticky po prvním poslechu už jsem si pamatoval stěžejní momenty jako třeba působivé finále „Profanity Galore“, výborné melodie v „Rime“ nebo hymnické zpěvy v „The Dead Sleep with Their Eyes Open“.

Dalkhu

Tím ale nechci naznačit nic o nějaké rychlokvašnosti, protože pocit „rychle přijde a rychle odejde“ z „Lamentation and Ardent Fire“ rozhodně nemám. Chuť trávit s deskou čas totiž neochabovala ani za hranicí, jejíž překročení už lze považovat za znak trvanlivosti (jakkoliv jde o značně relativní a subjektivní veličinu). Po čase se navíc ukázalo, že nejenže ony na první poslech nejvýraznější pasáže potvrdily svou výlučnost v rámci nahrávky, ale i to okolo nich prokázalo svou životaschopnost. Vaty je na „Lamentation and Ardent Fire“ příjemně málo.

Všehovšudy tedy musím i tentokrát dát Dalkhu palec nahoru. Samozřejmě nyní nemohu odhadnout, jak „Lamentation and Ardent Fire“ obstojí v dlouhodobém časovém horizontu, ale z novinky mám ještě o kousek lepší pocit než z „Descend… into Nothingness“ a celkově si myslím, že si Slovinci zaslouží víc pozornosti – čímž na mysli jak ode mě dříve než u dalšího alba, tak i od vás, pokud jste se s Dalkhu doposud nesetkali. Ta muzika je totiž fakt dobrá.

Recenze

Laibach – Also sprach Zarathustra

Napsat komentář
Laibach - Also sprach Zarathustra

Země: Slovinsko
Žánr: neoclassical / electronica
Datum vydání: 14.7.2017
Label: Mute

Tracklist:
01. Vor Sonnen-Untergang
02. Ein Untergang
03. Die Unschuld I
04. Ein Verkündiger
05. Von Gipfel zu Gipfel
06. Das Glück
07. Das Nachtlied I
08. Das Nachtlied II
09. Die Unschuld II
10. Als Geist
11. Vor Sonnen-Aufgang
12. Von den drei Verwandlungen

Hrací doba: 53:10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Začínat recenzi na formaci jako Laibach je ve své podstatě dost obtížné. Co má člověk o téhle legendární skupině napsat, aniž by opisoval zjevné a aniž by opakoval něco, co již před ním stokrát napsal někdo jiný? Jde to jen těžko, ale tak už to bývá u podobných velikánů. Nová desky „Also sprach Zarathustra“ ovšem sama poskytuje východisko. Sice i v tomto případě půjde o omílání toho, co již každý příznivec Laibach dávno ví a co se nejspíš objevilo na začátku většiny recenzí nové nahrávky, ale řekněme si upřímně – lze úplně vynechat okolnosti, za jakých „Also sprach Zarathustra“ vzniklo?

Jestli slovinská legenda experimentální hudby něčím v minulých letech poutala pozornost médií, byl to spíš její dvojkoncert v Severní Koreji v roce 2015, o němž posléze vznikl i dokument „Liberation Day“ (2016). Vystoupeními v nejizolovanějším režimu světa se Laibach dostali i do mainstreamových médií, která si jinak podobných uskupení příliš nevšímají, ale asi se není čemu divit, protože kolik evropských kapel o sobě může říct, že hrály pro severokorejské publikum?

Vedle této ojedinělé události docela zapadlo, že Laibach také stvořili hudební doprovod k divadelnímu představení „Thus Spoke Zarathustra“ založeném na stejnojmenném spisu německého filozofa Friedricha Nietzscheho. Představení mělo premiéru v březnu 2016 ve městě Novo mesto v jižním Slovinsku. Deska „Also sprach Zarathustra“ (což je samozřejmě původní německý název knihy „Thus Spoke Zarathustra“, v češtině známé jako „Tak pravil Zarathustra“) je jakousi „upgradovanou“ a pozměněnou verzí původní hudby pro tuto divadelní hru, již Laibach letos vydali jako své regulérní album. To je tak formálním následovníkem nahrávky „Spectre“ z roku 2014.

Záměrně jsem to nazval formálním následovníkem, jelikož po hudební stránce „Also sprach Zarathustra“ na „Spectre“ nenavazuje takřka nijak. Laibach tak opětovně ukazují, že nejsou skupinou, jejíž tvorba by byla svázaná v jasně nalinkovaných mantinelech. Zatímco „Spectre“ bylo bez nadsázky písničkové album (což neznamená, že by postrádalo hloubku), „Also sprach Zarathustra“ je sevřený a jednolitý minimalismus, který namísto chytré elektroniky sází spíš na neoklasickou tvář. Což je ale nakonec něco, co by člověk od doprovodu k divadelnímu představení i očekával. Elektronika zde sice také hraje svou roli, ale ctí naturel alba, takže nějaká vypalovačka jako třeba tepající rychta „Tanz mit Laibach“ z „WAT“ se fakt nekoná.

Jestli je možné mezi minulým a aktuálním počinem někde hledat paralely, tak snad jedině v tom, že obě desky nabízejí svou nejhorší skladbu hned v úvodu. Jak mě posledně srala pískací „The Whistleblowers“, tak mě nyní nebaví ani „Vor Sonnen-Untergang“ se zbytečně opulentními smyčci, jejichž nálada je – i vzhledem k následnému vývoji „Also sprach Zarathustra“ – přespříliš optimistická. To samé platí i o „Vor Sonnen-Aufgang“ před koncem nahrávky, protože ta se vrací ke stejným motivům jako úvodní kompozice. Což není ojedinělý případ, protože v tracklistu lze již na první pohled odhalit víc dvojic, které evidentně patří k sobě a které následně skutečně používají stejné či přinejmenším podobné hudební motivy.

Laibach

V konečném důsledku je ovšem, jako vždy, stěžejní, zdali si nahrávka dokáže posluchače omotat kolem prstu jako celek. A v tomto ohledu „Also sprach Zarathustra“ naštěstí neselhává. S výjimkou „Vor Sonnen-Untergang“ / „Vor Sonnen-Aufgang“ totiž větších výhrad nemám. Jakmile Laibach vstoupí do temnějších vod, začne z toho sálat kýžená síla, ze zvukového minima se daří těžit maximum pocitů a „jen“ skrze jemné detaily a nuance se odvíjí poutavá deska. Mezi mé osobní favority patří „Von Gipfel zu Gipfel“, „Das Nachtlied I“ / „Das Nachtlied II“ a zejména „Die Unschuld I“ / „Die Unschuld II“. Což může vypadat zvláštně, když jsem výše prohlašoval, že nejde o písničkové album, ale zas tak velký protimluv to doufám není. Jednoduše oblíbené momenty v rámci velkého celku, které mají patřičný dopad právě jako součást, nikoliv jako jednotlivina.

Asi bych kecal, kdybych kecal něco o nejlepším albu. Nakonec i minulé „Spectre“ mi sedí o něco víc než „Also sprach Zarathustra“. Nicméně rozhodně není možné popírat, že Laibach jsou opět (neustále) vysoce zajímaví, poutaví a mají své specifické fluidum. V důsledku se tedy jedná o skvělou desku, jež možná má pár mušek, ale jako celek je nesporně hodna legendárního jména. Je to snad málo?

Minirecenze

Snøgg – Qivitoq

Napsat komentář
Snøgg - Qivitoq

Země: Slovinsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 20.11.2016
Label: selfrelease

Hrací doba: 28:57

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Qabar PR

Abych řekl pravdu, nejsem si tak docela jistý, co přesně si mám o Snøgg myslet a jakým způsobem na jejich produkci nahlížet. Tahle slovinská skupina mi totiž na svém aktuálním EP „Qivitoq“ (jemuž předcházelo pouze jedno jiné minialbum a jeden demosnímek) trochu zamotala hlavu. A to i když úplně pominu, že si Slovinci vybrali jméno, které docela smrdí severem, to je jenom detail.

Zdálky se tento slovinský projekt tváří docela seriózně – ať už jde o povedený přebal „Qivitoq“ nebo vcelku zajímavé promo fotky. Na druhou stranu, názvy písniček jako „Nun Attack“ či „In Death, Erection!“ na mě působí lehce parodickým dojmem. Největší rozporuplnost ovšem přichází až se samotnou hudební produkcí. V jejím případě se totiž stále nemohu rozhodnout, jestli je Snøgg dobrá nebo blbá. Občas si říkám, že nejspíš obojí zároveň.

Snøgg produkují syrový black metal a tady je asi nutno říct, že to dělají poplatně svému názvu, což znamená, že to ve špinavém riffování skutečně dýchne severem. Problém je, že mnohé metalové pasáže vyznívají strašně amatérsky, neuspořádaně a trochu neumětelsky. To se týká především úvodní „Alien Nation“, kde stejně podobně nevábně vyzní i pokusy o jakési chóry. Ke konci skladby však nastoupí zajímavé opiátové melodie kláves, s nimiž se to zničehonic posune o notný krok kupředu.

„Nun Attack“ na samém začátku nechá doznívat pojetí závěru předchozího songu, aby následně nastoupila hluková pasáž. Po ní opět přijde pomalejší tempo s vyhrávkami, ale aby to nebylo tak jednoduché, Snøgg jej tu a tam proloží opět hůře znějící sypačkou o délce jedné až dvou vteřin. A s tímhle pokračují dlouhé minuty až do konce desetiminutové kompozice, čímž trochu rozmělní jinak relativně slušný motiv. „In Death, Erection!“ zní zase docela zhovadile, ale jen ve své první půli, protože ta druhá je naopak povedená a má i něco atmosféry. Ani „Answersters“ není jiná nebo snad jednoznačná – nabídne dobré pomalé pasáže s teatrální deklamací, hlukové finále i vidlácké hoblování.

Co si z toho odnést? Sám nevím. „Qivitoq“ je dle mého rozporuplná nahrávka, na níž lze nalézt velmi zajímavé momenty i velmi jalové momenty. Navzdory tomu slušnému však asi mohu s klidným svědomím říct, že už si to EP nikdy nepustím, takže asi tak. A jestli někdy budu ochoten zkusit případný další počin Snøgg? Nevím, možná ano, ale možná taky ne. Bude záležet na momentální náladě a možná trochu i na počasí za okny a dni v týdnu.

Snøgg

Minirecenze

Chains / Suton – Balkanian Narko Doom

Napsat komentář
Chains / Suton - Balkanian Narko Doom

Země: Slovinsko / Srbsko
Žánr: doom metal
Datum vydání: 25.4.2016
Label: Ordo MCM

Hrací doba: 51:36

Odkazy Chains:
facebook / bandcamp

Odkazy Suton: –

K recenzi poskytl:
Ordo MCM

V dnešní recenzi si posvítíme na další splitko, tentokráte pravověrně doommetalové a balkánské – což lze asi vcelku očekávat od počinu, jehož název zní „Balkanian Narko Doom“. Stylové zaměření tohoto splitu zpochybňovat nelze a původ už vůbec ne. Je ovšem otázkou do pranice, zdali je výsledek tak dobrý, aby skutečně působil tak hypnoticky jako narkotika, jak se nám název snaží napovědět…

Tím zkušenějším jménem na „Balkanian Narko Doom“ je formace Chains ze Slovinska – původně jednočlenný projekt, nicméně později přibyli i další členové, přičemž jedním z nich je i Hylinn Aleks, člověk stojící za Suton. Kruh se uzavírá a spojení mezi oběma kapelami je tudíž zřejmé. Pro pořádek se však sluší dodat, že Suton je (na rozdíl od Chains) novou kapelou a první ukázka její tvorby je prezentována právě zde, na „Balkanian Narko Doom“.

Jako první se slova ujímají Chains, kteří hned na rozjezd nabídnou velmi povedenou doomovou hymnu „Fire Walk with Me“. Té vedle příjemné dávky špinavosti vládne především výtečná okultní atmosféra plynoucí z opilých riffů, líné rytmiky a relativně osobitého vokálního projevu. Když jsem si „Balkanian Narko Doom“ pouštěl, tak jsem ani nedoufal, že by se zde mohl nacházet takto povedený kousek, ale skutečně je to tak – „Fire Walk with Me“ mě zcela upřímně baví, a kdyby se celý počin nesl v takhle vysoké kvalitě, tak by šlo o po čertech zajímavý kousek. Jak se ovšem záhy ukáže, tato píseň je předčasným vrcholem celého splitu.

Ani samotní Chains totiž dále nedokážou dorovnat laťku, již sami s prvním songem nastavili. Popravdě řečeno, hned s druhým kusem „Red Moon Bloody Moon“ mou pozornost naopak zabijí, jakkoliv formálně by tato píseň měla být zajímavější – je méně předvídatelná, žánrově nejednoznačnější, objektivně experimentálnější. Přesto nefunguje a ztracenou pozornost se již do konce hrací doby příliš nedaří nakopnout, jelikož „Catodic Church Celebration“ i „Medieval Art of Sorcery“ se nesou v obdobném duchu. Abych ale úplně nekecal, u poslední jmenované aspoň trochu zaujme vcelku sympatické ambientnější ladění.

Před chvílí jsem prohlásil, že se pozornost nepodaří nakopnout ne do konce strany Chains, ale do konce hrací doby, čímž jsem vlastně nepřímo řekl, že ani část Suton není žádným velkým trhákem. Jedná se o relativně pohodový hutný doom až doom / death, který vyvrcholí průměrně odvedeným coverem „The Sun Has Turned to Black“ od Electric Wizard. Poslouchatelné to je rozhodně, ale o žádné velké terno se nejedná.

Poslední větu minulého odstavce bych vlastně mohl zarámovat a vystavit ji zde i na závěr, jelikož to platí nejen o straně Suton, ale nakonec i o celém „Balkanian Narko Doom“. Jeden song je sice povedený, ale bude vám stačit si jej pustit na YouTube, protože zbytek je vlastně jen stravitelný, i když poctivě zahraný doommetalový průměr. Ve finále však nepříliš výrazná placka, jíž se příliš pozornosti právem nedostane.

Minirecenze

The Canyon Observer – Fvck

Napsat komentář
The Canyon Observer - Fvck

Země: Slovinsko
Žánr: sludge / post-metal
Datum vydání: 20.11.2015
Label: Kapa Records

Hrací doba: 39:52

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Kapa Records

The Canyon Observer je (relativně novým) slovinským příspěvkem do sludge/post-metalové scény. Tahle pětice z hlavního města Lublaně má již z minulosti na kontě dvě EPčka, jmenovitě „Chapter I: The Current of Her Ocean Brings Me to My Knees“ z roku 2011 a „Chapter II: These Binds Will Set You Free“ z roku 2012. První dlouhohrající deska se ovšem objevila až ke konci loňského roku – jmenuje se „Fvck“ a právě jí se teď zlehka podíváme na zoubek.

Jistě bude stát za to se zastavit u toho, co The Canyon Observer vlastně produkují za muziku… i když, já už jsem to vlastně vykecal hned na začátku recenze. Slovinci hrají hutnou nálož sludge smíchané s post-metalovou atmosférou, což je věc, která na první pohled, zvláště v kontextu posledních pár let, asi nevypadá jako nějaké velké terno. Nicméně je nutno doplnit, že The Canyon Observer si do svého popisku hudební škatulky plácli ještě jednu věcičku, která by s kartami mohla po čertech zamíchat a která okamžitě vystřeluje zvědavost o poznání výše – noise.

Bohužel, s tím hlukem to na „Fvck“ zas až tak slavné není. Netuším, jak na tom v tomto ohledu byla starší tvorba, protože tu neznám, ale co se týče řadového alba, tak se skutečný noise dostane ke slovu až v úplném finále posledního tracku „All of Her, Mine“. Je pravda, že ten nástup hluku je zdrcující, má působivý účinek, skladbu mohutně vygraduje a zcela jednoznačně tak patří k tomu úplně nejlepšímu, co „Fvck“ nabízí. To je samozřejmě super, avšak i přesto jsem potajmu doufal, že The Canyon Observer budou noisovat více.

Je to sice škoda, ale na druhou stranu, jinak je „Fvck“ stále chytře poskládané. Nečiší z toho do uší bijící klišé, přechody mezi sludgovou zatěžkaností a post-metalovými momenty, které tomu dodávají trochu svěžesti, jsou funkční, nepůsobí strojeně a dávají mi smysl. Je znát, že The Canyon Observer mají povědomí o tom, co a jak chtějí hrát. Hlavně zmiňovaná „All of Her, Mine“ je vysoce povedená a nejen díky onomu propíranému noisovému závěru je podle mě vrcholným bodem celého „Fvck“. Nicméně taková „Bounds Tied Tight“ má rovněž několik dost povedených nápadů a baví mě i post-metalová trojka „Lost in Silence“, v níž se Slovinci obejdou bez sludgového riffování.

Zní to dobře? Ono to dobré vážně je, ale přesto „Fvck“ trochu postrádá jednu věc – větší schopnost si vynutit pozornost posluchače. Všechno je to vlastně super, ale i navzdory tomu má nahrávka tendence sklouzávat jen ke kulise, což mi připadá jako škoda, protože jinak je tu potenciálu habaděj. Když se člověk soustředí, je to výborné, ale chybí tomu ta síla, aby vás to skutečně vtáhlo dovnitř a pohltilo. I přesto mi však z poslechu alba zůstaly kladné dojmy.

Na závěr si neodpustím ještě poznámku k názvu „Fvck“. Ten mi při vší úctě přijde zcela samoúčelný a jaksi jsem zde nenašel jediný důvod, jenž by obhajoval vulgární pojmenování. Zvláště s tím, jak The Canyon Observer znějí, mi to připadá neopodstatněné a spíše to odrazuje, než přitahuje. I to je škoda.

Minirecenze

Beneath the Storm – Devil’s Village

Napsat komentář
Beneath the Storm - Devil's Village
Země: Slovinsko
Žánr: funeral doom / sludge metal
Datum vydání: 1.9.2015
Label: Argonauta Records

Hrací doba: 51:27

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Se slovinským jednočlenným projektem Beneath the Storm jsme se tu již setkali, a to prostřednictvím recenze na loňskou (sakra, teď už vlastně předloňskou) druhou desku s názvem „Evil Reflection“. Igor Shimon, jenž za Beneath the Storm stojí, tehdy předvedl až nečekaně vysokou kvalitu a jeho přístup k extrémnímu doom metalu mě zaujal. Když jsem tedy svého času zjistil, že se objeví pokračování (už třetí řadové album během tří let), docela jsem se na to i těšil a doufal jsem, že novinka „Devil’s Village“ za svým povedeným předchůdcem nebude nijak zaostávat.

Bohužel, právě tohle se stalo, a kdybych musel zvolit vítěze v pomyslném duelu, nemusel moc dlouho přemýšlet nad upřednostněním „Evil Reflection“. Nechci tím tvrdit, že je „Devil’s Village“ nepovedenou nahrávkou, ale předcházející počin byl zejména díky své působivé druhé půli silnější. Nicméně, obecně vzato je „Devil’s Village“ stále slušnou nahrávkou, která se poslouchá úplně v pohodě a dokáže člověka zabavit. Samozřejmě tedy za předpokladu, že pohřební doom metal může být v pohodě a že se u něj člověk může bavit.

Základní ingredience Beneath the Storm samozřejmě zůstávají nezměněné, tudíž se opětovně jedná o extrémní hutný a pomalý funeral doom metal, do něhož ovšem pronikají i vlivy sludge, což je právě tím, co tomuhle slovinskému projektu velkou měrou přidává na přitažlivosti. Nesmí však chybět ani takové ty pro doom metal snad už typické sabbathovské riffy, jako se tomu děje třeba ve třetí „At the Hour of 13“. Temnou atmosféru bohatě podporují i samply ze snímku „The City of the Dead“ (1960), okolo jehož příběhu se ostatně točí i celý koncept „Devil’s Village“.

Všechno je tedy zdánlivě na svém místě… a vlastně nejen zdánlivě, jelikož „Devil’s Village“ funguje a napříč svou hrací dobou dokáže nabídnout hned několik zajímavých momentů nebo hezky těžkých riffů. Stejně tak tomu nijak neškodí ani délka přes 50 minut… i když, co si budeme povídat, tohle ještě na poměry žánru není nějaká extrémně přepálená stopáž. Nicméně, pořád se nejedná o nic lepšího než jen solidní lehký nadprůměr, který sice na pár poslechů vydrží, ale „Evil Reflection“ kouká jen záda.

Recenze

Dalkhu – Descend… into Nothingness

Napsat komentář
Dalkhu - Descend… into Nothingness
Země: Slovinsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 15.8.2015
Label: Satanath Records / Darzamadicus Records

Tracklist:
01. Pitch Black Cave
02. The Fireborn
03. In the Woods
04. Distant Cry
05. Accepting the Buried Signs
06. Soulkeepers
07. E.N.N.F.

Hrací doba: 43:48

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Dalkhu na první pohled působí jako docela nová akvizice na scéně, což je poměrně logické, protože nějakou bohatou studiovou tvorbu za sebou tahle slovinská sebranka nemá. Přesto však má toto aktuálně duo na křížku více jak dekádu, protože vznik Dalkhu se datuje do roku 2003. První nástřel toho, co by mohlo následovat, přišel o tři léta později, když vyšel demosnímek „Ars Goetia“. Na ten pak v roce 2010 navázal dlouhohrající debut s názvem „Imperator“, díky němuž už někteří pilní hledači podzemních špeků mohli na Dalkhu narazit, nicméně mě tento počin minul. Já sám jsem se k poslechu těchto Slovinců dostal až v loňském roce, kdy se objevila druhá studiová deska s názvem „Descend… into Nothingness“, o níž si nyní v rychlosti popovídáme.

A o tom, že jistě bude o čem povídat, svědčí už jen fakt, že třeba pod vinylovým vydáním „Descend… into Nothingness“ není podepsán nikdo jiný než němečtí Iron Bonehead Productions, což je jedna z těch mála firem, jež si pořád hlídá kvalitu a zajímavost toho, co u ní vychází, a tudíž se lze na její výběr ve velkém množství případů spolehnout (našinci tenhle label budou určitě znát minimálně v souvislosti s tím, že pod jeho křídly vyšly i nahrávky českých skupin Cult of Fire, Death Karma, Kult ofenzivy a Triumph, Genus nebo sólovka Blackoshe). Ale ono to tímhle nekončí, protože na „Descend… into Nothingness“ se nějakým způsobem podílela i další zajímavá jména undergroundu. O mastering se třeba postaral Tore Stjerna z kultovních Necromorbus Studio a přebal nakreslil Paolo Girardi, u něhož si jistě vzpomenete na jeho poslední obálky Inquisition.

To vše jsou možná zajímavé perličky, ale pořád to jsou všechno jen takové vedlejší okolnosti, které mají vyšperkovat to hlavní, čímž je samozřejmě vlastní hudební náplň „Descend… into Nothingness“. A můžeme si říct hned na začátek, že i z tohoto úhlu pohledu si Dalkhu pozornost jistě zaslouží, jelikož na svém druhém dlouhohrajícím záseku předvádějí vysokou kvalitu. Vůbec se nelekejte toho, že to je teprve druhé album, jelikož Slovinci ten svůj chorobný black metal drhnou s velkým nadhledem. A samozřejmě nemyslím nadhled v tom smyslu, že by snad na „Descend… into Nothingness“ byla schovaná nějaká nadsázka, protože Dalkhu hrají čistokrevné zlo; myslím nadhled v tom smyslu, že Slovinci od své tvorby evidentně mají takový ten zdravý odstup, díky němuž jim nečiní problém vytvořit extrémní, přesto stále inteligentně složenou desku. Přesně takové „Descend… into Nothingness“ totiž je.

„Descend… into Nothingness“ patří k tomu druhu nahrávek, které se na úvodní poslech tváří velice neprostupně a na onom prvním rande vám toho zas tolik neřeknou. Neřekl bych, že Dalkhu hrají takový ten typický black metalový chaos, jaký poslední dobou frčí, ale i přesto je jejich muzika poněkud nepřehledná a těžšího rázu. Tomu hodně napomáhá i citelný death metalový feeling, který plyne z takového jakoby hrubého soundu Dalkhu, mnohých docela (v dobrém slova smyslu) dřevorubeckých riffů i hlubokého murmuru, jímž vokalista P. Ž. vládne.

Nicméně, nechci z toho zase dělat nějakou extrémně nestravitelnou nahrávku. Stačí totiž pár poslechů a „Descend… into Nothingness“ pomalu začne odkrývat i své další přednosti než jen patřičně zlou atmosféru vyvěrající z extrémního výraziva. Tím mám na mysli mnohdy až nečekaně melodické momenty nebo hymnické pasáže, jak je to krásně slyšet třeba v „In the Woods“ či „Distant Cry“, ale samozřejmě to nejsou jediné případy, protože i ty řekněme nařachanější kusy dokážou nabídnout spoustu zajímavých vyhrávek nebo skoro až epických kytarových hrátek, jak to dokazuje třeba hned úvodní „Pitch Black Cave“ ve svých cca třech čtvrtinách. Pokud bych ale zvolit jediný vrchol (byť je to samozřejmě kravina, protože nejlepší je to poslouchat jako celek), tak bych zvednul roku pro finální desetiminutovku „E.N.N.F.“, která je skvěle vybudovaná a vrstvená a přelévá se napříč celým náladovým spektrem, které Dalkhu předvedli již v předcházejících fázích nahrávky.

Dalkhu

Nicméně obecně vzato si „Descend… into Nothingness“ drží vysokou laťku po celou dobu svého trvání, takže není sebemenšího důvodu se u poslechu nudit, a zároveň je díky tomu finální verdikt docela lehký. Ve zkratce řečeno, Dalkhu natočili parádní fošnu, která je patřičně zlá a extrémní, nikoliv však samoúčelně a hloupě. Snad jedinou výtku bych tedy směřoval k obálce, jež je sama o sobě taktéž dobrá, nicméně je na ni trochu násilně a zbytečně rušivě vpáleno logo kapely. Mně osobně by přišlo hezčí, kdyby Slovinci obraz ponechali „čistý“ – ostatně jej v téhle podobě nahráli i na svůj Facebook a skutečně to vypadá mnohem lépe než verze s logem a názvem alba. Kladný dojem z výborně odvedené hudební práce to však naštěstí nezničí.

Recenze

Morost – Solace in Solitude

Napsat komentář
Morost - Solace in Solitude
Země: Slovinsko
Žánr: progressive death metal
Datum vydání: 15.7.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Introversion
02. Human Debris
03. A Predicament in Time
04. Thorp Afield
05. Mitos
06. Regrets
07. Degression

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

První pohled stačil ke zjištění, že debutové album slovinských Morost nebude žádnou sluníčkovou selankou. Ostatně pohleďte na závažně působící obal a posuďte sami. Také název novinky evidentně nepřetéká společností definovaným optimismem. Jak si už možná říkáte, „Solace in Solitude“ (do mateřštiny překládáno jako „Útěcha v samotě“) zřejmě bude další porcí zádumčivé doomařiny. Jenže nenechte se zmást, deska samotná sice náznaky doomu předkládá, nicméně stylově se budeme pohybovat ve vodách progresivního death metalu. Proč ne, pakliže se to nepřežene s instrumentální ekvilibristikou, i progresivní death dokáže navodit sebezvláštnější stavy.

Historie šestičlenného uskupení Morost nesahá příliš daleko, a unavovat vás holými fakty tak nebudu příliš dlouho. Kapela vznikla v roce 2010, světe div se, na základech zaniklého death/doom metalového uskupení Cold Dew. Doomové nálady tedy, jak jsem sám zakusil, Slovinci ve svých srdcích stále přenášejí. Morost na sebe od svého vzniku váží nadprůměrné počty hudebníků, jejichž momentální počet je druhým rokem ustálen na čísle šest. Kolem a kolem jde o začínající muzikanty bez nějakých výraznějších zkušeností a hlavní hudební náplní většiny zainteresovaných je právě Morost. Jako výsledek čtyřletého společného snažení vychází v roce 2014 právě debutové „Solace in Solitude“, jež bude objektem dnešního zkoumání.

Proti označení progresivní death metal není třeba nic namítat, všechny zásadní stylu náležející znaky deska obsahuje. Obhroublé vokály, střednětempé deathové kytary, sem tam nějaký klávesovým podmaz a především komplikovanější struktury skladeb. To vše se dá v dostatečné míře na „Solace in Solitude“ najít.

Hudební progrese, toť velká dřina. Pot hudebníků, kteří se pokaždé snaží přidat ještě o notu navíc, nestačí. Posluchačova spolupráce a ochota progresivní maraton podstoupit také hrají nemalou roli. A v tomhle to mají začínající kapely obzvlášť složité. Posluchačem věnovaná časová investice totiž mnohdy neodpovídá výslednému pocitu, který bývá v případě začínajících kapel často nemastný neslaný. A Morost? Již první poslech „Solace in Solitude“ signalizoval detekci zajímavosti, jež v případě dalších protáčení slibovala mnohé. Následné poslechy však prozradily, že zas tak slavné to nebude. Kapela místo vytřibování původně slušného pocitu postupně začala čím dál víc prozrazovat, že její debut spadne do zmiňované kategorie kapel, pro které je poskytnutá časová dotace zbytečná.

Vraťme se nyní zpět k prvním poslechům, které logicky opanovaly chytlavější pasáže. Třeba taková „Human Debris“ není ničím zvláštnějším než pomalejší death metalovou hoblovačkou, přesto obsahuje několik momentů, na jejichž znění se člověk pokaždé těší. Samotný vrchol desky nalezneme veprostřed desky prostřednictvím „Thorp Afield“, která boduje silným riffem a hlavně energií, s jejímž vyzařováním to po zbytku hrací doby není dvakrát slavné. Pozitivní ještě chvíli zůstanu. Pochvalu zaslouží klávesy, jež sice sem tam působí lacině, avšak celku dodávají jistou tvář a ucelenost. Když totiž začne hrát outro „Degression“, člověku se okamžitě vybaví úvodní „Introversion“, které začíná stejnou melodií. Za tuhle maličkost mají Morost rozhodně plus. To je ale pomalu vše.

Progresivnější kousky tvořící většinu stopáže svou zábavností bohužel nepřichází hned v závěsu, ale za závěsem svou krásu spíš schovávají. A ukrývají ji od začátku tak důsledně, že ani kousek její přitažlivosti nevydávají na odiv. Veškeré postupy, které by se daly označit jako progresivní, působí dosti chladně, a ačkoliv jsou na první poslech ucházející, finální pocit, který je bez pochyby důležitější, není dobrý. Nebo spíš vůbec neexistuje. Posluchači je po většinu času vlastně úplně jedno, že z repráků něco leze a první vyloženě pozitivní pocity přichází až na konci. Jenomže to už nehrají Morost, ale Morowe, jejichž úvodní skladba z desky “S” následuje v playlistu.

Ani řemeslně to není žádná velká extratřída. Instrumentalisté své nástroje samozřejmě umně obsluhují, avšak žádné vyloženě strhující pasáže mi v paměti neutkvěly. Dřevnější zvuk, jímž je deska obdařena, vlastně vůbec není na škodu, jenomže v případě Morost ještě podtrhuje celkový pocit nezaujetí. Přejdu-li ke skladatelské složce, zjišťuji, že Morost komplikovaněji skládat umí, výrazněji strhnout posluchače však už ne. Nemohu si pomoct, ale výsledek je prostě studený jako psí čumák, přičemž v případě „Solace in Solitude“ bohužel nejde o black metalový kompliment.

Recenze

Zaria – Po poti življenja

Komentáře: 5
Zaria - Po poti življenja
Země: Slovinsko
Žánr: symphonic / folk metal
Datum vydání: 18.12.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Po poti življenja
02. Glas srca
03. Divja jaga
04. Spomin tisočerih dni
05. Temnina
06. Nov začetek
07. Pozabljeni svet
08. Moč brez imena
09. Na odprto morje
10. Sledi zvezdi
11. Spev zmagoslavja

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Občas se stane, že člověk udělá nějakou věc, které později lituje, a kdyby bylo možné vrátit čas, klidně by ho vrátil, aby ji podruhé neudělal. Třeba si vylejete držku na festivalu a pak ve škarpě prochrápete nějakou kapelu, na niž jste se těšili. To se stává poměrně běžně a já sám mám ve svém portfoliu hned několik takových srandiček. To byl však jen jeden příklad z mnoha – a jistě by se našly i mnohem horší věci. Třeba když kývnete na recenzi alba jako “Po poti življenja”.

Ono to asi není fér to vyhlásit hned takhle ze začátku recenze a už vůbec není fér to vyhlásit takhle zkraje bez jakýchkoliv argumentů, ale nemůžu si pomoct – tohle album je totální píčovina. Jestli recenze čtete kvůli tomu, že hledáte tipy na nějakou zajímavou hudbu, tak tady dneska není co řešit a s klidem můžete zavřít okno prohlížeče. Chcete-li však sami sebe týrat poslechem nějaké skutečně výživné sračky, jste na správné adrese. V tom případě se hezky chytneme za ruce a půjdeme se společně podívat na ty zvratky, jaké si pro nás Slovinci Zaria připravili…

Zaria je poměrně mladá kapela, která – jak již ostatně padlo – pochází ze Slovinska. Z minulosti má na kontě doposud jedno EP s názvem “Sij obzorja”, jež vyšlo začátkem roku 2013, ale to skutečně hlavní přišlo až na sklonku loňského roku. Samozřejmě tím mám na mysli debutovou dlouhohrající desku, jež se jmenuje “Po poti življenja”. Dobře si to jméno zapamatujte… to abyste věděli, co si nikdy v životě nepustit. Upřímně nevím, jestli to na onom prvním EP nebylo třeba lepší, ale mám takové neblahé tušení, že asi nebylo… a zkoušet to teda nehodlám ani za zlaté prase, jelikož z “Po poti življenja” je mi špatně ještě teď.

Dobře, teď už ale vážně… ne, počkat, já jsem vlastně vážný od začátku recenze! Hudební úroveň kapely je totiž při vší úctě příšerná. Zaria kombinují folk metal a symphonic metal, a jestli vás tohle kombo samo o sobě neodradí, tak si buďte jistí, že výsledkem oné kombinace je skutečně ta nejvíc špatná možnost, jakou si umíte představit. Slovinci si totiž z obou subžánrů vzali v podstatě to nejhorší, co si vzít mohli, a ta deska podle toho také zní. Nebo takhle… nepochybuji o tom, že je to muzika, která si své příznivce asi najde (aneb “každý zboží má svýho kupce”, jak zpíval Visací zámek ve “Známce punku”) už jen z toho důvodu, že takovéhle věci v posledních letech na metalové (uff, ten “metal” radši v uvozovkách) scéně frčí. Jestli si myslíte, že třeba Ensiferum nebo Equilibrium jsou fakt super kapely a že jejich kombinace s Nightwish zní jako bomba nápad, tak z “Po poti življenja” budete nejspíš nadšení. Ale pokud jste na tom podobně jako já a třeba Equilibrium vám přijde jako totálně imbecilní muzika a z její kombinace s Nightwish dostáváte osypky, tak vězte, že Zaria takové zvěrstvo skutečně natočili a že z toho ty osypky fakt dostanete.

No nic, srandy už fakt bylo dost a teď pojďme vážně. Představte si ten nejtuctovější folk metal, který je nacpaný otravným klišé od sklepa až na půdu. Máte? Super, tak si k tomu přidejte, že nejen skladatelská, ale ani ta technická úroveň není úplná extratřída (hlavně zpěv je místy docela špatný), díky čemuž zní “Po poti življenja” ještě o další kus laciněji. A teď si představte, že má takováhle hudba sex s těžce podprůměrnou lokální kopírkou Nightwish – jejich dítě se jmenuje Zaria, a kdyby měli na porodním sále aspoň kousek soudnosti, tak by toho parchanta utratili hned při porodu.

Flétnička a klávesičky do vás hustí jednu tupou, jakoby folkovou melodii za druhou a zpěvačka do toho předvádí naprosto ukázkové “Tarjování”… a že jí to moc nejde, to snad ani není třeba dodávat. A jestli si někdo z vás pomyslel, že by to mohla zachraňovat alespoň ta metalová složka, tak se s ním chci potkat osobně, abych mohl tvrdit, že znám toho největšího naivku na téhle planetě. No tak, snad jste si přece nemysleli, že by bicí, baskytara a kytary hrály něco solidního… Ani nejde o to, že třeba ty kytary jsou tak hovězí, že pomalu i pankáči vedle toho znějí progresivně, spíš mě neskutečně sere, že je to celé tak krotké a nekonfliktní nic, že tomu už prostě nejde říkat metal. Tohle kurva není metal!  Vždyť pomalu i “beaty” od Michala Davida znějí tvrději než tohle (a dementní je to jen tak mimochodem úplně stejně jak hudba Michala Davida). Hlavně, že je všechno tak sluníčkové, až se chce člověku blít.

Už slyším ty argumenty – je to přece začínající kapela, člověk by měl být shovívavý. Jasně, já vážně nečekám, že debutující skupina svojí muzikou poníží legendární desky od Pink Floyd, jistou dávku shovívavosti i tolerance mám, ale někde by měla být hranice a co je moc, to je prostě moc. Tím, že se jedná o mladou kapelu, prostě nejde omluvit všechno a zrovna Zaria je bohužel přesně tenhle případ. Na “Po poti življenja” jsem nenašel ani kousek potenciálu, ani kousek něčeho, o čem bych mohl říct, že to zní v pohodě… dokonce ani kousek něčeho, o čem bych mohl říct alespoň to, že mě to nesere. Na jednu stranu se mi nechce takovýmhle způsobem shazovat něčí úsilí, ale když mám být upřímný, protože upřímnost je to, na čem jsem si ve svých recenzích vždy snažil zakládat, tak na “Po poti življenja” je prostě všechno špatně. Úplně všechno.

Minirecenze

Cvinger – The Enthronement ov Diabolical Souls

Napsat komentář
Cvinger - The Enthronement ov Diabolical Souls
Země: Slovinsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 1.12.2014
Label: selfrelease

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Když člověk kapelu jako Cvinger před poslechem zlehka omrkne, nejspíš tak trochu přestane mít chuť si její album pustit, protože z prezentace téhle slovinské smečky prostě smrdí nejhorší black metalové klišé na sto honů a ještě dál. Bafomet v logu, rádoby zlé fotky, které působí spíš kinder black metalovým dojmem, silně digitální kozlík na obálce debutového alba “The Enthronement ov Diabolical Souls” a navrch magické “ov”. Co si budeme povídat, jednoduše jsem čekal, že tahle věc bude těžká hovadina.

Když se ovšem “The Enthronement ov Diabolical Souls” skutečně rozehrálo, tak musím říct, že jsem si pomyslel něco o tom, že předsudky byly nejspíš zbytečné, jelikož se ten materiál tvářil docela solidně. Jistě, ani omylem to nebylo nic výjimečného, ale poslouchalo se to více než dobře, občasné jakoby sbory tomu přidávaly nádech jakési atmosféry a prostě to znělo, že až se ta muzika dostane trochu do uší, tak to bude docela zajímavý poslech.

Jinými slovy, zpočátku Cvinger svým “moderněji” pojatým black metal docela baví a první dvě nebo tři seance ve společnosti “The Enthronement ov Diabolical Souls” by se vlastně daly označit i za docela zábavné. Problém je ovšem v tom, že jakmile se člověk pokusí do desky trochu víc ponořit a začne v ní něco hledat, materiálu takřka okamžitě dojde dech a vyšumí. V překladu řečeno, Cvinger nabízejí takovou pohodovou hoblovačku, která se na první letmé poslechy tváří docela slušně, ale tváří v tvář zvýšené pozornosti již neobstojí, dojem něčeho trochu lepšího se rozsype a ukáže se pravda – že “The Enthronement ov Diabolical Souls” prostě patří jen do poslouchatelného průměru.

“The Enthronement ov Diabolical Souls” je album, jehož poslechem nic neztratíte, protože strávit se ta muzika bezesporu dá, na druhou stranu ale ani nic nezískáte. Jako kulisa funguje hudba Cvinger poměrně obstojně, sem tam na pár vteřinek zpozorníte a ten zbytek vás obtěžovat nebude. Pokud se soustředíte víc, tak si uvědomíte, že je to vlastně docela prázdná deska.